Dvacet minut v kupé

Připadám si jako k. Ale nech to být. To je můj problém.

 

Můžu?

To jsem rád, že tu sedíš zrovna ty. Kousek se svezu. Venku je hic, že by jednoho kleplo. Tyhle letní teploty mi dávají zabrat, ostatně z tebe taky leje, co? Víš co mě, čoveče, nemile překvapilo? Že vlaky mají většinou zpoždění, ale tebe nabraly nějak brzo.

Já vím, že jsi občas brblal, že vyjedeš dřív, ale myslel jsem, že jen tak blbě žvaníš. Přiznávám, asi bych taky blbě žvanil, kdybych byl v podobné situaci.

Hele, ale ty jsi nenastoupil dobrovolně, že?

Určitě ne.

To by si mě teda naštval.

Něco ti povím... Nevadí, že tolik melu? Jsem zvyklý, že ty meleš málo, takže... Chápeš, ne?

Dobře.

Pohoda.

Tak hele. Letos jsme se přestěhovali. Nikdy bych neřekl, že budu bydlet na sídlišti a vidíš. Jsem tam. 

Už to víš?

Beztak si za námi byl ještě v tom starým bytě. Dvakrát? Ty jo, dyť tam jsou teď malý děti. Ty musely řvát. Ale to je jedno, stalo se. Kašli na to.

Už nechodíme do tý hospody, co je v tom bývalým kasínu ani do kasáren, jak si tam byl s námi, když jsme bydleli kousek od sebe. Máme to teď blíž do restauračky vedle kulturáku. Čepujou tam skvělýho řezáka. Teda vlastně záleží, kdo ti ho čepuje. Jak uvidíš, že půllitr bere do ruky ženská, otoč se na patě. Ženský neuměj čepovat pivo. Ony ti tam normálně slejou černý i světlý dohromady a ve výsledku to vypadá jako močka. Správně to má být půl na půl a pěna hezky lehce nahnědlá.

Básním o pivu, co? Já vím. Ale to už je tak v naší povaze, kecat o zbytných věcech.

Neboj, žádný filozofání. A ani pivo, páč ty ho stejně nemůžeš. Leda nealko.

Kolik si jich vlastně od těch jednadvaceti, co ti zjistili padoucnici, vypil? Galon co? Jo.

Tak ulej.

Dík.

 

Připadám si jako ek. Ale nech to být. To je můj problém.

 

Co seš na cestách, je to všechno nějaký jiný. Předtím jsme ty ostatní kámoše trochu flákali, teď je vidím celkem často. Stav se, jestli to jde. Ale prosím tě, nějak rozumně. Ne, že se tam někde zjevíš, ty blázne. To by nás pak asi všechny leknutím zavřeli do šaškecu.

Nejsem na kluky, ale dvakrát se mi o tobě zdálo. Nesměj se.

Víš, že nekradu... Nech toho, ano? Ty žvýkačky když nám bylo dvanáct, nepočítej. Ani ty oříšky.

Nedávno jsem ale kradl. Na druhou stranu... Když z internetu stáhneš dvacet let starý film, to už není krádež, ne?

Teď se podrž. Studený jako kámen. Naše kultovka. Véháesky už si dnes nemáš na čem přehrát, tak jsem to potřeboval v digitální verzi. Vysmahl jsem to na dévédé.

Jo.

Studený jak kámen. Motorky, bratrstvo, FBI...

Joe Huf.

Chains Cooper.

Mudfish.

Zek.

Hovado Ice.

Nebo ulízanej agent Lance, co bere antibiotika, když si dá na vlasy lak.

Béčková řežba. Pro kritiky plečka, pro nás legendární hlášky, že jo?

Přítelkyně Míša říká, že jsem dětství strávil u televize. Ví prd. Ona se ve filmových hláškách nevyzná, ale už na tom pracuju. I když moc se zatím nechytá.

Terminátor.

Hospoda.

Slunce, seno...

Byl jednou jeden polda.

Je toho dost.

Někdy jsme ani nemusely mluvit. Stačila grimasa. I s tvým bráchou jsme hned věděli, která bije. A smáli jsme se tomu jako přitroublí. Odstěhoval se. Bydlí celkem daleko. Až u Brna. Vždycky ho rád vidím. I s jeho ženou a dětmi. Kluk se jmenuje po tobě. A ta holka si mě nějak omotala okolo prstu. Byli jsme v zoo, skákali na nafukovacím hradě a krmili kozy. Máma to těžce nesla, bála se, ovšem musela to zvládnout. Chlapi zaveleli, víš jak...

Nějak mi to chybí.

Ty večerní sedánky a povídání.

O filmech.

O ženských.

O sportu.

O problémech.

Prostě takový ty běžný věci, co řeší každý.

A hlavně mi chybí ten zvláštní smysl pro humor. Má ho ještě tvůj brácha, ale ten je z města fuč. S nikým jiným už ty vtípky nejsou takový.

Já vím, co chceš říct: Si si, všechno bude okej.

Dík.

