Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pár nových textů

Výběr: Jinovata, a2a2a, marcipánka
07. 08. 2013
19
13
3424
Autor
egil

Texty jsou z cyklu Barrandeum. Některé zcela nové, jiné jsou volnými verzemi původních. V "Ordoviku" a ve vyprávěnce "Na dobrou noc" promluvily původní, spíš jen nastřelené kulisy.

 
 
Vyvrhnout to patetické zvíře
 
Výlomem v pletivu vezmu tě do stínu
náletových dřevin… Sirény barev v nich ohlásí listopad.
Tuším, že zde je to místo.  Snad
tady jsme kopali.  Do hlíny, do skály.
Záseky od těch dob přepsalo houští.
Především jsme tu však toužili,
silurské vápence rubali do žíly. Zesláblým listům
teď pozdní čas z žilnatin pouští.
Sotva tu jámu teď poznávám.
Z živého člověka zůstala postava –
otisklá v kameni, v místě.
Těžko se spolehnout na ústa, když paměť houštinou zarůstá.
Byli jsme, nebyli. Nevíme jistě.
 
 
Barrandeum; expozice fosilií
 
Co vidíš první, když vejdeš:
vitrínu, v ní prosté věci: kladívko, síťovka, zápisník.
„…síťovka? To proto Joachim nepopsal
úplně nejmenší fosílie. Propadly oky.“ Zápisník je otevřený
                                      na stránce s črtami souvrství:
jaký čas –, nahý čas, skicami surově obnažen: břidlice, černé
klíny či škvíry pod zimními dveřmi;
vápence: dávné dny začaly driftovat k rovníku…
 
Dětství se smrsklo na sérii klipů. V paměti. V jazyce –
výstava patiny na zvláštních soškách; patina tmavne, je čím dál víc mastná,
jako by netopýr promáchl křídly… Scény a útržky
příběhů. Snažím se vyhojit mezery v mapách,
vytvořil celistvý obraz. Nejsem si jistý, zda uvízlé v mysli
                                                                     bylo tím podstatným
nebo jen přilnavým smetím. Díky, že svědčíš. Je to už dvacet let, přesto mám důkazy,
 
že jsme tu skutečně byli. Pet-lahve, zteřelý batoh a fotky. Vlastně
především fotky: my, naše průtočné podoby, jimiž se valily předčasné závěry.
Jsme to my – jak to teď ověřit. Stejně tak: jsou námi ti,
kteří sedí a mluví, zde, v této kavárně Na půli cesty – – Nevíme, měníme
nádechy v kouř – dýmky jsou vzdáleně podobné
hlavonožcům. Fragmokon, komory, plyn… Ptám se tě,
 
co se ti vybaví první. Máme to stejné: atmosféra badatelny,
která, jako zákristie, začínala za řadami relikvií. Vědci jako kněží…
A jistě… my dva, prvně v Barrandeu:
z vitríny si opisujemnová zvláštní jména: Ascoceras, Trochoceras…
Budoucnost promlouvá latinsky. Útržky modlitby. Toho dne opsaná slova
                                                       stala se součástí běžného života,
hovorů na téma Chtěl bych, Snad najdu… Zároveň
podružné propadlo očima;
a mohlo se zdát, že se netvářím přítomně. A taky že ano
 
a taky že ne, když žitý čas neskýtal úchyty. Ve vzduchu, v mezerách
                                    těl, strašně dočasných
v pachu pod nočními dveřmi. Odkud kam driftoval čas? To jsem netušil
v bytě tvých rodičů – v pračce se rvaly mé košile,
praly se o snadné emoce; a taky o ruce, co přehrají gesta jak šlágry,
pokud jim do cesty nevstoupí záměr: postavit dům nebo na čaj,
vyrazit ven nebo zuby
někomu, něčemu, do šedi vápence. Najít něco podstatného, současně
v podstatném ponechat otisk – neznělý, znělý, nebo jen chvění
v tvarové paměti stébel.

