Muž a pes

   Muž a pes.

Ve srubu, prochladlém podzimním počasím, se k sobě choulí dvě bytosti. Pes, velký kříženec podobný vlku, jen o něco robustnější. Možná víc, jak sto liber svalů a šlach. Nyní se tiskne  k postavě muže a vypadá to, že hledá trochu živočišného tepla v chladné místnosti.

   Muž je asi čtyřicetiletý, vlasy mu již začínají prokvétat šedinami a dlaně rukou má mozolnaté, zvyklé tvrdé práci tady v lesích, daleko od městského ruchu. Na stěnách srubu visí pasti, zvířecí trofeje, dva jasanové luky a toulce se šípy. Na několika rámech jsou napnuté kožky divokých králíků a jedné lišky. Jeden mezi nimi je prázdný.

    Pes znovu strčí čumákem do mužovy dlaně, která ho po několik let krmila a hladila, když spolu večer sedávali před srubem. Teď se však  zvíře nedočkalo žádné odezvy. Ruka zůstala na podlaze v neměnné poloze. Muž je totiž mrtev.

    Kdyby pes mohl tělo nadzvednout, uviděl by nevelkou ránu v hrudi svého pána i krev, vsáklou částečně do oděvu a zčásti do prkenné podlahy. Možná jí cítí, ale v tomto srubu není pach krve nic zvláštního a tak jej to  nijak nerozrušuje. Teprve když  tělo začíná tuhnout, chápe zvíře, že se jeho pán již nikdy neprobere z toho podivného spánku a již nikdy ho nevyzve ke hře nebo k přinesení ulovené kořisti. Celá ta událost jej nejdříve mate, ale když zčásti odezní v jeho nitru ten podivný teskný pocit, cosi jej nutí vypátrat příčinu toho, co se tu stalo. Citlivým čumákem začne prohledávat místnost. Dlouho neobjevuje nic neobvyklého. Samé povědomé pachy. Až když obejde tělo na podlaze a přiblíží se k druhé lovcově ruce, ucítí něco, co sem nepatří. Ztuhlé prsty svírají kus látky vytržené z nějakého oděvu. 

     Kdoví, co vše probíhá hlavou psa. Výsledkem je každopádně touha najít a potrestat toho, který způsobil, že ta bytost, která jej vychovala od štěněte, hrála si s ním a krmila jej, leží bez pohnutí na podlaze jejich obydlí a instinkt mu napovídá, že se již nikdy nezvedne a už nikdy neuslyší její hlas. Možná cítí i jistou formu provinění, že se vrátil z lesa později než obvykle, když jej pán ráno vypustil, aby se proběhl. Ale, když ty stopy v mechu byly tak zajímavé!

     Kdo může říci, co se děje v psí mysli?

S nadcházejícím soumrakem opustilo srub velké zvířecí tělo,  s čumákem u země se ponořilo do  lesního porostu a posléze splynulo s ostatními stíny.

       ================================================================

     Muž a pes.

Muž běží lesem, nedbá nízkých větví, které jej šlehají nemilosrdně do tváří. Hlavou mu prolétávají zmatené obrazy uplynulých událostí a vyvolávají takřka fyzickou bolest ve spáncích.

     \"Zabil jsem člověka! Jsem sprostý vrah!\"

Zbraň, úzká dýka, zůstala již dávno ležet někde daleko vzadu na jehličí, ale ten pocit, že ji dosud svírá a z ostří stéká horká krev, jej nutí stále a stále doširoka rozvírat prsty pravice. Proč jen se ten lovec tak brzy vrátil s tím džbánem vína?

