Nina

Tupě se dívám na svůj modrý pásek od županu. Snažím se neposlouchat, co se děje kolem mě. Kdybych byla neviditelná, ale nejsem. Vím, že na mě přijde řada, nejde to zastavit. Mladá dívka v tyrkysovém županu, nevím, jak se jmenuje, právě domluvila. Nepřirozeně rychle vstanu. „Jmenuju se Juliána a je mi 25 let,“ vyhrknu ze sebe. Usměju se, abych zakryla rozpaky, a dosednu zpět na tvrdou židli. Babizna si mě přísně prohlíží. Možná mi všichni nerozuměli. Drmolila jsem moc? Naštěstí to psycholog nijak nekomentuje. Mládě v tyrkysovém županu mě chytne za ruku, až teď si všimnu, že se třesu. Je mi hrozná zima. Začíná u palců na nohou a končí v konečcích mých roztřepených vlasů.  Terapie skončila. Konečně můžu uklidit svoji židli. Říkám svoji, protože si ji poznám. Z boku opěradla je nápis I still wait…, který tam kdysi někdo napsal černou fixou. Písmo je zubaté, taky mu byla zima? Strašně by mě zajímalo, jestli ještě pořád čeká…

Večer když se vracím z umýváren, zase slyším její hlas. Nina začíná šeptat. Přestávám ovládat svoje tělo. Toaletní taška mi vypadne z rukou na zem, ale rachot nikoho nepřivolá. Na oddělení je mrtvo. K čemu mě bude nutit? Přikrývám si rukama uši, tlačím na ně ze všech sil, ale nejde to ztlumit. „Běž, utíkej,“ našeptává. A já musím, musím ji poslechnout, nemám jinou možnost. Dávám se do běhu, proti mně zamčené skleněné dveře. „Pořád dopředu, překážky neexistují,“ nepřestává. Blížím se ke dveřím, nalevo zahlídnu tyrkysový župan. Už je pozdě. Instinktivně před sebe dávám ruce a zavírám oči, v tom mě někdo prudce popadne kolem pasu. Rukama narazím do dveří, nerozbily se. Otevírám oči. Sklo se chvěje. Kolem mě najednou bílo. Nesplnila jsem svůj úkol! Ošetřovatel nepovoluje v sevření, zmocňuje se mě panika, snažím se mu vyškubnout, ale jsem příliš slabá. Nechci, aby mě držel. „Klid, slečno Berková, klid, půjdete si lehnout.“ Kroutím se, nakonec si kleknu na podlahu. Ošetřovatel musí povolit sevření, na to jsem čekala. Kousnu jej do zápěstí. „Au,“ zařve. Ale je pozdě, vidím před sebou doktora s injekcí a sestrou. Než se stihnu zvednout, vyhrne mi sestra rukáv. Jsem bezbranná, vzdávám se, ale chvilku ještě kopu do linolea, dokud neucítím, jak mi do paže bolestivě zajede jehla. Ležím na zemi jako pohozená panenka. Takhle to Nina nechtěla. „I still wait. Do you know?“ Zašeptám, než se mi všichni ztratí.

Proberu se sama v malém pokoji. Jsem přikurtovaná k posteli. Zvednu jen hlavu. V podbřišku mě bolestivě tlačí plný močový měchýř. Najednou se otevřou dveře. Doktor si s vážnou tváří jde k oknu pro židli, kterou postaví k mé posteli. Tomu to nemůžu říct, nemůžu si říct o nočník.

„Tak slečno Berková. Dělala jste takové pokroky,“ hlesne.

Mlčím. Vím, o co mu jde. Chce ve mně vyvolat vinu. Už tak se tváří utrápeně. Vy jste měl být herec, řekla bych mu, kdybychom byli jinde.  Naštěstí mě pustí ze sevření. Za tohle milé gesto, začnu mluvit.

