Mission imposible Oldřicha Nového

Občas přemýšlím, jak by asi na dnešních zábavách v podobě diskoték obstál „balič“ největší.  Prvorepubliková herecká hvězda Oldřich Nový to ve společnosti dotáhl tak daleko, že se mezi jeho jménem a slovem milovník objevilo znaménko rovná se.

Jenže zatímco časy, kdy zpíval ženám do ucha sladké písně, jsou dávno pryč, snahy současných mladých mužů zaujmout dívky u baru přetrvávají. Představit si Nového, jak oslovuje dvacetiletou dívku v minisukni a napůl odhaleným hrudníkem je téměř nemožné. Přesto, za zkoušku to stojí.

Tak třeba Marta. S neodmyslitelnými podpatky měří asi sto osmdesát centimetrů, blond vlasy jí padají pod ramena a modré oči ukrývá za elegantními dioptrickými brýlemi od Gucciho. Sedí u baru a znuděně kouří „slimku“.

„Dobrý den,“ pozdraví Nový v černém fraku a přikývne.

„Víte, já nesnáším muže, kteří, když zahlédnou osamělou dámu, klidně si k ní přisednou.“

„Čau,“ reaguje Marta a sjede pohledem nápadníka, který si s těmi slovy sedá vedle ní. Dívka kouká s pozvednutým obočím. Odkud ho znám, přemýšlí usilovně. Každopádně to bude nějaký exot, jinak by si tak hloupě neulepil vlasy dozadu.

Trapas.

„Prosím, podívejte se do zrcátka,“ říká Nový líbezným hlasem a dává dívce do ruky pevnou součást dámské kabelky pro kontrolu tváře.

„Ale já drogy neberu,“ odpovídá Marta s rozhozenýma rukama a nechápavým výrazem.

„To jistě ne. Chci vám jen ukázat, jak jste krásná.“

„Krásná? To přece vím,“ odfrkuje Marta. „Nechci ti kazit naděje, ale vytahuješ na mě finty z repertoáru minulého století,“ pokračuje, zatímco Nový pokládá zrcátko na stůl.

Cítí, že tudy to nepůjde. Ale vytrvá.

„Slečno?“

„No co je zase?“

„Víte, já věřím v osud. Věřím v dnešní den a ve vaši krásu. Pijete šampaňské? Vedle v salónku se chladí láhev.“

„Pff. Když já radši vodku s red bullem, víš?“

„S red bullem, aha. To neznám, prosím,“ polkne Nový ztěžka a upraví si motýlek.

Nejde mu na rozum, že tahle polonahá žena je tak imunní. Vždyť přece Mandlová nebo

Baarová z něj byly paf. A to byly nějaké šťabajzny.

„Prosím, znáte Mandlovou?“

„Mandlovou?“ diví se Marta. „Není to náhodou ta kačena, co bydlí kousek od kulturáku? Tu nesnáším! Si myslí, že když si nechá přifouknout prsa, všichni chlapi se z ní zblázní. Komediantka jedna libová. To tě poslala ona, aby sis tady ze mě dělal srandu, viď? Hele, a co máš vlastně za auto?“

„Jak prosím?“

„No čím jako jezdíš do kanceláře?“

„Já se raději procházím za vlahých večerů a šeptám do ucha verše.“

Marta znechuceně švihne očima ke stropu a beze slova odchází. „Pako,“ utrousí pro sebe.

„Kam jdete, prosím?“

„Za Mandlovou. Tohle fakt přehnala!“

---