Všechno je teď jinak. Změnilo se to nějak rychle. Kdy si odjel? Loni v dubnu. Až to dopovídáme, připomeň mi, že se chci ještě podívat po dědovi. Nevíš, ve kterým sedí kupé? Jede od letošního ledna. Ani se nerozloučil.

Naposledy mi řekl: Zase sněží. A chtělo se mu plakat.

Já to poznám.

 

Připadám si jako ček. Ale nech to být. To je můj problém.

 

To jsem ti ještě chtěl. Náš pes, Fanda, to je čím dál větší pošuk. Fakt. Mentálně hráblej útulkáč. Skoro každý den je s námi v práci, jinak by to doma zdemoloval. První den v novém bytě nakrájel na nudličky takový ten tapecírung, co je zevnitř na vstupních dveřích. Smrad. Ty už by si ho vykopl, že? To asi většina. Já ti ho mám, čoveče, ale nějak rád nebo co.

Moc se neškňuř. Ty jsi taky pěkný zvíře. Jen si vzpomeň, jak si přišel k nám s bobkem na botě. Otřel sis ho na chodbě o schody a chtěl utéct. Chápeš to? Normálně by si ho tam nechal. A pak, že já jsem prase, když venku sbírám Fandovi miny do ubrousku.

Vždycky si je nechám utrhnout.

Dva krát dva hovnosběry.

Myslím takový ty papírový utěrky, co mají ženský v kuchyních a kupujou to po balících jako toaleťák. Chtěj pak, aby sis k nim přivoněl. Broskvový, jahodový, se šmoulou. Mně je to jedno. Já s nima dělám pořád to samé. Sbírám miny.

Nebudeme se ale bavit o hovně, že ne?

I když při některých politických debatách v televizi se o něm baví klidně celou hodinu. A jeden známý, fakt dobrý fejetonista, napsal, že řada stran o něm sesmolila celý programy. Ale nech na hlavě. Každý se živí, jak umí.

Ty jsi chtěl být řidič, že? No jo, ta pitomá nemoc. Kdo má ji, nemá naopak papíry. Je to dobře. Co kdyby si dostal záchvat za volantem? Průser, kamaráde. Vím, že tě to štvalo, ovšem bral si to zodpovědně. To každej neumí. Kdyby si viděl, co potkávám za trouby, který se mentálně zasekly v sedmnácti a už jim táhne na třicet. Pche. Celý hordy. Úplný paka. A uvidíš, že tihle nastoupí jako poslední. Asi bychom do toho neměli té workoholičce s kosou kecat, ale že někdo suprovej jede až moc brzo, tím mě opravdu sejří.

 

Připadám si jako íček. Ale nech to být. To je můj problém.

 

A co si vlastně celou tu dobu dělal? Ne, nic neříkej. Tipnu si. Ležel vyvalený na kavalci, koukal na fotbal, zakusoval hermelín a občas se dloubnul v nose, co?

Já to věděl.

Věděl jsem to.

Nikdo neumí udělat z holuba netopýra jako ty. Nabrat a otřít o parapet. Ať visí. Na kraviny, to jsi machr.

Ostatně, znám tě už dost dlouho. Kolik nám bylo, když jsme se seznámili? Třináct? Jo, může být.

Myslím, že byla zima. Chladno. S bratrancem jsme chtěli hrát baseball s laťkou vylomenou z plotu. S bráchou jste se tehdy přistěhovali před pár dny a byli trochu zakřiknutí.

Pletu se? Tak sorry, ale mně to tak připadlo.

Nakonec jsme stavěli bunkry, hráli fotbal a vymýšleli vlastní sportovní hry.

Palicohokej – já měl ten prach až v nose. 

Rukofotbal – kolik jsme kvůli tomu vyrvali drnů, než jsme je po sobě hodili?

Bylo toho dost. A byla sranda. Když jsme o něco zestárli, srandu vystřídala prdel. Hlavně u fotbálku v tý naší oblíbený hospodě kousek od křižovatky.

Já.

Ty.

Tvůj brácha.

A Benett, ten cvok, co bydlí u pošty.

Čtyři švihlí kluci, co se předháněli, kdo vypije víc piv. Vlastně ani nevím proč. Vždycky stejně vyhrál tvůj brácha.

Každý měl u stolu svý místo, na který byl hrdý. Kdybychom se tam ještě sešli, budeme zase. Hrdý.

Když tam dnes přijdu, seš pryč ty, brácha a s Benettem už taková prdel není. Nevím. Nějak už to není ono.

Ale nestěžuju si. Neber to tak, že tady plaču. To ne. Jen si někdy postesknu. Vzpomínám jako sentimentální bába, co? No jo no. To už tak někdy na člověka přijde.

I když, u tebe jsem to asi ani pořádně nezažil. Jsi takový nemluva. Necháváš si většinu věcí pro sebe.

Jako...

Joska v Hospodě.

Otík ve vesničce střediskové.

 

Připadám si jako víček. Ale nech to být. To je můj problém.

 

Krpa, další kámoš, co se mnou chodil na střední a s náma všema ven, se stěhuje. Z vesnice na vesnici. Oni tomu tam říkají město, ovšem město podle mě vypadá úplně jinak. Třeba jako Helsinky nebo Tampere. Nekecám jim do toho, jen ti to říkám, aby si měl přehled. Bude tam bydlet s tou svojí. Jasně, s Janou. Jsou spolu už několik let. Vždyť to víš.