„Sahal na mě, tak jsem se mu musela pomstít.“

„Kdo na Vás sahal, slečno Berková?“

„Ten novej ošetřovatel.“

„Ale slečno Berková, vždyť Vás zachránil. Víte vůbec, že jste si mohla rozbít hlavu, kdybyste narazila do těch dveří?“

„Ne, on toho využil.“

Z doktorova pohledu se odráží trpělivost a obavy. „Slečno Berková…“

„Ne! Já to prostě nesnesu, aby na mě někdo sahal. Nepřeju si to!“

„Kdybyste neběžela proti skleněným dveřím, nikdo by na Vás nesahal.“

„Chcete říct, že jsem si to zasloužila?“

„To vůbec ne.“

„Vy mě stejně nechápete.“

„Tak mi to zkuste vysvětlit, popsat.“

„Nevím, jak…“

„Vy jste panna, slečno Berková?“

Chvilku váhám. „Ano,“ hlesnu, i když nevím, jestli se to nějak nevylučuje s tím, jak mě tatínek hladil mezi nohama, když jsem byla malá. Jednou zajel prstem hlouběji než obvykle. Vyjekla jsem, protože se leknu neznámé bolesti. Tatínek se asi taky lekl, protože stáhne ruku pryč. Pak už nikdy nepřišel.

„Ublížil Vám někdo?“ Zeptá se doktor citlivě.

„Ona mi to nedovolí říct!“

„Kdo Vám to nedovolí říct?“

„Nina.“

„Kdo je Nina?“

Mlčím. Nemůžu říct víc. Už jsem zašla moc daleko. Bojím se.

„Slečno Berková?“

Mlčím.

„Když se mi svěříte, tak ode mě se to Nina nedozví.“

Naléhá. Nic nepochopil. Neví, že Nina je se mnou pořád i teď. Všechno slyšela. Pořád mlčím. Doktor vzdychne a vrátí židli na původní místo.

„Tak zase zítra, slečno Berková.“ Zavře dveře.

Po chvilce vejde do pokoje sestra s nočníkem v ruce. Až teď mě začne studit mokré prostěradlo. V mokré noční košili se zoufale rozpláču. Sestra to naštěstí nijak nekomentuje, mlčky mi převlékne postel. Zbytečná práce. Odpoledne se stejně zase stěhuju zpátky. Jsem unavená a chci spát, ale na našem pokoji je dnes veselo. Paní Klimešová vyhodila Babizně peřinu z okna, protože jí to přikázali Rusové. Když Babizna přijde z umýváren a zjistí, co se stalo, dostane záchvat. Stoupne si do dveří a řve na celou chodbu sprosté nadávky. Paní Klimešová se rozklepe. „Já nechtěla, to oni,“ opakuje pořád dokola. Za chvilku přispěchá ošetřovatel, pere se s ním, je silná. „Pusť mě, ty malej hajzle!“ Vyškubne se mu a zamíří ke dveřím, jenže se srazí s doktorem a sestrou. Je jich moc. Násilím jí položí na postel. „Tohle si ke mně nebudete dovolovat, Theodor Vám to neodvolí!“ vykřikuje, když jí píchají injekci na uklidnění. „Takhle se ke mně nemůžete chovat, Theodor si to s Vámi vyřídí! Já měla maturitu za čtyři, červenej diplom, soukromou praxi, svině!“ Pak odejdou, Babizna leží bez hnutí na posteli. „Kdysi jsem znala jednoho člověka, který taky udělal maturitu za čtyři a pak skočil pod vlak,“ řeknu směrem k Babizně, ale ona nereaguje.

Ale paní Klimešová se ozve hned: „To je mi moc líto, děvenko. Asi mu taky našeptávali. Rusové, ti za všechno můžou. Rusové a jejich vlaky z východu. To je mi moc líto, děvenko.“

„Držte už hubu, Klimešová,“ zašeptá slabě Babizna.

„No jo pořád,“ nedá se paní Klimešová, „nechápu, proč Vás nedali na samotku. Asi mají plno,“ vzdychne, přikryje se peřinou a zhasne lampičku.

Babizna není zlá, ale zahořklá, je tu prý už počtvrté. Theodor jí totiž nikdy neopustí, vždycky se vrátí, často si na něj stěžuje.

