Roztomilá panenka; děsivá hračka

 Nechtělo se mi ještě jít na kutě, a tak jsem něco vytvořil. Doufám, že to aspoň trošku zaujme. Budu velmi vděčný za každé, aspoň trochu smysluplné, hodnocení.

 „Stůjte! Zastavte, nebo budeme nuceni střílet!" křičel policejní inspektor, svírajíc v pravé ruce pistoli, náslodovaný dalšími třemi policisty. Pronásledovali tajemnou postavu. Byla hluboká noc, většina lamp byla buď úplně rozbitá, anebo ulici osvětlovaly jenom velmi mizerně. Tajemná postava, která jenom šla, neobtěžovala se utíkat, zahnula za roh. Jeden z policistů křikl: „Ha, teď nám neuteče, je tam totiž slepá ulička!" Jenže když doběhli k onomu místu, kde tajemná postava zahnula, nestačili se divit, v uličce se nikdo nenacházel. Vůbec nikdo, kromě čtyř členů policejního sboru.

***

 „Copak ,Cecílie, nejsi ráda, že jsem si na tebe udělal čas?" otázal se muž ve věku okolo čtyřicítky. „Víš, že mám v práci mnoho starostí, ale dnes ti mohu věnovat celé odpoledne. Kam chceš jít? Do obchodu s hračkami? Na zmrzlinu? Do parku? Vyber si."

  „Sis udělal čas jenom proto, že se neustále hádáte s mámou! Jindy si na mě ani nevzpomeneš a snažíš se to odčinit dárky! Už si ani nevzpomenu, kdys naposledy spal doma. Jenom si tam přijdeš pro věci a zase odejdeš, o takového tátu já nestojím!"

 "To snad nemyslíš vážně, jak se vůbec opovažuješ... ?!" rozzlobil se otec osmileté holčičky. „Promiň, prostě si jenom s tvou maminkou nějak přestávám rozumět. Hele, není to ten velký obchodní dům, který nedávno otevřely. Alfrede, zastav!"

 Černý mercedes zajel ke krajnic a zastavil. Otec Cecílie vystoupil, obešel vůz a otevřel dveře svojí dcerce. Vydali se do nákupního centra. Myslel si, že má vyhráno, jenže jeho holčičce se tam nic nelíbilo, byla neustále protivná. Na všechny se dívala škaredě, když z něj opět vyšli ven a chystali se už opět nastoupit do vozu, Cecílii zaujala jedna věc ve výloze malého krámku stojícího hned vedle obchoďáku. Byla to panenka. Holčička jich měla doma velkou sbírku.

 Stará a hadrová. Ovšem měla kouzlo, které holčičku uchvátilo natolik, že se jí dokonce objevil úsměv na tváři. Její otec k ní ihned přistoupil, ať to bylo, co to bylo, musel jí to koupit. Jenže ho zarazila cena. Vedle panenky stála cedulka, na které bylo napsáno, že stojí třináct set dolarů. Pro jejího tatíka to nebyly vůbec žádné peníze, byly to pro něj doslova drobné, ale odmítal dát za kus hadru takové neskutečné množství peněz. Vzal ji za ruku se slovy: „Pojďme" To je hotová zlodějina." Cecílie sice namítala: „Ale já ji chci!" Ovšem nebylo jí to nic platné, její otec měl daleko větší sílu, díky níž jí dopravil k vozu, do kterého následně nastoupili.

 Celou další cestu mlčela, neřekla ani slova. Otec se ji sice snažil obměkčit sladkými řečičkami, ale vše bylo marné, nic nepomáhalo. Když projížděli kolem parku, přikázal Alfredovi, aby zastavil. Stál tam stánek se zmrzlinou. Oba, rodič i dítě, vystoupili. Přišli ke stánku a nechal, ať si jeho ratolest zvolí, na jakou má právě chuť.

 Když tatík podal zmrzlinu své dceři, sáhl pro peněženku, aby zaplatil. Cecílie mezitím poodběhla. V parku se nacházel malý rybníček, ke kterému chodívala strašně ráda. Byla před ním jedna lavička, na které sedávala a dívala se na zasněně na plavoucí labutě, přičemž si představovala, že je jednou z nich.