 
 
Chvění
 
Šerosvit. Vitríny. Ostatky.
Prohlížíme prvohorní relikvie
a zoufale, zběsile chceme:
uchopit Tvůrce, fixovat jeho dech,
z kamenných součástek sestrojit boha,
vlastního, aby kapalný
zatékal do našich páteří –
a my jej cítili jen jako chvění
obratlů, slov,
jako skutečnost, všednost; a nakonec,
co bude nakonec - to jsem nevěděl -,
po letech sloupnu jen papíry, pokryté
Tvou nebo mou husí kůží.
 
 
 
Kolibřík v pohybu
 
V nejlepších popisech druhů
nenajdeš výčty a množiny znaků. Při jejich četbě
plasticky uvidíš – schránku, zprvu neurčitou,
vystupovat z mlhy. Doslova: bude se otáčet v mysli
a postupně scelovat.
Oproti tomu ty nejhorší popisy
jsou jako rozkladné bakterie. O tom všem
v posledních dnech často přemýšlím.
Zkoušel jsem popsat tvou tvář
a nenašel točivé věty. Zkoušel jsem přilnavý verš –
z mlhy se vynořil kopec, na jeho temeni stůl a dvě židle, ale
nic, žádná travnatá souvislost, nevedla kolem tvých rysů.
Rozebrat tvář jako přístroj jsem vyloučil,
I když mě lákaly
cívky a repráčky uší.
Potom jsem vyzkoušel prostornou abstrakci –
nicota odchlípla závoj; a viděná tvář byla rozhodně tvá
stejně jako kterákoli jiná. Neurčitost vyzývala k zešílení.
Ztracené detaily v zasutých šuplících
                                vězely vydané napospas snům
a zpoceným zvířecím instinktům. Takže zpět…
Nejlepší popisy druhů
doženou neživé tvary
a slovy je – s otočkou – scelí. Proto snad
mezi tváří a obrazem
bude muset nejdřív něco vymřít.
 
 
 
Ordovik; město a obytné krystaly
 
 
I    Ordovik; Neosvitly
 
V odstínech černé a hnědé. Křemence, břidlice, prachovce.
Vrstvy tak nahusto, až se skály podobají foliantům.
Na deskách Vyšehrad, koryto řeky… a my. Podloží
určuje ráz celé krajiny – reliéf, podrosty, porosty.
 
Co mysl člověka, do jaké míry ji formuje
Vyšehrad, přirostlý k dávnému útesu… Možná jsou odlišní,
že nepásli ty samé kamenné ovce. Silurští, devonští,
ordovičtí: myšlené osady. Mapy na úpatí podezdívky,
 
jimiž se mimoděk řídíme. A co když ne. V sedm tě vyzvedám
v Trojické. Podskalská, nábřeží… Drnící most. Oblouky nad řekou
v rezavém hovoru spojují břehy. Nalevo. Napravo. Genius loci je tvor,
který osídlil původní biotop. Jednou jej popíšu. Ale ne teď, v tuto chvíli,
kdy rezavé synapse vymýšlí vlaky
                                          s nákladem briket,
do nichž se celou tmu sypala noc.
 
Známe se od dětství. Společné mlčení
získalo podobu pěstěných rostlin. Ode mě k tobě a naopak
významy putují po křehkých mostcích. Některé odspoda užírá rez,
ty potom duní jak klišé. Jinde jsou břehy jen náchylné
přemostit ústa, než zapadnou kalem. Snažím se říct – tenhle ordovik
                                                                  všude kam sahala Perunica
byl ještě ledově chladný. Silur pak nastoupil se silou jara, Zem švihla rovníkem
zas o kus blíž. Nakonec ale nic neříkám. Myslím na souměrné ticho,
které je vždy pouze na konci.
 
Chladný čas. Ordovik. Rozkladem sulfidy železa. Udržet soudržnost identit... 
navzdory času, navzdory sobě a
zběsile kolmé vodě.

 

II  Výtoň; co bylo a co zůstalo

 
Objektiv stoupá. Jsem v obytném krystalu.
Čtu si o tollundském muži (má hlavu jak lusk)
Větami provanou smažené řízky: domácí klima
bez zjevných příznaků přírody. Táta mě opraví,
 
jako by spravoval lajdácké počasí: Havrani přilétli
dva týdny před prvním sněhem. Zde je to jiné i stejné.
Období teprve hledají názvy. Maminka
urovnává krystalovou mřížku. Svět;
a okna měkce rozestlaná dotykem.
 