Brzy slyším dvě pravidelná oddechování. Babizna i paní Klimešová spí. Theodor a Rusové taky, ale Nina ne. Ta nespí, začíná mě trápit.

„Jsi Mrcha. A víš proč? Prozradila si mu moje jméno. Ty si nezasloužíš žít. Chápeš to? Mrcho!“

Cpu si hlavu pod polštář. „Možná si mu spíš měla říct o tatínkovi, ten to s tebou myslel dobře, ale ty se nechceš napravit. Jsi moc špatná. Takové zlé holky si nezaslouží tak hodné tatínky…Zítra mu to řekneš…“

A já zase ležím v té postýlce. Přes šprušle vidím na okno. Břicho mám stažené strachy. Vím, že přijde. Stáhne mi kalhoty od pyžama a se samozřejmostí mi vsune svou velkou ruku mezi moje nožky. Ale já nezačnu křičet, je to přece můj tatínek. Jen zavřu oči a snažím se být neviditelná, ale jeho ruku pořád cítím.

„Slečno Berková, jak se dnes cítíte?“

„Zoufale.“

„Proč?“

„Bojím se.“

„Čeho?

„Niny. Chce mě zabít.“

„Prozradíte mi dnes, kdo je Nina?“

„Prostě Nina. Je to žena. Našeptává mi.“

„Proč Vás chce zabít?“

„Protože jsem zlá a zasloužím si to.“

„To Vám řekla ona?“

„Nevím.“

„A víte, proč zrovna Nina?“

„Já jsem jí to jméno dala.“

„Takže jste si jí pojmenovala Vy. A kdy se objevil její hlas?“

„Vždycky jsem si myslela, že v pubertě pořád mi připomínala, co se dělo v mém dětství. Ale je to hloupost, jako by ve mně byla už odjakživa a čekala, kdy bude moct promluvit. Čekala na vhodnou příležitost.“

„A co se dělo ve Vašem dětství, slečno Berková.“

„Přikázala mi o tom s Vámi mluvit.“

„O čem?“

„O tom, jak jsem špatná a nezasloužím si tak hodného tatínka.“

„Říkáte hodného?“

„Ano, nosil mi každý večer před spaním čaj. Všichni ho obdivovali. Ale…To ona mi přikázala o tom mluvit, já o tom mluvit nechci.“

„Ubližoval Vám nějak tatínek?“

„Myslím, že ano. Sahal mi mezi nohy.“

„A svěřila jste se někomu?“

„Ne.“

„Jak jste se tehdy cítila?“

„Bezbranně a zoufale. Pak se narodil bratr, začal ho přebalovat a zase ho všichni obdivovali.

„Osahával i Vašeho bratra?“

„To nevím. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili, ale myslím, že ano. Stejně to nechápu, proč si vybrala Nina mě, když sahal i na něj. Není to fér.“

„A jaký máte vztah s otcem teď? Na návštěvy za Vámi nechodí…“

„Už umřel, ale pořád jsem se ho bála. On byl dobrý člověka, to já byla ta špatná, chápete to?“

„Proč si myslíte, že jste špatná Vy? On byl za Vás zodpovědný, Vy jste byla dítě, které se nemohlo bránit, nesměl Vám ubližovat. On byl špatný, ne Vy.“

„Lžete! Nina to řekla takhle.“

„Proč jí tak věříte?“

„Protože to se mnou myslí dobře.“

„Říkala jste, že Vás chce zabít?“

„Ano, strašně se bojím.“

„Když zůstanete tady v léčebně, nic se Vám nemůže stát.“

„Ale ona je i tady, našeptává.“

„Nesmíte jí poslouchat. Když zase začne, jděte za sestrou nebo ošetřovatelem.“

„Ona mě zabije. Strašně se bojím.“

„Ne, tady se Vám nic nestane, slečno Berková.“

„Opravdu?“

„Opravdu.“

Když přijdu na pokoj, Babizna tam není.