 Jakmile tam doběhla, uviděla na lavičce sedět muže. Měl krásné kožené hnědé poloboty, dlouhé černé kalhoty, tmavě rudé sako, bílou košili a kolem krku ovázanou stužku, skoro jako mašličku. Díval se v dál. Nesměle k němu přistoupila a otázala se: „Mohu si přisednout?" Načež uslyšela: „Zajisté!"

 „Já jsem Cecílie, jak se jmenuješ ty?" otázala se malá roztomilá dívenka.

 Muž si prsty rozčísl svoje bujné kadeře a odpověděl: „Jsem Maxmilián."

 „Mám to tu ráda." řekla nesměle holčička.

 „Já vím." odpověděl.

 „Jak to můžeš vědět?" vždyť jsem se ti sotva představila.

 „Já vím mnoho. Plním lidem přání..."

 „Stejně jako džin?" otázala se zvědavě malá Cecílie.

 „Dá se to tak říci. A vím po čem toužíš ty," načež sáhl do kapsy svého saka. Vytáhl hadrovou panenku, která se tolik malé holčice líbila, a podal ji Cecílii se slovy: „Ber to jako dar."

 „Ale..." dívka uchopila panenku a podívala se na ni. Následně chtěla pohlédnout na mladého muže, jenže ten mezitím zmizel, téměř jako kdyby se vypařil.

 Ihned poté přiběhl její otec, celý uřícený, a pravil: „Tohle mi už nedělej, co máš? Kdes to vzala?!"

 „Já ... ehm, dal mi to jeden moc hodný pán." odpověděla

 „Vždyť je to vlastně jedno! Dej mi to! Beztak to byl nějaký úchylák, podíván se na ni." jakmile domluvil, vytrhl dívence z ruku panenku. Cecílie se rozplakala, ale otec jí její vysněný kousek do sbírky odmítl vrátit. Vzal ji za ruku a odvedl zpět do auta, přičemž si panenku sám schoval do jedné z kapes saka.

 Když dojeli před vilu, ve které bydleli, vysadil dcerku se slovy: „Promiň, ale volali mi z práce. Musím tam zajet." Než dívka stačila cokoli namítnout, dveře se zavřely a vůz se rozjel směrem pryč.

 ***

 Když byl konečně hotov s prací, bylo zhruba kolem půl dvanácté v noci. Vyšel před budovu a nastoupil do svého osobního auta. Přijel k domu své milenky, která už dávno spala. Nevadilo mu to, stejně byl dost unaven. Nechtěl ji budit, ustlal si na gauči, zul si boty, sundal si sako a kravatu, přičemž se podíval na panenku. Poté si lehl na kanape a usnul, svírajíc onu hračku v ruce.

 Zdál se mu sen, ocitl se v řísi panenek. Všude jich byla spousta. Ovšem každá byla malá a nehýbala se, přesně tak jak tomu má být. Tedy až na jednu výjimku. Byla to ta, kterou dnes odmítl koupit. Měřila skoro pět metrů, stála na svých slabých nohou a rukama ukázala na návštěvníka jejich říše. Oproti ní byl maličký.

 Rozpřáhla se a zasadila mu úder do hrudníku. Její dlouhá ručka projela jeho hrudí jako nůž máslem. Krev se všude rozstříkla. Bezvládne tělo otce Cecílie padlo na zem a zůstalo ležet. Již se nezvedlo. Ráno, když milenka tatínka malé holčičky vstala a sešla do přízemí, zaječela, protože uviděla svého milovaného. Celý byl potřísněn krví, nehýbal se ...

***

 Někdo zaklepal na dveře. Přišla otevřít malá Cecílie. Byli tam dva členové policejního sboru, stražník a inspektor. Poprosili malou holčičku, aby zavolala maminku. Poslechla.

 Zanedlouho u dveří stála i její matka. „S čím vám mohu pomoci?" zeptala.

 „Je Frederich Lebowski váš manžel?" pravil inspektor.

 „Ano." odpověděla matka, přičemž se malinká Cecílie schovávala za její zástěrou.

 „Máme pro vás velmi špatnou zprávu, váš manžel je mrtev, potřebujeme, abyste s námi zajela na stanici a zodpověděla nám pár otázek."

 Matka malé holčičky se rozbrečela. Strážník vytáhl fotografii a otázal se: „Neznáte ho? Kolem tohoto muže se točí spousta zvláštních úmrtí ..." Na fotce byl mladík, kterého Cecílie potkala v parku ...

---