Ještě jsem na škole.
Ještě mi med cukernatí v očích. Kdekdo mi věnuje péči;
já z ní však vnímám jen lepkavý povrch. Nevěřím gnómám
a ještě míň velikým slovům; a když začne svítat,
snažím se nahmatat, kde má noc rány. Teprve potom se vzdám,
teprve pak možná uznám
nároky večera na snadnou tmu.
 
 
III  Dotkni se
 
Dotkni se krystalů sražené krve.
Najdeš je kdesi ve vědomí. Jindy je ucítíš v kostech,
jako když z podlahy zavětříš plíseň.
 
Zřídkakde v sobě se dobereš planiny.
- zvrásnění zůstalé odkazem
po mrtvých předcích.
 
A někdy tě tíží, tak zoufale tíží
obnošená uniforma kůže.
 
 
  IV  Naděje; neodbytné stopy
 
Nevím, jak zahnat to šílené pnutí.
Park se večer předávkoval sněhem. Z posledních sil
sklepává zrníčka bílého planktonu
na dno dnešní pelagické noci. Z větví a z podivných
mražených účesů, ale
pochop, i to jsou jen projekce. Z absence klidu
vymýšlím platanům dřevěné svaly. A někdy i duši.
Při letmých procházkách
roznáším po keřích záporné částice; a větve se chvějí,
obětní beránci za moje hříchy, anebo víc –
fasády města, kde bydlím tak dlouho,
až stěny zvnitřněly a staly se mnou… Na půdách, ve sklepích
stopuji drobky, co zůstaly po slepých,
potom zvu holoubky k sobecké hostině. Přijď,
budem žít – almandin z Ötzthaalských Alp.
Dřív než jej přirovnám k holubí krvi.
 
 
V   Evoluce v jedné kapce – –
 
Na konci dlouhého rozkladu
              nacházím podivně souměrný tvar…
z vyhlídky získává podobu města –
mlha už pozvolna odstává od kosti, 
přibylo silnic a domů i možností
       zabloudit, ztratit či co ticha vměstnat
tvar, který souměrnost nezískal.

 

Antropocén; satelitní čtvrtí
 
Je snadné si představit obrovské muzeum; a v něm
vybělené kostry dávných měst:
Buenos Aires, Hong Kong, Londýn… Vedlejší sál
                                      dál nabídne výstavu geniů loci
vyklestěných z morku městských kostí.
V takové vizi je naděje: šance, že z řečených slov
                                                          zůstanou v prostoru
stopové hodnoty vyššího smyslu; budoucí vítr
ne zcela všesměrný, spíš nedbale srovnaný tanečník…
Je možné si představit, že z těch samých měst
zůstane nakonec rozlehlé souvrství – převážně z prachovců,
červenošedých až šedých; most nebo mrakodrap  
podlehne stařecké skleróze – algebra, statika, euklidovská kouzla…
všechno mu vymizí z tvarové paměti
ve prospěch koroze, rozkladu, rozpadu…
Že tady kdokoli byl, toužil, myslel…,
dosvědčí jen samé nepřímé důkazy:
bílá smrt korálů v průběhu století,
sporangia kulturních rostlin,
přemíra horniny na místech přehrad,
hyáty následkem rozsáhlé těžby… Dál –
eroze, transgrese, hromadné extinkce… Nespočet nitek
povede k jediné příčině. Nejisté, nejasné,
extrémně ničivé…
Je možná hádat, proč  budoucí vědci
přičtou vše na konto delfínům (fosilní kosti
mnohem spíš uchová podmořský sediment…).
To všechno je možné si představit
na kraji města,
na prazích jiného způsobu myšlení
                                   satelitních domků. Vždyť
tady je možné si představit cokoli. Já myslím na atol,
co obrůstá původní vesnici. Myslím na zákeřnou podobnost barev
tropických rybek a nátěrů.  Auta mě míjejí,
nesené příměstským prouděním  – do jakých tekutých možností… Neznám.
Myslím na bílou smrt atolů, pokrytých jednu noc sněhem; a je to
známost se zánikem na jednu tmu…
Takže
pro pocit plánu a konečna, dál už jen stručně; a na konci, slibuji,
maličkou smrt…:
električtí úhoři
probíjejí do výbojek lamp. Vyzáblé chaluhy
povstávají v koncentračních lesích – přes sítě plotů
vrhají šedivé stíny.  Nevěřím ulicím jména, snad jen ta čísla –
cifry, jež dávají pořadí
ve frontě na ranní poštu. Na co je svítání
z novin a obálek s dopisy z dálek. Ježíškunakřížku,
vyser se na dopis anebo knížku, zde,
kde voda už proudí jen v okapech.
 
