LIDL aneb zánik planety Země

Na trati mezi Jindřichovem a Arnoštovem byla zase výluka. Z vlaku jsme vystoupili jen dva, a tak bylo jasné, že náhradní autobus kvůli tak malému počtu nešťastníků nebude pospíchat.

Mrholilo. Sedli jsme si na jedinou lavičku široko daleko. Nádražní budova byla v havarijním stavu, a proto zabedněná. Zatímco nám voda stékala po zátylku, rozvinul jsem neprozřetelně s kolegou pasažérem diskusi:

„Kampak jedete takhle navečer?“

To byla poslední věta, kterou jsem až do příjezdu autobusu náhradní dopravy pronesl, protože můj protějšek spustil:

„K jezeru Challilo. Asi nebudete vědět, kde to je,“ předešel mou otázku, „v Belize. Vstoupil jsem do sekty „Maličkých“. Jste možná poslední Evropan (Pozn. 1), kterému to vyprávím, a tak musím začít popořádku:

Manželka si nedávno našla milence. Tu se ukázalo, jak bylo ode mě hloupé, že jsme si postavili dům, a já ho nechal napsat na ni. Ten večer, kdy mi sbalila troje ponožky a čtvery slipy, jsem se jí zeptal, jestli jí to není blbé. Nebylo. Prý už tenkrát, když jsme to na ni na katastru zapisovali, se divila, jak jsem hloupý, ale proč by mi to říkala?   

Pavlína byla moje druhá žena. Opustil jsem kvůli ní svou první ženu a dobré zaměstnání. Dům jsem Pavlíně pořídil vlastně z úspor. Potom jsem už jenom živořil, jak se u nás říká „Když chudoba přichází dveřmi, odchází láska oknem“.

To ale nebylo zdaleka poprvé, kdy mě někdo napálil. Už jako malý kluk jsem třeba prodal svému nejlepšímu kamarádovi kanadskou známku a on se mi za dva roky u piva vysmál, že ji sám prodal za čtyřnásobek. Je sice pravda, že na tohoto zrádce později spadl meteorit, ale člověk necítí zadostiučinění, když musí nepravosti napravovat vyšší moc.

Nebo ještě předtím, když jsme hráli na dětském táboře „Člověče, nezlob se“ zpaměti, tedy bez figurek bez hrací desky i bez kostky. Jak se u toho házelo kostkou? Hráč v duchu počítal od jedné do šesti a druhý ho zastavil. Já jediný jsem poctivě přiznal, u jakého čísla jsem právě byl. Ostatní chytře podváděli. Prohrál jsem celé kapesné.“

Divil jsem se, že někdo může být tak hloupý jako Karel (V průběhu své řeči se mi spolucestující totiž také představil). Před nedávnem mu ale svitla naděje. Vstoupil do sekty „Maličkých (Pozn. 2) a dostal tak příležitost pomstít se zlému světu. Vedoucí sekty přikázal všem členům, aby se shromáždili právě u jezera Challilo. Vypočítal, že když se shromáždí dostatek lidí na jednom místě Zeměkoule, natěsnají se co nejblíže k sobě a pokud možno si vylezou ještě na ramena, bude to velká hmotnost. Tato hmotnost bude působit jako setrvačník a zrychlí rotaci země. Posléze se vychýlí zemská osa a Zeměkoule se počne všelijak kývat a překulovat, až ustřelí ze své oběžné dráhy. Nakonec se planeta roztočí natolik, že se roztrhne, shoří. a rozptýlí se v hlubinách vesmíru ...  

…

V duchu jsem počítal, za jak dlouho se shromáždí dost „Maličkých“ na severním břehu jezera Challilo, a kolik jich musí být, aby dosáhli svého cíle, celkové hmotnosti 393 miliard kilogramů. Zabrán do těchto úvah, vystoupal jsem všech pět pater našeho paneláku. Bezprostředně poté, co jsem otevřel papundeklové dveře bytu, jsem vkročil do svého domova.

Manželka byla tak zabraná do katalogu obuvi firmy "Peter Wagner, Schweiz", že si mě nevšímala. Poté, co jsem pozdravil, jsem proto způsobně usedl do křesla naproti ní.

Po půl hodině zvedla hlavu a otázala se:

„Koupil jsi v LIDLU ten řecký jogurt?“

„Ne. Zapomněl jsem.“

„Tobě něco říkat je jako mluvit do dubu. Vůbec mě neposloucháš. A chováš se jako idiot! Ráno jsem se za tebou dívala z okna. Za tou Adámkovou, tou čúzou v minisukni, jsi se otočil jako puberťák. Všiml sis, že má jednu nohu kratší?"

Úplně potichu jsem si pomyslel: "Nevšiml." Nahlas jsem zakňoural:

„Proč mi pořád nadáváš, že jsem idiot?“

„Já neříkám, že jsi idiot, já říkám jako idiot. A to je rozdíl!“

__________________________________________________