Ještě jsem u nich nebyl, ale Míša říkala, že mají krásný vybavení. Nový, moderní. Ještě nezajetý.

Míša už by se chtěla pomalu vdávat. A za nějakou dobu mít dítě. Do roka. Do dvou.

Často nad tím přemýšlím.

Taky to chci.

Ještě bych ale chvíli počkal.

Ty už by si do toho šel, co? Takový rodinný typ.

A co vlastně nevlastní ségra, co si za ní chodil? Naposledy na velikonoce, ne? Ta už beztak vyrostla a chodí do školy.

Víš, co bych jí řekl, kdybych ji potkal? Ať hodně čte. Já čtu docela hodně. Noviny, knížky, net...

Rozšiřuje mi to obzory.

Politické.

Sportovní.

Historické.

Jo, historické. Každej ať si žvaní, co chce, ale díky historii si připadám vzdělanější.

Mám rád zrcadla.

Literární zrcadla, který ti do ksichtu odrazí co je kolem tebe nebo za tebou. Co bylo, než jsme se tady takhle krásně sešli v tomhle upoceným kupé. Když víš, co je za tebou, můžeš se něčemu takovýmu vyhnout, když to bude před tebou a tvářit se, že jde o něco jiného.

Chápeš, ne?

Vím, že jo.

I když ty moc nečteš. Naposledy Honzíkovu cestu. Zajímalo by mě, kolik si toho přečet z tý fotbalový knížky, co jsme ti dali na narozky. Jak si slavil pětadvacet. Čtvrt století. Moc ne, že? Vsadím se, že pár řádek, když si seděl s kalhotama u kotníků. Jako každej.

Pohoda.

Já to beru.

Dělám to stejné.

Hlavně ať sestra čte. Rozšiřuje si obzory. A ať se vysere na kecy, že čtení je pro důchodce. Hovno.

Promiň, ale na papír s písmenky ať mi nikdo nesahá.

 

Připadám si jako avíček. Ale nech to být. To je můj problém.

 

Byl jsem u toho palouku, jak tam léháváš. Vzal jsem šachy, rozložil jak se má a táhl.

Pěšák na F4.

A nic.

Proč ti to povídám, když si tam byl? Protože si, ty jaryne jeden, na tahu. A kašleš na to.

Tu poslední partii, jak si mi dal na prdel, si pamatuju velmi dobře. Ty taky? Byl to ten večer. No jo. Ale vzpomeň, dvě hry předtím jsem ti vzal krále přes celou šachovnici.

Útok.

Útok.

Útok.

Měl si klapky na očích, pachtil po triumfu a já čekal na tu pravou chvíli.

Bum. Ležel.

Výhra.

Za chvíli to stejný.

A pak to tvoje vítězství. První a poslední.

Už nehraju. Není to ono.

Ten večer, jak jsme šli se šachy kolem půlnoci domů, si řekl čau. Kousek od našeho bývalýho bytu, tam jak stávají po jedný straně silnice auta. Byla tma, ale viděli jsme se.

Čau.

Čau.

Za týden.

Jasně.

Povím ti, jak to bylo dál. Měl jsem špatný klíče a šel přes celý město za Míšou pro ty její. Byl jsem vzteklej... No hodně. Doma jsem byl asi po pětačtyřiceti minutách.

Děs.

Malicherný děs.

Jsou jiný děsy.

Děsivější.

 

Připadám si jako lavíček. Ale nech to být. To je můj problém.

 

Může se na něco zeptat? Ten monokl máš od toho pádu z postele? Ou, bolavý.

No jo.

Workoholička.

Přišla, kam neměla.

Moc mě to mrzí.

Jak dlouho jedeme? Dvacet minut? Musím vystupovat, kámo. Stav se svojí máti. Jede ještě dýl, ale to ti asi říkat nemusím.

Mlčím.  

Potřeboval jsem ti toho hodně říct, tak jsem tě snad nezasypal. Nevadí, že jsem tolik mlel? Jsem zvyklý, že meleš málo, takže... Chápeš, ne?

Dobře.

Pohoda.                                                                                                                        

Tak jeď. A drž nám pak fleka v kupéčku.

Budeme tady mít zase každý svoje místo.

Budeme hrdý.

Až se zase sejdeme.

Pak se podívám po tom dědovi. Mám toho dost ještě pro něj. On toho poslední dobou taky moc nenamlel, takže...

Snad to pochopí.

Dobře.

Pohoda.

Už jdu. Jsem tu dlouho. Musím ven, doma by mi dali. Mám toho ještě moc. Hromadu.

Potom ti to povím. Až budu opět mlet.

 

Připadám si jako Slavíček.

Patolog Slavíček. Mluvím s mrtvým po jeho smrti. Znáš to? Vím, že jo. Koukáš přece na bednu. Nezáleží, co ti řekne on, ale co mu řekneš ty.

 

Nech to být. To je můj problém.  

---