     Hned po vstupu do jeho srubu jej zaujala ta krásná kožešina stříbrné lišky. Takovou kvalitu a zbarvení snad ještě nikdy neviděl. Vlastně přišel jen pro ni. Už z několika úst slyšel, že ten osamělý chlapík ulovil nádhernou trofej a nechtěl, aby jej někdo předběhl v nákupu. Bylo mu jasné, že takovou kožešinu by prodal s obrovským ziskem přímo v královském městě, možná až v samotném paláci. Ale ten paličák ji nechtěl za žádnou cenu přenechat. Že prý si ji prodá sám! Nabízel mu ostatní kožešiny, ale o ty on zájem neměl. Tak teď je jeho. A ten tvrdohlavec je mrtvý! Unavené nohy zvolňují tempo a ruka mimoděk  hladí stříbrnou srst kožešiny nadouvající torbu na boku.

     Pach, který se psu nesmazatelně vryl do paměti je v neznatelných šlépějích stále zřetelnější. Zvíře běží neměnným tempem, jako by vědělo, že za těch několik málo hodin náskoku, které pronásledovaný má, se   stopa nemůže ztratit. Pokud nepřijde déšť. V noci oba dva odpočívali a nyní opět sledují tutéž trasu. Jen vzdálenost se mezi nimi  zkracuje.

     Toho člověka uviděl před sebou druhý den. Muž jde teď už volným krokem a o nebezpečí za svými zády  nemá ani tušení. Chvílemi si prohlíží cosi v torbě na boku a občas se nervózně zasměje. Pes ví, že je to on. Jako stín se postraními křovisky blíží ke své kořisti. Občas skloní hlavu na stranu, jakoby přemýšlel. Ví, že lidé mívají u sebe věci, které můžou zabít  i na dálku. Mnohokrát svého pána viděl při lovu. Ale vypadá to, že tady ten člověk nic takového při sobě nemá. Neví sice ještě co udělá, ale musí toho tvora nějak potrestat!

    Když je slunce téměř přímo nad korunami stromů, muž se zastavuje, posadí  a zády se opře o rozložitý kmen. Z torby vyndá nejprve kožešinu a potom balíček v plátně. K psímu čumáku se donese vůně slaniny. Z pod pysků mu vytékají sliny a pes si uvědomuje, že již druhý den nic nejedl. Člověk před ním ukrajuje malým nožíkem plátek po plátku,  vkládá si je do úst a zajídá chlebem, jehož kousky odlamuje ze čtvrtky bochníku. Po chvíli zbytky obého zabaluje zpět do plátna a pokládá vedle sebe. Pes přemáhá svíravý pocit v útrobách a dál klidně pozoruje postavu před sebou. Vypadá to, že se muž rozhodl k odpočinku. Za chvíli skutečně citlivé uši zvířete zachycují tiché chrápání.

      Neslyšně přenášejí psí tlapy mohutné tělo blíž a blíž k spáči u stromu.

Muže probudila ostrá bolest v lýtku. Nevěřícným  zrakem pozoruje obrovské zvíře zakousnuté do jeho nohy. Instinktivně se snaží postiženou končetinu vytrhnout z psích tesáků, ale jen si tím zvyšuje bolest. Z úst se mu dere žalostný sten, měnící se v zoufalý řev. Pošetile ho napadá, jaká to byla bláhovost, že zahodil v lese svoji dýku. Snaží se nahmatat alespoň ten malý perořízek v plátně vedle sebe, i když je mu jasné, že proti tomuto zvířeti je to směšná zbraň. Jakoby vytušil mužovy úmysly, pouští pes nohu ze sevření a vrhá se mu na ruku, šátrající podél těla. Praskání kostí je přehlušeno novými  bolestnými výkřiky.

      Pak se pes posadí před sténajícího muže a podobný soše jej sleduje.

\"Pane Bože!\" napadá muže. \"Co to má znamenat? Proč se na mne to zvíře vrhlo? Vzteklé není, to by se chovalo jinak.\" Když vidí, že se pes nechystá k dalšímu útoku, přesune člověk svoji pozornost na svá zranění. S hrůzou pozoruje krev vytékající z potrhaných žil na ruce.

