Made in Realita

Sedím tu sám. Před velkou porotou Svědomí. Jmenuje se po hlavním soudci. Je to starý muž. Jeho plnovous jakoby zrcadlil jeho moudrost. Sedí v soudní síni přímo naproti mně. Jen sedí a sleduje každičký můj pohyb, každé gesto. Neustále se mi dívá zpříma do očí. Je to nepříjemné…uhýbám pohledem, ale nejde to…jako by mě cosi samo nutilo jeho přidrzlý a opovrhující pohled opětovat. Čekám až vše začne. Žalobce, pan „Činny“ je tvrdý chlapík. Má v rukávu silné trumfy. Bude mluvit zcela otevřeně a bez příkras. Hledí do papírů a opakuje si úvodní slovo. Můj obhájce se nedostavil. Pan „Strach“ je příliš zaneprázdněn, pan „Odpovědnost“ je nemocný a pan „Lehkovážnost“ odjel na dovolenou. Sedím tu sám….opuštěný….na tvrdé lavici v jejímž rohu je zřetelně vyraženo „Made in Realita“. Kdo ví jak to dopadne. Vinen či nevinen. Snad bude porota shovívavá. Jsou v ní jen tři ženy. První zprava je paní „Rodina“. Ta se tváří trošku nakysle a až příliš odtažitě. U ní nemám moc šancí. Druhá je paní „Práce“. Ta vypadá veseleji. Je velmi upravená a taková, taková hezká. Ta by se snad mohla přiklonit na moji stranu. Třetí tu vidím paní „Zábavu“. Je trošku výstředně oděná. Má zajímavý účes. V její tváři čtu nerozhodnost – u té si netroufám tipovat. Celé to ticho trvá už nějak dlouho. Mám pocit, že celou věčnost. Čas jakoby se zastavil. Nikdo ani nešpitne, ani se nepohne….je to celé divné. Ať už to začne. Dělám posunky na soudce, ale ten je snad vůbec nevidí. Vstávám z lavice a obcházím malé dřevěné zábradlí. Nikdo se stále nehýbe. Jako by si toho vůbec nevšimli. Soudce stále hledí na místo kde jsem seděl, obhájce si stále potichu opakuje svoji úvodní řeč. Pomalinku se blížím ke dveřím. Hosté si čtou noviny, debatují nebo jen tak sedí a čekají. Nikdo, ale vůbec nikdo mě nebrání v odchodu. Ani strážce u dveří. Beru za kliku a pomalinku otevírám skřípějící dveře. „Tak dělej“ najednou někdo zašeptá. „Pohni, nemůžu to zdržovat věčně“ Zmateně jsem proklouznul dveřmi. Přede mnou stojí mladík ve sportovním oblečení. Natahuje ke mně svoji ruku „Útěk, mé jméno je Útěk. Jsem Váš nový právní zástupce.“ Tiskne mě a bere kolem ramen. „Tak pojďme“ Jsem zmatený. Rychlím krokem odcházíme dlouhou chodbou. „Jsem z toho venku“…pomyslel jsem si…..“…prozatím“ Ale co příště………….