 
Mobilní časy; na svrchní vrstvě stejného příběhu
 
Když už se Rebeca vyléčila ze zlozvyku jíst hlínu a začala spávat spolu s ostatními dětmi, Indiánka, která s nimi spala, se jedné noci náhodou probudila a zaslechla z kouta podivný přerušovaný zvuk. Polekaně se posadila v domnění, že do pokoje vniklo nějaké zvíře, a uviděla Rebecu v houpací židli, jak si cucá prst a oči jí ve tmě svítí jako kočce.
 
(G. G. Márquez. Sto roků samoty)
 
 
I
 
Vím, co se Podolím proslýchá:
…v krvi se jí přesýpají kosti mrtvé mámy,
tátova kůže je rybářský sak, snědá Rebeca
sedí na vrzavé stoličce
V puse se jí převaluje
paleček a pachuť jódu…

Orel. Šedá mince. Tak nebo jak. Panna od pramene
zarezlého vodovodu.

V nezralých hovorech děvenka proslýchá
do myslí kluků
majících pod čely tlačítka.

Mořská panna zacuchaná v sociálních sítích…
-  co se jí stalo, že od rána
jí jenom hašené vápno a hlínu.

Samota: noční hmyz
složené oko má fasety z displejů,
když v noční tramvaji
okolík sedaček svítí – –

 
 
II   Daleký východ

Babička jí říkávala:
přemíra hub vždycky předjímá válku. Rebeca spí.
Zdá se jí o bílých hřibech.
O modrých pláštěnkách, bunkrech, o jaderném nebi.
O bledém tvorovi,
co večer přeleze Orlickou přehradu
a nikdy víc nebude sluncem… Rebeca
spí. Do tmy běží neúnavná televize.
Hraniční pásma jsou v klidovém stavu.
Spánek se obrací do dřímoty
tenčí než membrána telefonu.
 

 
III  Večer jsou chodníky
 
Večer jsou chodníky obzvláště vodivé.
Na burze tváří
probíhá výměna pohledů.
 
Postavy proudí po optických kabelech –
není jim do pláče,
není jim do smíchu,
není jim vůbec nic do spousty věcí.
 
Kdekdo se účastní,
málokdo dosvědčí –
co je to za zvláštní hru

 

 

 


13 názorů

agáta5
09. 05. 2016
Dát tip

ukládám si na vícero přečtení... řekla bych hodně velké svlékání


jolana.
12. 02. 2014
Dát tip

mimojiné je krásné, jak i samotná prostředí komunikují.. nejsou pouhými "podkresy"..  všechno to vystupuje ze slov a obrazů a stává se (a stává se znovu a jinak)

zajímavá i ta návaznost.. vlastně všechny texty jsou oproštěné od možných přeobrazností (špatné slovo, vím) a vytvářejí pevně uzavíraná vyprávění, které ale nedochází do nějakých" jednoznačností popisu".. líbí se mi, že jazyk je tam tak "vědomě přítomný" - slova a hlas na sebe reagují, báseň sama objasňuje. a to všudypřítomné vědomí paměti (ať už vlastním vzpomínáním nebo okolním prostorem) a zpětného nadhledu nad tím, ne skrýš, ale spíš otvírání tmy - a to, co je světlem, je pak i trhlinou.. celá ta mnohost všeho.


egil
11. 08. 2013
Dát tip

Název "Pár nových textů" ber spíš jako ironii.