     \"Proboha! Vždyť já vykrvácím!\" uvědomuje si  a nedbá na cukavou bolest v potrhaných svalech na noze a snaží se zdravou rukou natáhnout pro plátno, aby si jím stáhl ránu na zápěstí V pohybu jej zastaví výhružné zavrčení. Bílé tesáky v rozevřené psí tlamě jsou dostatečným důvodem, aby se dál o nic nepokoušel.

     Tak tam sedí, oba jako sochy, až mužův nechápavý pohled začne matnět a jeho srdce vytlačí poslední dávku krve do měkkého mechu.

     Když pes vytuší, že tělo před ním se nyní podobá tělu jeho pána, pozvedne čumák k nebi a táhlým zavytím oznámí okolí splnění úkolu. Psí slovník možná nezná výraz pro pomstu, ale připadá mu, že to, co udělal, udělat měl. Poslední povinnost, kterou měl vůči svému bývalému pánu. Pak zhltne zbytek slaniny vysypaný do mechu a  navyklým klusem se vydá dál, směrem kterým se již dva dny ubírá. Instinkt mu napovídá, že tam někde, již nedaleko, by měli být lidé.

===================================================================

     Dítě a pes.

Asi desetiletá holčička pase na kraji nevelké vesnice dvě kozy. Moc práce s tím nemá. Jen když  spasou trávu v kruhu vyměřeném provazem, kterým jsou uvázané ke kolíku v zemi, je nutné jej přemístit o kus dál. Dítě tedy pozoruje koníky skákající z trávy a občas se pokusí některého chytit a pozorovat, kam až doskočí z natažené dlaně.

      V zápalu té hry ani nepozoruje, že se za jejími zády rozhrnuje tiše křoví a psa zpozoruje, až když je těsně u ní. Nejdříve se jí hrůzou rozšíří oči a drobná pěstička mimoděk vylétne k ústům, aby potlačila zděšený výkřik. Pak však zjišťuje, že zvíře nevypadá na to, že by jí chtělo nějak ublížit. Poklekne tedy na kolena a opatrně natáhne ruku před sebe. Pes se na ni nejprve upřeně zadívá, jakoby jí četl v očích její úmysly a poté olízne dětské prstíky. Holčička se radostně rozesměje. Už bez obav pohladí velikou chlupatou hlavu a za chvíli si ti dva hrají, jakoby se znali odjakživa.

      Když se slunce nakloní k vrcholkům stromů, odváže dívka pasoucí se zvířata a vydá se k vesnickým domkům.  Pes jde s naprostou samozřejmostí s ní.

       Dítě zavře kozy do chlívku a vejde do světnice, kde matka připravuje večeři. Ta, když se otočí a uvidí doprovod své dcery, málem také vyjekne. Pak však nasadí přísný výraz a začne dítě zpovídat, kde přišlo k tomu zvířeti.

       Holčička jí nadšeně vypráví, jak k ní pes přišel na pastvu a jak si báječně hráli a vůbec, že je to hrozně milý a přítulný kamarád. Není už tak malá a ví, co na matku platí. Chytí ji kolem krku a žadoní: \"Maminko, maminečko, je to moc hodný pes. Že si ho můžu nechat? Asi nikomu nepatří. Přišel z lesa. A nebudeš se už muset bát, že jsem na louce u lesa sama. On mě ochrání! Že tu může zůstat, viď?\"

        Matka zvažuje dceřiny argumenty a potom s úsměvem přitakává\" \"Dobře. Pokud se o něj někdo nepřihlásí, můžeš si ho nechat.\"

        Dítě nadšeně chytí psa kolem krku a šeptá mu do ucha, že od nynějška má nový domov. Jakoby to chápalo, olízne  zvíře něžně dívence obličej a natáhne se spokojeně na podlaze.

       Žena začne dávat na stůl talíře a mísu s polévkou a pak se ještě otočí k dcerce: \"Bude ale záležet také na tom, co řekne táta. I když vím, že ten ti splní skoro cokoliv.\"

       \"A kdy se vrátí?\" zeptá se dítě.

\"No, měl by tu už být. Říkal, že jde jen pro nějakou jednu kožešinu………..\"