„Je na samotce, už měli volno.“

„Theodor?“

„Kdo jiný. Byla tady za Tebou Nikola.“

„Neznám žádnou Nikolu.“

„Ale znáš, děvenko. Ta houslistka ze čtverky.“

„Už vím. Tyrkysový župan?“

„Da.“

„Nemluvte rusky, paní Klimešová.“

„Já nemluvím rusky.“

„Ale mluvíte,“ vzdychnu a posadím se na postel.

„To ne já, to Rusové.“

Do pokoje vejde ošetřovatel. „Nechcete čaj, paní Klimešová?“

„Da.“

„Slečno Berková, Vám donesu taky.“

Než se stihnu bránit, zmizí. Donese mi čaj. Čaj. Já nechci, aby mi někdo nosil čaj! Myslí to se mnou dobře. Začínám se třást. Nikdo mi nepomůže. Roztržitě si oblékám župan. „Kdyby něco, řekněte, že jsem šla na záchod, paní Klimešová.“

„Jak myslíš, děvenko, ale Rusové tě najdou všude.“

Chvatně projdu chodbou na schodiště. Schody se pode mnou začínají chvět, vidím hodně rozmazaně. Rychle sbíhám schodiště, ale přidržuju se zábradlí.

„Zase si lhala. Měla jsi tak hodného tatínka. Nosil ti čaj. To sama sis shrnovala pyžamo, sama sis jeho ruku cpala mezi nohy, jsi moc špatná holka.“

Začnou mi téct slzy. Schodiště přestalo existovat. Budovou se rozléhá hra na housle. Nikola cvičí v tyrkysovém županu. Stejně si jednou rukou tlačím na ucho.

„Jsi obyčejná děvka a budeš za to pykat. Zasloužíš si to.“

Vrtím hlavou a lomcuju se zamčenými dveřmi. Nemůžu ven. Bezradně se rozhlížím. Všimnu si otevřeného okna, které někdo zapomněl zavřít. Vrhnu se k němu.

„Mně neutečeš,“ šeptá Nina.

Mám jen papuče. Běžím trávou v rozevlátém županu, pásek jsem ztratila někde po cestě. Ponožky mi zamokří večerní rosa. Ohlížím se. Pořád mám pocit, že za sebou uvidím ošetřovatele, jak za mnou běží s konvicí čaje.

„Seš blázen, Juliáno, ty si totiž nic jinýho nezasloužíš, tvůj bratr byl lepší než ty. Vybrala jsem si tě, protože jsi stejně špatná jako já.“

Běžím po prázdné ulici, s rukama na uších. Pořád se všechno třese.

„Juliáno, to bude zase dobrý,“ říkávala maminka.

Nemůžu dýchat. Blížím se k železničnímu přejezdu, který červeně bliká.

„Překážky neexistují,“ řekne autoritativně Nina.

Podlézám závoru. Doktor mi slíbil, že se mi nic nestane. Já utekla, nechci čaj. Už nikdy!

Chci udělat další krok, ale zakopnu o koleje. Padám. „To ti patří, ty zlá holko.“

Snažím se rychle zvednout, ale Nininy slova mě přitlačí zpět na koleje: „Lež ti říkám, musíš zůstat ležet, já tě napravím,“ šeptá Nina.

Kolej mě studí na čele. Třesu se. Pořád všechno vidím rozmazaně, radši zavírám oči. Tma. Ninin chechot. „Ty děvko, jsi děvka,“ pořád to opakuje a vítězně se směje, už to nevydržím.  Vyhrála. Jako bych to nevěděla. Ne, Rusové, to Nina mě zabila. Přes její chechot málem neslyším přibližující se vlak. Ale já jsem si jeho ruku mezi nohy nestrkala…

 

„Kde je děvenka?“ Ptá se paní Klimešová ráno.

„Je pryč,“ odpoví ošetřovatel.

„Přejel jí vlak,“ cekne Babina, „proč neřeknete pravdu!“

„Děvenka moje. Za to můžou Rusové. Rusové a ty jejich vlaky z východu, no nemám pravdu?“

„Vlak jel z Prahy, takže ze západu, paní Klimešová.“

„No jo, Němčouři jsou taky svině!“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---