 

"Pár staronových a několik nových textů" - jako název pitomé...

"Úryvky z cyklu Barrandeum" - nejsme v čítance...

"Toto není dýmka" - fajn, ale už mě někdo předběhl (nějaký komisař Magritte)...


egil
11. 08. 2013
Dát tip

Jsi nedůsledný v myšlení. Píšeš teď:  "Hodnotíme poesii, a ne kritiku."

Přitom ve své glose jsi napsal: "Tolik má formální výtka, zcela neosobní, a zcela se netýkající kvalit textů samých."

Tvá výtka nebyla formální, netýkala se totiž formálních atributů mé poetiky; byla veskrze editorského rázu... Tím pádem byla v přeneseném smyslu slova spíš neformální - a měla taková i zůstat (bez pokusů ji zpodstatnit následující reakcí)

Takže v kontextu s druhou reakcí si teď musím položit absurdní otázku: V jakém rozlišovacím poli mám vlastně brát vážně tvou výtku?_______

Jen jsem na tvou glosu zareagoval, což mi přišlo celkem logické; protože mi přišla.... zavádějící.

"myslím si, že nahazování nových verzí už jednou publikovaných textů je na internetu otravné..."

Tímto výrokem pouze říkáš, že tě samotný princip zásadní reedice jednou publikovaných děl - doplněných o několik zcela nových textů - otravuje, to je ovšem tvůj problém; a vztah výše uvozeného výroku a mých textů je tak zcela volný; těžké pak takový výrok brát vážně a diskutovat jej, když je to vlastně jen taková osobní noticka, která o textu samém neříká vůbec nic.

Ve své stručné reakci na tvůj výrok jsem se odkázal na prolog, který přesně vymezuje rámec i důvod publikování pozměněných textů cyklu (kratičké Chvění - které je, jak sis správně všiml, původní - je zde ponecháno jen pro kontext s koncem předchozí básně; jiné texty z Barrandea, a že jich je, které jsem zde na Písmáku již jednou publikoval a které nedoznaly výrazné změny, v tomto nyní publikovaném cyklu znovu nejsou, ponechal jsem je stranou).


Max Hutar
10. 08. 2013
Dát tip

Nesměřuje jen k mé recepci, ale i ke tvé presentaci. Což je pro mě, jak víš, klíčová dvojice onoho performativu, kterým chápu být báseň. Narozdíl od textu, na který se jako kritik zaměřuješ ty, a který je pro mě zcela nepodstatný.

Dneska jsi ale ty autor a já komentující, a tak je mi docela jedno, jestli Tartaro ve tvých očích něco "pochopil", kdežto já jsem pouze "glosoval svou recepci". Pro skromného autora každá kritika stejně relevantní, protože od člověka.

Hodnotíme poesii, a ne kritiku. Takže jestli se chceš vůči mé výtce nějak ohradit, budeš ji muset vzít vážně. Pokud nevezmeš, nic se neděje, ale pak nemáme o čem si povídat :-).

Ale abych nějak navázal i na to, co jsi naťuknul: Nevím, co myslíš "organickým" vývojem. Bez ohledu na to, že bych skoro dal ruku do ohně, že třeba takové Chvění se od minulého náhozu nezměnilo ani o jednu čárku.


Petr.II
10. 08. 2013
Dát tip

jo, ... *


egil
10. 08. 2013
Dát tip
To není formální výtka, Maxi. Cos napsal, je jen glosa, jejíž vypovídací hodnota nesměřuje k textu, ale k tvé recepci. Viz co jsem uvedl v prologu - některé texty jsou zcela nové, jiné prošly organickou evolucí. Což třeba Tartaro pochopil přesně.

Max Hutar
08. 08. 2013
Dát tip

Ech, upřímně řečeno, myslím si, že nahazování nových verzí už jednou publikovaných textů je na internetu otravné. "Pár nových textů" pak opravdu působí jako velmi špatný vtip.

Tolik má formální výtka, zcela neosobní, a zcela se netýkající kvalit textů samých


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru