473 Malwich St.

„Fiat iustitia, ruat cælum!“

„Budiž spravedlnost a nebesa ať se zřítí!“

I.

„Miláčku, už se vážně nemůžu dočkat, podle všeho to vypadá jako splněný sen,“ rozněžnila se Erin zase a vrhla na svého manžela pohled plný nedočkavosti. Owen byl ale příliš zaneprázdněný řízením auta a opravdu nesnášel, když s ním někdo za jízdy mluvil.

„No jo mami, už jsme to slyšeli snad tisíckrát,“ ozvala se ze zadního sedadla jejich mírně otrávená šestnáctiletá dcera Paula. Ne že by se na nový dům, kam se měli stěhovat, netěšila; právě naopak - byla stejně zvědavá a netrpělivá jako její matka, avšak dokázala se ovládnout a nedávat své emoce najevo přesmíru. Paula vzadu seděla tiše, autem cestovala ráda. Nejpohodlněji se jí sedělo takzvaně „na zádech“, jak často říkával její otec, celá shrbená a pokrčená. Jí to ale nevadilo. A tentokrát měla ještě navíc z téhle krkolomné pozice pěkný pohled do malé klece, která byla postavena na vedlejší sedadlo a v níž se trochu vyděšeně a taky nestabilně na bidýlku houpala její malá andulka Tweetie. Bylo to trochu pošetilé, chovat ptáčka, když Paula vlastnila také čtyřletou kočku Zaru. Paula ale málokdy pouštěla Zaru do svého pokoje, kde na komodě naproti postele stávala klec s Tweetie, a tak Zara jen podle andulčina občasného cvrlikání sotva tušila, že mají doma takovou zajímavou kořist. Teď byla Zara naložena v přepravce pro zvířata vzadu v kufru, odkud měla výhled ven a na Paulu, aby neměla z cestování zbytečný stres.

„Podle navigace nám do cíle cesty zbývá jen patnáct minut, takže už za malý moment tu nádheru uvidíte,“ řekl poněkud nezúčastněně Owen a dál se věnoval řízení.

Jako prvního koupě domu napadla právě Owena, prostě ho už jednoho dne přestalo bavit být zavřený v tom neskutečně malém bytě bez inspirace. Owen Cliff byl docela úspěšný spisovatel, jehož věhlas začal stoupat až v pozdějším věku. Nebyl to žádný autor úžasně výdělečných bestsellerů, prostě jen měl úspěch na trhu a mezi čtenáři, kteří si ho oblíbili. Owen už vydal pět knih, především fantazijně a čtivě laděných, do kterých se čtenář mohl do hloubky ponořit, a vracet se do reality pak bylo dost nesnadné.

A tak jednou, když brouzdal po internetu a kdesi v hloubi duše už měl zasetou myšlenku o novém domově, narazil na stránky realitní agentury Dream Home. Tam našel ten úchvatně vyhlížející dům, který mu hned učaroval. Byl trochu starý, ale na nádherném místě, v klidné lokalitě, bez otravných, hlasitých sousedů a také byl nabízen za přijatelnou cenu. Owenovi bylo jasné, že osud chce, aby si ho koupili - což také brzy udělali.

„Vidíte, tady doleva zabočíme na Malwich Street, která pak vede do města, a budeme za chviličku tam,“ poznamenal Owen ostatním v autě a otočil volantem tak, aby jejich auto najelo na prašnou cestu, která, jak se zdálo, zatím nikam nevedla; v lese se stáčela kamsi do ostré zatáčky z kopce.

Ač se to všichni snažili trochu maskovat, atmosféra v autě by se dala krájet. Dokonce i Tweetie zpozorněla, jakoby vytušila, že za moment se bude dít něco zajímavého.

Po přibližně třech minutách jízdy se vynořili z lesa a před nimi se rozprostřel úchvatný pohled. Široko daleko se táhly kopcovité louky, sem tam porostlé starými stromy a keři. A uprostřed toho, přímo tam, kam je vedla cesta, stál neuvěřitelně půvabný, čarovný starý viktoriánský dům, obklopený rozlehlou zahradou s mnoha nahusto vysázenými ovocnými stromy a s divoce rostoucími listnáči, jehličnany, keři a dokonce také s malým jezírkem.

Před vjezdem do zahrady na příjezdové cestě stál vysoký hubený muž s brýlemi s výraznými obroučkami a v padnoucím obleku, který na ně s úsměvem mával. Byl to Noah Wilson, zaměstnanec realitní agentury Dream Home, který celý obchod zprostředkovával.

„Á, Cliffovi už jsou tady,“ poznamenal bodře, když před ním zastavili. Pokynul jim směrem do zahrady. „Jen pojeďte dál, už na vás čekám.“

II.

Když všichni vystoupili z auta a pořádně si protáhli nohy po dlouhé cestě, znovu se s nimi řádně přivítal Noah Wilson. S Owenem se už znal, jelikož už spolu měli jednu schůzku, při které se seznámili. Bohužel pan Wilson nemohl Owenovi ukázat dům naživo, takže s sebou onehdy donesl jen svůj pracovní notebook se spoustou fotodokumentace. Omlouval se s tím, že zrovna nemá k dispozici klíče od domu ani od brány na příjezdové cestě. Nijak víc už svou omluvu nedoplnil, a Owenovi to přišlo trochu divné. Nicméně byl rád alespoň za komentovanou prohlídku fotografií, na kterých, to bylo nutno uznat, byl dům představen velice kvalitně se všemi výhodami i vadami.

Ale i přes důkladnou průpravu potenciálních majitelů si pan Wilson nechal něco schovaného na dobu, až budou jeho majitelé stát přímo před domem. Těžko říct, co ho motivovalo k tomu nesvěřit se jim s něčím tak důležitým mnohem dříve, než podepsali smlouvu a převedli peníze na účet prodejce.

„Je mi líto, že jsem vás neupozornil již dříve, ale musím vám k tomuto domu sdělit ještě jednu věc,“ pronesl pan Wilson opatrně. Přimhouřil trochu oči a čekal, jak ostatní zareagují. „Jedná se o to, že se o tomhle domě vypráví spousta nepříjemných historek. Ne tedy že bych jim zrovna já věřil, ale myslím, že je nanejvýš důležité vás s tou historií obeznámit.“

Erin vypadala poněkud zaskočeně; přece jen počítala s tím, že nastěhování do nového domova proběhne naprosto hladce, oni si vybalí nejdůležitější věci, jako například lahev vína a sklenice, a budou si užívat klidný pohodový večer po náročném dni plném stresu.

„Není to zas nic tak strašného, pomluvy o tomto domě se šíří hlavně mezi pověrčivými důchodkyněmi ze zdejší vesnice, odkud náhodou pocházím, a tak naprosto bezpečně vím, že to není nic nebezpečného. Věc se má takhle: tento dům si tady před lety postavili lidé, kteří se měli velice rádi, leč nemohli mít děti. Snažili se o to velice dlouho, ale nakonec jim nezbývalo nic jiného než adopce. Zanedlouho tak konečně zdi tohoto do té doby smutného domu rozezněl hlas dětského smíchu. Jenže po určité době začal chlapec, kterého si adoptovali, docházet do školy ve velmi špatném stavu, s modřinami, oděrkami, později dokonce se zlomeninami. Vždycky se vymlouval na to, jak běhal po zahradě nebo po domě a na schodišti a pak upadl. Jenže učitelům se to zdálo divné, a když začali na rodiče tlačit, aby chlapcův stav vysvětlili, přestal chlapec do školy docházet s tím, že jej rodiče budou učit doma. Od té doby však bohužel nikdy nikdo nezjistil, co se stalo. Děti z vesnice, které sem za chlapcem chodily, aby se s nimi kamarádil, ho už nikdy nespatřily. Jednou prý dokonce špehovaly ze zahrady rozsvěcená okna, aby ho v nich zahlédly a daly mu signál, aby utekl a všechno jim řekl, ale bohužel bezvýsledně. Po chlapci se slehla zem a nedlouho poté rodina z domu odešla, aniž by se s kýmkoliv rozloučila.“

„A to je všechno?“ podivila se Paula, která čekala nějaký hororový příběh a ne povídačku o tom, jak zde někdo bydlel a pak se prostě odstěhoval.

„Ne, to není vše,“ odpověděl pan Wilson. „Cítím jako povinnost vám říct, že se říká, že toho chlapce tady týrali, a proto v naší vesnici kolují řeči o tom, že ten chlapec v tomhle domě zemřel, což údajně bylo příčinou jejich rychlého a tichého odchodu.“

„Podívejte, řekněme to takhle,“ vzal si slovo Owen, který vyprávění pana Wilsona pozorně poslouchal, „jsme rádi, že jste nám řekl tenhle podivný a možná strašidelný příběh, ale opravdu na tom není nic, čeho bychom se měli obávat nebo nedejbože vypovědět kupní smlouvu. Všechno je zařízeno a dnes bychom se velice rádi nastěhovali. To, co jste nám řekl, mi však určitě dobře poslouží jako námět nebo motiv na mou novou knihu…“

„…kterou si jistě rád přečtu,“ dopověděl s úsměvem pan Wilson. „Už jsem vám říkal, že jsem vaším obdivovatelem? Mám doma všechny vaše knihy!“

„Ano, říkal,“ odvětil trochu podrážděně Owen a jen nerad vzpomínal na to, jak pan Wilson vyváděl v kavárně, kam se prvně sešli a žadonil, aby mu dal Owen svůj autogram.

„Tak, mohl byste nás laskavě provést po tom vašem domě duchů?“ zeptala se Erin a vystoupala po krátkém schodišti vedoucím na malou verandu.

„Jistě, milerád,“ usmál se pan Wilson, vystoupal na verandu k Erin a odemkl vstupní dveře.

Naskytl se jim tak pohled na rozlehlou vstupní halu se schodištěm, ze které vedly hned několikery dveře.

„Tahle malá dvířka vedou do kumbálu pod schody, a taky tam je schodiště vedoucí do sklepa,“ ukázal pan Wilson na malé, sotva rozpoznatelné tajné dveře umístěné pod zdobným schodištěm přímo naproti vstupním dveřím. „Ta nás ale tolik zajímat nebudou, že? Tak pojďte sem napravo, tady je obývací pokoj.“

V místnosti byl dostatek světla, díky mnoha oknům, která vedla jednak do zahrady a jednak z nich také bylo vidět na příjezdovou cestu. Nějaký nábytek tady ještě zbyl, byly tady prastaře vyhlížející, avšak plně zachovalé, vzácné a funkční (jak podotkl pan Wilson) stojací hodiny, stála tam také zaprášená stará komoda a vedle ní trochu nižší šperkovnice, v jednom ze skleníků bylo dokonce ještě pár starých porcelánových talířů. Koberec na zemi byl prošlapaný a vypadal, že toho zažil už opravdu hodně.

Owenovi hned začalo probíhat hlavou, co všechno si nechají (ty hodiny a šperkovnice byly opravdu nádherné), a co dalšího pak upraví k obrazu svému. To už je ale pak Wilson vyzval, aby vyšli zase zpět do vstupní haly, odkud je chtěl zavést do kuchyně a jídelny, které se nacházely naproti obývacímu pokoji, takže nalevo od vstupních dveří.

„Kuchyň je tady opravdu skvěle zařízena,“ spustil pan Wilson a Cliffovi nestačili sledovat jeho výklad. Připadali si jako na prohlídce zámku.

Kuchyně byla spojena zároveň s jídelnou a s krásným útulným výklenkem s okny, pod kterými se dalo sedět na malých taburetech. Erin už se tam viděla, jak si čte noviny a popíjí ranní kávu. V jídelně také zůstal nábytek - jídelní stůl, který byl značně poškrábaný a dvě židle, jejichž polstrování bylo děravé skrz naskrz. Od stropu však visel náramně zachovalý zdobný lustr se spoustou sklíček, z nichž nechybělo ani jedno, který však potřeboval zručnou ruku a hlavně prachovku.

„Z kuchyně, stejně jako z obývacího pokoje, se lze dostat do salonu s knihovnou, která je z pohledu od vstupních dveří za schodištěm,“ upozornil je pan Wilson a zavedl je tam.

Stejně jako v kuchyni, i zde byl malý výklenek s okny a s polstrovanou sedačkou, která však byla v mnohem horším stavu. Byla celá rozvrzaná a na jedné části dokonce chyběl sedák, který zároveň sloužil jako víko k ukládacímu prostoru pod ním. Knihovna však byla zřejmě nejúchvatnější částí celého domu, což pan Wilson nezapomněl zdůraznit. Buďto byl předchozí majitel opravdu velmi sečtělý člověk, nebo jen nevěděl, co dělat s penězi. Pravdou však bylo, že vlastnil obdivuhodnou sbírku nejrůznějších knih, z nichž mnohé byly velice staré. Owena napadlo, že je vskutku něco velmi podivného na tom, jak předchozí majitelé svůj domov tak narychlo opustili a nechali tady polovinu svého majetku.

Paula však byla uchvácena ze všech nejvíc. Regály s knihami byly postaveny do půlkruhu, v jehož polovině byly dveře vedoucí do obývacího pokoje, a ač to dosud viděla jen ve filmech, byla naprosto unesena z posuvného žebříku, který byl k regálům přimontován a který umožňoval dosáhnout i na knihy uložené až u stropu v jakémkoliv z regálů.

Druhá polovina místnosti sloužila jako salon. Na oknech vedoucích jak jinak než do zarostlé zahrady visely mohutné a těžké závěsy nachové barvy, které byly neskutečně vybledlé. Pan Wilson však zmínil, že jsou úžasně zachovalé, ač se tak nezdají. Prý bude stačit důkladné vyprání. Na stěnách visel jeden veliký obraz v ozdobném rámu se zátiším s ovocem a pár malých obrazů, které byly prázdné. Bylo také vidět, že původně zde viselo obrazů více, soudě podle světlých čtverců a obdélníků na tapetě. Z nábytku zde zůstaly jen dvě podnožky, které původně patřily do dvojice k jistě pohodlným křeslům. Owen předpokládal, že bude možné podle polstrování a dřeva najít či nechat vyrobit křesla nová.

„Tak a teď pracovna… podle mého ji nejvíce využije pan Cliff, který tam určitě bude mít spoustu klidu pro svou práci,“ zaculil se pan Wilson, až to bylo ostatním trochu nepříjemné.

Všichni ale museli uznat, že pracovna, do které se dalo dostat jedině ze salonku, byla velice hezká. Také v ní byl výklenek, který při pohledu na dům zvenčí pokračoval dále do prvního patra a tvořil na jejich novém domě dominantu - viktoriánskou věž s tepaným ochozem úplně nahoře. V místnosti se zachovala jedna jediná věc, a tou byl starý psací stůl, který zůstal otevřený a prášilo se do něj, nicméně všem poskytl pohled na své útroby, které sestávaly z mnoha praktických malých zásuvek na psací potřeby a nakloněnou podložkou pro pohodlné psaní.

„Aha, takže to už jsme obešli celé přízemí, pokud se nemýlím,“ ozval se Owen, kterému psací stůl naprosto učaroval. „Takže koupelna a ložnice jsou nahoře?“

„Správně,“ odpověděl pan Wilson a vedl je zpátky do salonku, provedl je dveřmi mezi knihovnou do obývacího pokoje a pak do haly, kudy vystoupali po mírně rozvrzaném obloukovém schodišti s vyřezávaným lakovaným zábradlím nahoru do prvního patra.

Přímo naproti nim bylo vidět dvoje dveře vedle sebe. Těmi levými je pan Wilson zavedl do zjevně dětského pokoje, který byl asi v nejhorším stavu ze všech místností v domě. Na stěnách byly zbytky modrých tapet s obláčky, torzo malé dětské postele, které scházela pelest, takže stála jen na dvou nohách a rámem u čela ležela na zemi, a také truhlice na hračky, která neměla víko. Jinak to byl ale krásný pokoj;  nacházel se přímo nad pracovnou, takže i zde byl výklenek s okny, z nichž bylo vidět daleko do krajiny, jelikož mu ve výhledu tolik nezacláněly stromy v zahradě. Bylo odsud také vidět na jezírko, které se ukrývalo mezi stromy. Paula si pokoj ihned zamilovala a začala si představovat, jak si to tady upraví.

„Půjdeme se podívat do ložnice, ta je hned vedle,“ řekl pan Wilson a vyvedl je z dětského pokoje na ochoz nad schodištěm, hned se zas otočil a otevřel druhé dveře, které vedly do ložnice. V ní zůstala obdivuhodná bytelná postel s nebesy, které evidentně nescházelo nic krom pořádné matrace. K ní patřily i dva ozdobně vyřezávané noční stolky, jejichž vzory na dřevě se shodovaly s tou na rámu a sloupcích postele.

„Součástí ložnice je i velká šatna, která je tady,“ upozornil pan Wilson Cliffovy, a odhrnul závěs před prázdnými zárubněmi. Otevřel se jim tak pohled na prostorný šatník, který by klidně mohl sloužit jako celá další místnost a ve kterém zely řady prázdných skříní a polic. „Tudy se dá dostat také do koupelny, ale vedou do ní dveře i z ochozu nad schodištěm, takže mladá slečna samozřejmě nebude muset chodit pro ranní hygienu skrz vaši ložnici. Jak jste si určitě všimli, z ložnice je také možné dostat se na malý balkon nad vstupními dveřmi, jehož dveře jsou tady za záclonou.“

Jak je upozornil pan Wilson, veškeré napojení na inženýrské sítě bylo v domě zcela bezproblémové, a tak jedinou věcí, kterou budou muset po svém nastěhování zařídit, je především koupě nového nábytku.

„To bude zřejmě vše, co jsem vám chtěl a měl říci, takže vás teď nechám, abyste se v klidu nastěhovali a zabydleli. Doufám, že se vám tu bude líbit a že tady najdete svůj vysněný domov,“ rozloučil se s nimi pan Wilson a měl se k odchodu.

„Děkujeme vám moc za uvítání, a musím podotknout, že ve skutečnosti to tu vypadá mnohem lépe než na těch fotkách, které jste mi ukazoval,“ usmál se Owen s tím, že jej vyprovodí.

„Kdybyste něco potřebovali, najdete mě dole ve vesnici, určitě jsem vám říkal, že tam bydlím. A tady máte mé telefonní číslo,“ řekl pan Wilson a vytáhl z náprsní kapsy svého saka navštívenku.

„Děkuji, ale kontakt na sebe jste mi už dával, když jsme se viděli poprvé.“

III.

Rodina Cliffova se postupně zabydlovala ve svém novém domově. Jako první na řadu přišly hrubé úpravy interiéru, při kterých se musely pořádně vymalovat a vytapetovat zdi v kuchyni nebo v dětském pokoji, které byly v nejhorším stavu, restaurovat rozvrzaná podlaha v obývacím pokoji a také ochoz nad schodištěm, vyprat těžké závěsy ze salonu, dokoupit chybějící nábytek a opravit ten stávající, sehnat dostatečně velký koberec nejen do obývacího pokoje, utřít prach na všech policích i lustrech (v knihovně se toho s radostí ujala Paula), či koupit postel do nového Paulina pokoje.

Owen si na některé práce najal firmu a také zadal práci designérům, kteří měli za úkol sehnat či případně nechat vyrobit starožitný nábytek podle předloh a starých kusů, které v domě zbyly po předchozích majitelích. Poté, co prozkoumali sklep, museli konstatovat, že při prohlídce domu nebyl Noah Wilson až tak upřímný. V jedné ze sklepních místností totiž vládla hlavně plíseň, která vypadala dost nebezpečně, a tak se Owen rozhodl vrhnout do boje s ní, a k tomu mu mělo posloužit mimo jiné plno desinfekčních a sanitárních prostředků. Stěna, která byla plísní zasažena nejvíce, a na jejíchž některých místech už rostly obdivuhodné trsy podivně a nechutně vyhlížejících výrůstků, potřebovala dokonce novou omítku.

Například Erin naprosto odmítala do sklepa chodit, protože jí připadal odporný. Jala se tak spíše drobných finálních úprav v jednotlivých pokojích, jako bylo odprašování a přerovnávání. Při svých pracích si všimla, že obrazy, které visely na stěnách v salonu a knihovně a které původně vypadaly jako prázdné rámy, z nichž byly plátna a fotografie vyňaty původními majiteli, jsou ve skutečnosti ponechané snímky zakryté jen silným nánosem špíny na neuvěřitelně zašlém skle. Po jeho očištění si tak mohla prohlédnout bledé nanejvýš podivné snímky, na kterých byli zachyceni lidé v dlouhých pláštích, kteří se evidentně scházeli k jakýmsi záhadným rituálům kdesi v domě a dokonce také na zdejší, tehdy ještě mnohem více zarostlé zahradě.

Jedno překvapení se však v domě ještě ukrývalo. Když jednoho dne Owen sedřel omítku z celé stěny až na cihly a až k zemi, objevil za omítkou zvláštní plech, který měl, jak se později ukázalo, malou dírku a také panty. Sloužil jako malinká dvířka, a dírka v nich jako úchyt pro otevření a zároveň namísto kliky, aby mohla  být perfektně schována pod omítkou a nic ze zdi netrčelo do prostoru. Paula zrovna otci pomáhala s odklízením nepořádku, který byl produktem této namáhavé práce. A stejně jako Owen, i ona zkoprněla úžasem, co se to tam před nimi právě objevilo. Samozřejmě ještě víc než překvapení v ní ale hlodala zvědavost, kdo sem dvířka ukryl, proč a co se za nimi asi schovává.

Owen vyškrábl z drobného úchytu tu trochu zdiva, co v něm zbyla, a Paula pak do dvířek strčila prst, zatáhla a dvířka s menší námahou otevřela. Uvnitř zdi za dvířky byl malý výklenek, vyhloubený dost neuměle - vypadalo to, že s ním v původní stavbě vůbec nebylo počítáno. Někdo ho tam vytvořil až dodatečně, jelikož patrně potřeboval něco ukrýt nebo se něčeho zbavit. A to něco tam stále bylo.

Na dně zaprášeného a pavučinami zaneseného výklenku stála malá dřevěná krychlová krabička. Nepůsobila vůbec dojmem věci, které je nutno se zbavit a zazdít ji do sklepa. Byla pěkně zdobně vyřezávaná, možná dokonce vykládaná. Paula ji hned vytáhla a zbavila nánosu prachu.

„Ta je ale krásná,“ vydechla při pohledu na tu nádheru. „Nechám si ji.“

„Podívej, tady je klíčová dírka, možná je tam od ní ještě klíč,“ upozornil ji Owen, který si všiml malinké dírky na předku krabičky.

Paula prohledávala výklenek důkladně, ale marně. Žádný klíček ke krabičce tam nebyl, jen hromada špíny a prachu. Nebylo však možné nevšimnout si, že krabička je podezřele lehká, ač v ní něco zcela jistě bylo, poněvadž při zatřesení se z ní ozývaly rachtavé zvuky podobně jako když chřestí krabička zápalek.

„Pokusím se ji otevřít nějak jinak, třeba to půjde… a udělám si z ní třeba šperkovnici!“

IV.

Po důkladném vyčištění se však nikomu nepovedlo krabičku otevřít. Stále tak zůstávalo tajemstvím, co se v ní skrývá a co v ní tak rachotí. Paula si ji i přesto nechala a vystavila si ji na komodě vedle klece s Tweetie ve svém novém, krásně upraveném pokoji.

Paula na krabičku často myslela, kam chodila. Neustále uvažovala o tom, jak by se dala otevřít, jestli nemá třeba odšroubovat panty nebo se ji pokusit vypáčit. Zkrátka se za každou cenu chtěla dostat dovnitř a zjistit tak, co bylo důvodem vytvoření toho tajemného výklenku ve zdi sklepa.

Owen se rozhodl výklenek tam nechat a už ho znovu nezazdívat. Předpokládal, že ho bude moci využít v budoucnu, až z plesnivé místnosti vytvoří třeba skladiště, jako další malý úložný prostor. Někdo však zcela zhatil jeho plány. Výklenek ve sklepě si totiž velice oblíbila Zara, která si z něj udělala svůj malý pelíšek na spaní. Kdykoliv ji pak Paula hledala, stačilo otevřít dveře do kumbálu a do sklepa a zavolat na ni.

„Všimli jste si, že se Zara zabydlela v tom našem výklenku ve sklepě? Napadlo mě, že bychom jí tam měli koupit nějaký polštář, na kterém by se jí lépe odpočívalo,“ zmínila se jednou Paula u oběda. Seděli zrovna na nově polstrovaných židlích u krásně restaurovaného stolu v jídelně.

„Jistě, drahoušku, až příště pojedeme nakupovat, poohlédneme se po něčem pohodlném,“ odpověděla jí vlídně matka.

A tak to také udělali. Stejně tak vylepšili dveře vedoucí do sklepa tím, že tam umístili kočičí dvířka. Zara jimi mohla kdykoliv přiběhnout do domu, když zrovna potřebovala společnost, a stejně tak si svobodně rozhodnout, kdy půjde odpočívat do svého oblíbeného klidného prostředí. Zara nebyla z bytu příliš zvyklá na to, že má takovou svobodu, a tak si ji začala od nového nastěhování řádně užívat. Stávalo se, že někdy zmizela na celý den a oddávala se dobrodružnému průzkumu zdejší rozlehlé zahrady.

Ostatně velmi podobné záležitosti se čím dál víc začínala věnovat i Paula, která shledala zahradu velice působivou, a hned si v ní našla několik oblíbených zákoutí, odkud byl krásný pohled na dům nebo na zahradní jezírko. Paula se rozhodla, že bude podobně jako otec, který se začal zavírat do pracovny, rozvíjet své spisovatelské nadání, a tak si často do zahrady brávala i malý notes, do kterého si zapisovala nápady, náměty a útržky textů, které v ní vyvolalo prostředí zatím neznámé zahrady. A když se zrovna nevěnovala psaní nebo rozjímání, snažila se přijít na to, jak se dostat do tajemné krabičky způsobem, který by zároveň nezpůsobil její poškození nebo zničení.

A tak jednoho dne, když byli rodiče zrovna pryč, seděla na své nově umístěné lavičce pod jednou z nejvyšších borovic v zahradě, a znovu si prohlížela nalezenou krabičku. Všimla si, že ornamenty, které jsou na ní vyřezané, připomínají značky, které jednou zahlédla doma v knihovně, když prvně utírala prach na policích. Už tak ze zvyku uchopila krabičku do levé ruky a přitiskla si ji na hruď, aby ji pevně držela, a pravou rukou pořádně zabrala za víčko, ačkoliv věděla, že je to zbytečné.

Stalo se však něco absolutně nepředpokládatelného - krabička se na malý moment otevřela, zároveň se ale Paule vysmekla ze sevření a spadla na zem do trávy. Člověk by čekal, že při dopadu se krabička rozletí na malé kousky, nebo alespoň zůstane otevřená, ale to se nestalo. Víko se opět pevně zaklaplo zpátky na původní místo. Po dobu, co krabička padala na zem, z ní něco zasyčelo a Paula, která byla samým překvapením úplně zaskočená, jen šokovaně zalapala po dechu a měla pocit, že nabrala do plic doušek neuvěřitelně chladného vzduchu.

Kvapem krabičku sebrala ze země a pokoušela se do ní zase dostat. Zajímavé bylo, že ač sebou krabička dost silně uhodila o zem, nic, co v ní předtím rachotilo, z ní nevypadlo. A ještě zajímavější věc, kterou Paula po chvilce zjistila, byl fakt, že od té doby v ní už nic ony rachtavé zvuky nevydávalo.

 

„Jak ses dnes odpoledne měla, drahoušku?“ zeptala se vlídně matka dcery, když rodiče dorazili zpět domů. Erin si hned šla do kuchyně otevřít lahev bílého vína a nalila si plnou sklenici. „Doufám, že sis zase nehrála s tou krabičkou, co jste s otcem našli ve sklepě, jsi jí totiž úplně posedlá.“

„Právě že jsem si s ní hrála a nevěřila bys, co se mi stalo. Povedlo se mi ji otevřít, ale ona se zase zaklapla zpátky. Mám dojem, že z ní taky něco vypadlo, ale bohužel jsem nic nenašla.“

„No to je opravdu skvělé,“ obrátila matka oči v sloup a sedla si se sklenicí vína k oknu.

„Myslím, že mi někdy vůbec nerozumíš,“ obořila se na matku Paula a měla se k rozčilenému odchodu. „Jo a pro vaši informaci, Zara se mi zdá nějaká divná. Asi bude mít koťátka. Viď, že si je necháme?“

Doufám, že je vrhne někde v té své kobce ve sklepě, pomyslela si matka, která rozhodně nemínila připustit kočičí porod v domě, do jehož zařízení investovali tolik peněz, práce a úsilí.

 

Druhého dne ráno měla Paula po probuzení nepříjemný pocit. Celou noc špatně spala, často se budila a občas měla pocit, že zaslechla ve svém pokoji podivné škrabavé a syčivé zvuky, které nedovedla identifikovat.

Krátce poté, co si pořádně protřela oči a zvykla si na světlo, které vesele pronikalo okny do ložnice, však bohužel zjistila, co patrně ony rušivé zvuky vydávalo. Když přešla od postele ke komodě s tím, že nasype své andulce trochu ranního krmení, zjistila, že bezvládně leží na dně své klece.

Zvláštní na tom všem bylo, že ačkoliv musela být Tweetie mrtvá jen několik hodin, bylo její tělíčko už v pokročilém stadiu rozkladu. Bylo absolutně vyloučeno, aby se ke kleci s Tweetie dostala Zara a nějak jí ublížila; tomu se Paula snažila důsledně vyhnout a vždycky svou ložnici večer obezřetně zavírala.

Paula byla celý den z té nešťastné události šokovaná a chovala se tak k ostatním dost chladně. Byla zamlklá a většinu dne strávila venku o samotě, vysedávala na lavičce a bezduše zírala do krajiny. Tweetie sice nebyla bůhvíjakým důležitým členem rodiny, ale jako každý domácí mazlíček se těšila jisté náklonnosti z Pauliny strany, jak jinak. Přesto se Paula po několika hodinách truchlení zařekla, že z úmrtí své andulky nebude dělat tragédii, udělá ji na zahradě malý důstojný pohřeb a řádně se s ní rozloučí.

V.

V domě číslo 473 na Malwich Street od té doby vládla poněkud ponurá atmosféra. Jednak to bylo tím, že se blížil podzim a Paula měla nastoupit do školy, kterou sotva znala a přátele ve vesnici neměla žádné. Druhým důvodem ale byla i Paulina zvláštní nevraživost, která se zdála jejím rodičům podezřelá. Začali si toho všímat až později, a tak nebyli schopni určit, kdy přesně došlo ke zvratu a nálada jejich dcery se ocitla hluboko pod bodem mrazu.

Přece jen ale na ně čekala jedna radostná událost, a tou byl brzký porod jejich mazlíčka Zary. Zara neustále chodila do výklenku ve sklepě, nyní již upraveného a bez plísní. Chovala se čím dál nervózněji, což neodpovídalo klasickým doprovodným znakům kočičí březosti v tomto středním stadiu. Břicho již měla viditelně zvětšené, ale doba porodu ještě nenastala.

Proto se především Paule zdálo divné, že jejich Zara tráví každým dnem více času o samotě a přestává vyhledávat společnost. Měla by být klidná a pečovat o sebe více než předtím.

A tak se jednoho dne stalo, že se Zara celý den neobjevila a až poté, co si o ni Paula začala dělat velké starosti, zašla se pro jistotu podívat do sklepa a zkontrolovat výklenek. To, co tam našla, ji však doslova vyděsilo. Zara byla celá roztěkaná, protože toho dne porodila a měla co dělat, aby všechna svá koťata stihla obstarat. Bylo zde však něco v nepořádku, protože i když se Zara pečlivě věnovala svým čerstvě narozeným koťatům, ona se nevěnovala jí.

Paula si opatrně přidřepla k výklenku ve zdi, aby svou kočku a její mláďata zkontrolovala a prohlédla, když vtom zjistila, že všech šest vržených koťat je mrtvých. To ale nebylo zdaleka to nejhorší, protože koťata, ač svou matkou svědomitě umytá, vyhlížela jaksi nepřirozeně, pomineme-li jejich nehybnost. Všechna do posledního byla znetvořená, dvě z mláďat mělo více končetin, ostatní měla různé jiné srůsty a anomálie. Ostatně porod byl dost předčasný a musel být pro Zaru stresující a bolestivý, neboť se chovala opravdu roztržitě.

Paula o nešťastné události informovala rodinu, a sdělila jim také, že Zaru nechala v klidu s jejími mrtvými koťaty, aby se s tím sama vypořádala a pokud možno se vrátila ze šoku do původního psychického stavu. Poté se domluvila s otcem, že jí pomůže koťata pohřbít, až se s nimi Zara vypořádá.

To však nebyl nejmoudřejší nápad, protože když pak Owen s Paulou tiše sešli po schodech dolů do sklepa a zamířili do výklenku, zjistili, že kočka už dvě z koťat stihla sežrat, tak jak to různá zvířata dělají u nezdařených porodů a když jsou ve stresu. Otřesný pohled Paulu natolik vyděsil, že s křikem vyběhla po schodech až k sobě do pokoje a třískla za sebou dveřmi.

VI.

„Paulo, drahoušku, doufám, že už jsi připravená,“ volala Erin na dceru z ochozu nad schodištěm.

„Ale jo, máti, jen mi přivaž kolem pasu tu pitomou mašli,“ zavolala na ni Paula podrážděně ze svého pokoje, a při tom stála před svou komodou, na které stálo zrcadlo, v němž se zrovna zhlížela, a také krabička nalezená ve sklepě a prázdná klec po andulce Tweetie.

„Není to žádná pitomá mašle! Je to hedvábná stužka po tvé babičce!“ obořila se matka trochu prudčeji, než původně zamýšlela.

Ten večer byli všichni srdečně zváni na večírek, který pořádal Owenův přítel z vesnice, se kterým se seznámil přes Noaha Wilsona. Paula z toho nebyla zrovna nadšená, vždycky byla spíše uzavřený a samotářský typ, ale rodiče ji neustále (a nakonec úspěšně) přesvědčovali, aby s nimi také šla, když je zvaná. Navíc by si tam mohla najít nějaké přátele. Koneckonců nástup do školy se blížil a ona ještě nikoho ze zdejších lidí pořádně neznala.

Na večírku ale nebyli přítomni žádní mladí lidé, se kterými by se Paula mohla dát do řeči (ne tedy že by měla v plánu bůhvíjaké seznamování, ale musela uznat, že získat si nějaké přátele by zde vskutku mohla), zato byl přítomen neuvěřitelně povrchní snobismus a přetvářka mezi dospělými, které ji absolutně znechucovaly.

V jednom z nestřežených okamžiků se tak zvedla od stolu s tím, že si potřebuje odskočit na toaletu, a rozhodla se potají vykrást z domu a utéct. To se jí nakonec i podařilo, a nikdo si ničeho nevšiml. Nemusela naštěstí ani kaskadérsky lézt oknem, aby se nepozorovaně dostala ven; klidně mohla odejít vstupními dveřmi, jelikož jídelna, ve které se zrovna všichni hosté nacházeli, byla od vchodu dostatečně vzdálená.

Cestou domů přidala do kroku, jelikož jí byla v koktejlových šatech trochu zima. Před vstupní branou si ze šatů odvázala stuhu, babička nebabička, a odhodila ji na zem do štěrku na příjezdové cestě, aby dala matce najevo, jak moc s ní nesouhlasí. Ani nevěděla, kde se v ní ten vzdor bere, ale cítila jako povinnost se takto vymezit.

Usedla si na verandu, protože si uvědomila, že nemá klíče od domu. V zápalu útěku za svobodou na něco takového zcela zapomněla. Ale nevadilo jí, že tam bude muset sedět, dokud nepřijdou její rodiče a nedají jí kázání. Když tak o tom všem přemýšlela, začínala přicházet na to, že sama nechápe, proč se chová k rodičům tak chladně a proč se kolem ní dějí ty hrozné věci, co se staly Tweetie a její milované kočce Zaře. Zara se z komplikovaného porodu naštěstí dostala, i když pohřeb koťat byl pro Paulu opravdu těžký.

Když tak Paula zírala do štěrku pod schody na verandě a myslela na Zaru a na výklenek ve sklepní zdi, napadlo ji, že by se přece jen dalo do domu dostat. Kočce přece vždycky nechávali otevřené okno, aby se kdykoliv mohla dostat ven na průzkumy. A dveře vedoucí do sklepa a do kumbálu, kterými by se dostala i do domu, nikdy nezamykali, protože k němu nenašli klíč. Nebylo to sice prozřetelné a dvakrát bezpečné, ale teď se jí to hodilo.

S vědomím, že si může ušpinit své šaty, obešla dům a hledala, které okno do sklepa je otevřené. Vtom si všimla podivné světélkující záře, která osvěcovala část trávníku pod okny domu. Okamžitě instinktivně zvedla hlavu, aby zjistila, odkud záře pochází. A uviděla v okně svého pokoje jasné až pronikavé světlo, které odtamtud zářilo a svítilo až dolů na trávník. Teď už měla další a mnohem naléhavější důvod dostat se rychle do domu. Musela zjistit, co se to v její ložnici odehrává.

Rychle a mrštně se protáhla malým okénkem, nad kterým by v jiné situaci dlouze uvažovala a hodnotila, zda se do něj vůbec vejde. Sklepem proběhla snadno, bylo tam doposud uklizeno a nikde se naštěstí nepovalovaly věci, o které by mohla potmě zakopnout. Vyběhla po schodech do kumbálu, rozrazila dveře na chodbu a jakmile se začala stáčet ke schodišti, zaslechla podivný zvuk, linoucí se z prvního patra. Zdálo se, že je to dětský hlas a něco si pro sebe mumlá a prozpěvuje.

Paula hořela zvědavostí a schody do patra vyběhla snad třemi dlouhými skoky. Ani si neuvědomovala, jaký u toho dělá randál, ale neutichající dětské mumlání svědčilo o tom, že ať už zvuky vydává kdokoliv, nenechává se vůbec rušit. Přece jen však nad schodištěm trochu přibrzdila, protože ji napadlo, že by v domě mohl být někdo cizí, například zloděj. Před dveřmi do svého pokoje, odkud světlo vycházelo (a bylo tak pronikavé, že prosvěcovalo i drobounké škvíry mezi dveřmi, zárubní a prahem), se zastavila a nastražila uši. Avšak nic kromě pobrukování neslyšela, žádný šramot, který by se dal připodobnit k prohrabávání zásuvek zlodějem, žádné hrkání nábytkem. Paula vzala za kliku a tichounce s ní otevřela dveře. Pohlédla skulinou dovnitř a viděla, že zdroj světla se nachází někde u stěny naproti postele; tam, kde stojí její komoda s prádlem. Jenže nebylo možné identifikovat předmět, který světlo vydával, protože bylo tak jasné, že ji zcela oslnilo. Rozhodla se vejít do místnosti a rozsvítit lustr, aby ten podivný jas přebila. Jakmile však otevřela dveře dokořán a natáhla se po vypínači, světlo zhaslo. Bylo slyšet jen tiché klapnutí dvou na sebe dolehnuvších částí staré dřevěné krabičky, kterou našla ve výklenku ve sklepě.

Bylo to zvláštní, ale jakýsi vnitřní hlas Paule našeptával, že měla tušit, že zdrojem světélkování je ta zvláštní krabička. A bylo ještě zvláštnější, že Paulu popadl záchvat zuřivosti, protože nestála ve dveřích zaražená překvapením ani tři vteřiny, a okamžitě se rozeběhla ke komodě. Popadla vyřezávanou krabičku do ruky a vší silou jí mrštila přes pokoj, takže prolétla zavřeným oknem ven na zahradu.

„Co se to tam ksakru děje?!“ ozval se odkudsi zdáli povědomý hlas.

Byl to otec! Rodiče už jsou doma!

Paula se rozeběhla pokojem zpět ke dveřím a rychle seběhla po schodech dolů do haly, aby tam narazila na nazlobeně se tvářící matku.

„Tak to si spolu ještě vyřídíme, mladá dámo,“ pronesla matka s velice přísným pohledem. „Proč ses sebrala a bez jediného slova jsi odešla?! Copak ses dočista pomátla?“

„Nebavilo mě to tam! Nechtěla jsem trávit večer u lidí, kteří jsou absolutní pitomci!“

„A cos to teď nahoře rozbila? Slyšeli jsme řinkot skla,“ zeptala se matka a zdálo se, že trochu vychladla. Zřejmě s dcerou nechtě souhlasila v názoru, že návštěva u těch „přátel“ byla naprostou ztrátou času.

„Vypadla mi z okna ta krabička, co jsem našla ve sklepě,“ odpověděla vyhýbavě Paula a nechtěla matce líčit další podrobnosti, ačkoliv jí bylo jasné, že krabička „padající z okna“ přece nerozbije okenní tabulku.

Když se však Owen vrátil ze zahrady, aby zjistil, co se tam vzadu za domem dělo, vypadal dost šokovaně. Nebyl schopný slova, a tak se jen nervózně usmál na Paulu a šel se převléct do ložnice.

Paula se rozhodla, že nezůstane stát v hale pod schodištěm a nebude přemítat o tom, že svým rodičům způsobila starosti. Raději se vrátí do pokoje a bude se věnovat úvahám o tom, proč má ta obyčejná stará krabička takové nepřirozené (nebo snad nadpřirozené?) schopnosti. A krabičku, kterou vyhodila z okna ven na zahradu, tam nechá. Přece si něco tak nebezpečného nebude brát zpět do pokoje.

Cestou po schodech nahoru však zaslechla znepokojené hlasy svých rodičů. Opět tedy zpomalila chůzi a vlekla se po schodech tak pomalu, jak se jen odvažovala. Jediné, co však z rozhovoru svých rodičů odpozorovala, bylo „divně se hýbala“ a „to myslíš vážně?“. Paula usoudila, že se asi baví o nějakých divných tanečních kreacích, které předváděla jejich hostitelka na večeři (přece jen vypadala dost afektovaně na to, aby se je v pokročilém stadiu společenské únavy snažila zaujmout něčím exotickým). Zabarvení znepokojenosti v jejich hlasech si pak vykládala tím, že prostě oba uvažují o tom, jak příští nabídku na večeři taktně odmítnout - nebo je možná vyděsilo, že příště se jim budou muset revanšovat a pozvat ty vyšinuté lidi k sobě.

VII.

Paule však přemítání o podivnosti krabičky nevydrželo dlouho. Byla už vyčerpaná a tak si zalehla do pohodlné postele, chvíli se v mysli vydávala za krabičkou, ležící kdesi na trávníku za domem. Ale netrvalo to dlouho, a Paula usnula.

Ocitla se za domem na zahradě, přímo pod okny svého pokoje seděla v trávě. Byla trochu neklidná, vzadu na týlu jí seděl stihomam, cítila se sledována. Bylo to strašně nepříjemné, cítila neustálé nutkání se otáčet a kontrolovat, kdo to z ní stojí. Nikde nikoho neviděla. Rozhodla se jít dál do zahrady, někam mezi stromy. Ztratit se mezi nimi.

Váhavými kroky se vydala na své oblíbené místo v zahradě, odkud bylo vidět na jezírko. Chtěla si tam sednout. Neustále se musela otáčet. Někdo za mnou je. Někdo se na mě dívá. Čeká, jak budu reagovat.

Snažila se racionálně si vštěpovat, že je v zahradě sama. Nikoho přece nevidí, tak jak by ji mohl někdo pronásledovat? Viděla by nějakou postavu, slyšela by kroky nebo praskání větviček. Jak by ji mohl sledovat někdo neviditelný a nehybný?

Odpověď byla logická, ačkoliv na ni Paula nepřišla. Nesledoval ji nikdo neviditelný, neboť neviditelným ho učinila ona sama, když ho dokonale ignorovala. A nehybný? To vskutku byl. Každý z nich.

Paula se natáhla na zem do trávy. Chtěla se cítit trochu pohodlněji, protože pak by mohla nacházet další racionální vysvětlení toho, proč není třeba se v zahradě bát. Bohužel však hned poté, co se v trávě uvelebila, zjistila, že její paranoia nebyla paranoiou, ale skutečností. Ze země dokonale viděla ty sukovité oči, které ji sledovaly a ty košaté koruny, které se nad ní skláněly. Přibližovaly se. A natahovaly se po ní.

Okamžitě byla zase na nohou a chtěla utéct, ale nebylo kam; zahrada byla celá porostlá těmi nepříteli. Všude, kam oko dohlédlo, se natahovaly dlouhé pařáty s mnoha prsty, které se jí chtěly zmocnit. Paula se dala do běhu, ačkoliv věděla, že je to marné. Byla až příliš daleko od domu, který by jí mohl poskytnout útočiště, nicméně se rozhodla to risknout. V momentě, kdy se rozeběhla, si však všimla něčeho ještě podivnějšího.

Stejným směrem jako ona běžela i smečka psů velkých jako vlci. Všichni běželi, co jim síly stačily, ale boj to byl ještě marnější, neboť jejich srst byla v plamenech. Paula naprosto zapomněla na stromy, které se po ní sápaly, a zůstala stát jako solný sloup. Jen stála a zírala na ten výjev, na ty kňučící psy, kteří byli v jednom ohni a běželi a běželi, pryč odsud.

Paula se zničehonic ocitla ve sklepě a byla tak nucena vzpomenout si, jak se tam Zaře narodila ta nedonošená a mrtvá koťata. Ihned poté, co na to pomyslela, tam malé kočky zase byly, stejné jako předtím, s více končetinami než normálně, srostlé do siamských dvojčat, pokroucené. Ale jeden rozdíl oproti skutečnosti tam přece jen byl. Všechna koťata byla živá, pištivě naříkala, převalovala se po zemi ve výklenku. A také oproti normálu měla otevřené oči, které jim děsivě doruda žhnuly. Paula při pohledu na ně vykřikla a když se k nim sehnula, proměnil se chumel koťat v klubko odporných červů, které se svíjelo na výstelce, kterou tam pro Zaru Paula nachystala. Kolem lezli švábi a obrovští tlustí pavouci, z výklenku do sklepa vyskakovaly kobylky veliké jako myši.

Paula s jekotem vyrazila ze sklepa pryč. Běžela po schodech nahoru do haly, aby před tím odporným zjevením utekla. Vyběhla nahoru a zabouchla za sebou dveře. Chtěla je zamknout, ale vtom si uvědomila, že klíče od kumbálu přece nikdy nenašli.

Vydala se do knihovny, protože měla dojem, že je to jediná místnost v domě, kde bude mít klid. Cestou do knihovny však musela projít přes kuchyni a jídelnu. V jídelně byl krásně prostřený stůl, svítily na něm svíčky a zdálo se, že si někdo dal spoustu práce s přípravou chutné večeře. Jenže při dalším pohledu muselo být každému jasné, že se tu dělo snad cokoliv, jen ne příprava večeře. Stůl byl prostřen pro šest lidí, u každé židle ležel na stole talíř s několika příbory. Avšak u stolu seděli jen čtyři lidé. Paule přišlo zvláštní, proč jsou tak nezúčastnění a apatičtí vůči té krásné atmosféře, jenže pak si uvědomila, že jsou všichni čtyři mrtví a ke stolu byli jen posazeni. Při bližším ohledání si uvědomila, proč celý obraz působil tak zvláštně; všichni byli bledí jako smrt a měli hlavy ostře zvrácené dozadu, oči vytřeštěné, ale slepé. Nebylo ale zjevné, jak o své životy přišli. Paula ty lidi vůbec neznala. Působili dojmem naprosto obyčejných lidí, v tvářích jakoby neměli žádné rysy, nic co by někomu mohlo připadat povědomé nebo výrazné. Jakoby tam seděl Nikdo ve čtyřech vyhotoveních, dvakrát v ženské a dvakrát v mužské podobě.

Na stole také neležela žádná chutně vypadající večeře, jak by se dalo očekávat. Nebyla tam žádná terina, ze které by se podávala polévka, žádné mísy se salátem, žádné podnosy s naporcovaným masem. Jen těch šest talířů. Na nich však leželo cosi, co vypadalo jako hmyzí kokony. Spousta malých kuliček působících dojmem polystyrenu, omotaném v jemné pavučině, uchycených na talíři. Paula se k nim sklonila, aby si je mohla pořádně prohlédnout, ale v tom okamžiku začaly kuličky pukat a vylézali z nich drobní černí pavoučci, spousty a spousty pavouků, kteří v momentě zamořili celý stůl. Paula ucukla a měla se k odchodu, přece jen ale postávala u dveří vedoucích do salonu a knihovny. Když se otočila, aby si naposledy prohlédla ten děsivý výjev, všechny čtyři mrtvoly zničehonic naráz otevřely ústa a ozvalo se sborové prudké vydechnutí. Z otevřených úst vyletěly obrovské můry, které okamžitě začaly zmateně poletovat po místnosti a hledat světlo. Paula se rozkřičela, vběhla do knihovny a zabouchla za sebou dveře.

V knihovně ani v salonku nikdo nebyl. Jen z okna bylo možné vidět venkovní tmu, která se tam mezitím rozhostila. Muselo už být velice pozdě. Paula se trochu uklidnila, a rozhodla se, že si pořádně prohlédne knihy, které čekaly v regálech. Prohlížela si je už mockrát, přesto ale cítila nutkání se do nějaké z knih začíst. Popadla první, která byla po ruce a nesla název Angathodaimón. Otevřela ji, aby si přečetla, o čem je, byla však prázdná. Všechny stránky byly netknuté, ani jedno písmeno. Trochu zaraženě ji odhodila na zem, aby vzápětí vyndala druhou, ale i ta byla zcela prázdná. Jako v amoku začala Paula vytahovat jednu knihu po druhé, aby zjistila, že v žádné z knih se nenachází ani ň. Chvíli tak vytahovala a zahazovala knihy, když vtom si uvědomila, že některé knihy z regálu vylétávají samy, padají na zem a otevírají se, aby ukázaly, že i ony neobsahují zhola nic. Celý dům se začal třást, a všechny zbylé knihy vypadly na zem naráz, doprovázené ohlušujícím rachotem.

Bylo to už dost únavné, neustále se děsit těch znepokojivých výjevů, přesto se ale Paula sebrala a vyběhla nahoru do patra a zamířila do ložnice rodičů, kde se chtěla schovat v jejich šatně. Počítala s tím, že tohle bude to ideální místo na úkryt. Odhrnula závěs, který odděloval šatnu od ložnice, a vlezla si do rohu pod kabáty své matky tak, že horní polovina jejího těla byla schována mezi oblečením, a nohy jí vykukovaly dole. Odtamtud sledovala místnost a čekala, tam si připadala bezpečně a skrytá, ačkoliv to nebyla pravda. A někdo to moc dobře věděl. Srdce jí bušilo až v krku, když slyšela, jak vržou dveře do ložnice a někdo se pokradmu plíží právě k jejímu úkrytu. Neodvažovala se pohnout a vykouknout zpoza kabátů ke dveřím. To tiché mručení se jí zarývalo až do morku kostí. Někdo tam byl a neustále se přibližoval. Zapraskala parketa v podlaze. Závěs se jemně pohnul, jako by někdo hledal jeho konec, aby ho mohl řádně uchopit a odhrnout. V polovině závěsu se objevila bledá ruka s dlouhými černými nehty. Chňapala ve vzduchu, jako by její majitel předpokládal, že oběť, na kterou se chystá, je přímo za ním. Paula nečekala už ani vteřinu, vyběhla zpoza kabátů a rozrazila dveře do koupelny. Tudy chtěla proběhnout po ochozu nad halou ke schodišti a utéct z domu.

V umyvadle i v záchodě probublávala odporná černá voda, která se drala z odpadních trubek ven, ale Paula si toho snažila nevšímat a běžela ke schodišti. Když obešla ochoz a stála už nad schodištěm, spatřila světlá shrbená záda poslední mrtvoly, která se zjevně s ostatními už zvedla od stolu v jídelně a vydala se za Paulou do šatny.

Běh po schodech dolů se ukázal být velmi nesnadným, protože Paula zjistila, že nohy hrůzou jako z tvarohu. Jenže snaha zachránit si kůži byla mnohem silnější. A tak Paula běžela k vstupním dveřím, nedbaje tmy vyběhla ven a utíkala po příjezdové cestě k bráně. Už byla skoro venku ze zahrady, když si všimla, že na pozemek k domu míří houf lidí. Davy a davy lidí v dlouhých pláštích, z nichž každý držel v ruce svíci. Svorně a pomalu postupovali stále blíž k Paule. Něco nahlas mumlali a nespočet hrdel mumlání násobil do takové hlasitosti, až se Paule zdálo, že má v ušních bubíncích bzučící roj much.

Stála jako zcepenělá, nebyla schopná se pohnout. Něco v tom hromovém odříkání bylo přímo hypnotizující. Stála tam a čekala, až k ní lidé dojdou. Až bude schopná pohlédnout jim přímo do tváře. Stále se k ní přibližovali a hlasitost jejich modlitby byla už neúnosná. Právě v okamžiku, kdy si Paula říkala, že jí už konečně praskne hlava, k ní každý z lidí vztáhl ruku, ve které netřímal svíci, a zvedl hlavu. Paula s hrůzou zjistila, že pod kápěmi nic není. Žádný obličej se nezračil ani pod jednou kápí. Jen černé prázdno. Dotkly se jí první napřažené ledové ruce. Paula vykřikla a trhnutím se probudila.

VIII.

Chvíli seděla na posteli, oči dokořán vytřeštěné, srdce až v krku. Zjistila, že je celá mokrá, jak ji při noční můře zalil studený pot. Uklidňovala se hlubokým dýcháním a snažila se vzpamatovat ze šoku. Uvědomila si, že už je ráno, muselo být ale ještě hodně brzy. Ano, podle budíku bylo sotva půl šesté.

Paula věděla, že to všechno byla jen noční můra. Byla ale dost realistická a celou ji zmátla. Paula si chtěla dojít do koupelny pro trochu vody, aby uhasila žízeň. Dost dlouho jí ale trvalo, než se k tomu odvážila. Přece jen by se mohlo stát, že zahlédne v ložnici rodičů ta bledá záda, jak se tiše kradou do šatny. Po chvilce se přesto odvážila vyjít z pokoje. Na chodbě ani nikde jinde nebylo ani živáčka. Rodiče ještě pořád klidně spali, bylo z ložnice slyšet jejich klidné oddechování.

Poté, co se Paula napila, rozhodla se jít na verandu, trochu se provětrat. Rána už byla celkem chladná, ale Paule se nechtělo spát (postel jí teď připomínala ty hrůzné výjevy, které ve snech viděla, a navíc byla i dost propocená). Chtěla si tam na chvilku sednout na lavičku a přemýšlet o tom, co se to s ní děje.

Tiše si tedy odemkla vstupní dveře, vyšla na zápraží, ale okamžitě její pozornost upoutalo něco, co zahlédla na jednom ze stromů blízko branky. Tam, kde se ve snu ocitla ve spárech těch postav bez obličejů. Přimhouřila trochu oči, jakoby chtěla zaostřit, ale nebylo jí to nic platné, musela prostě přijít blíž. Zdálo se, že někdo v noci něco pověsil na jednu z větví té staré jabloně.

Pomalu kráčela směrem k bráně, a čím blíž byla tomu zavěšenému objektu, tím větší ji jímala hrůza. Bylo čím dál zřetelnější, že to není žádný pytel ani kus látky. Visela tam totiž Zara. Nebohá kočka byla pověšena na větvi, visela tam bezvládně, packy natažené před sebou, oči trochu vykulené, dokořán otevřené a skelné. Nejhorší ze všeho bylo, že kočka měla kolem krku jako škrtidlo uvázanou stuhu ze šatů, kterou Paula včerejšího dne odhodila právě tady, na začátku příjezdové cesty, do štěrku.

Paule podklesla kolena, sedla si na chladnou zem na bobek a začala tiše plakat. Plakala tam dlouho a usedavě, ale pak si uvědomila, že by měla kočku raději odvázat. Uzel byl utažen důkladně, a tak se s ním nějakou dobu potýkala, ale pak kočku jemně položila do mokré trávy a truchlila nad ní dál. Ať už to udělal kdokoliv, musel to být neobyčejně krutý člověk. Vždyť se Zara musela velice dlouho trápit, než nakonec definitivně zemřela. Paula si to nechtěla ani představovat, prostě jen seděla, myslela na to, jak si se Zarou hrávaly, jak těžké to musela mít během toho nepovedeného porodu, myslela na každou radostnou chvíli, které se svou milovanou kočkou prožila.

Nevěděla, jakou dobu Paula strávila tam na zemi u mrtvolky své kočky, ale po nějaké době zničehonic prudce vstala, až se jí zatočila hlava. Rázně si otřela slzy z tváře, otočila se na podpatku a odešla směrem k domu. Kočku nechala ležet na zemi, tam kam ji prve položila. Paula vešla dovnitř do domu a sebevědomě kráčela halou ke dveřím do kumbálu a do sklepa. Sešla po schodech a ve všech sklepních místnostech hledala, aniž by věděla co. Prostě jen prohledávala regály, odhrnovala sklenice s marmeládami, staré plechovky od barev, bedny s ovocem. Šmejdila po sklepě tak dlouho, než našla to, co hledala - starý zaprášený kanystr na benzin. Hned poté, co se kanystru chopila, pocítila úžasnou radost, dětskou a rozjásanou.

Věděla, že tohle bude to nejlepší řešení. Pak se ale zarazila na místě. Na pár malých drobností totiž zapomněla. Položila kanystr doprostřed místnosti s výklenkem, ve kterém Zara rodila a odešla ze sklepa nejprve nahoru pro krabičku zápalek a pak zase ven před dům. Trochu štítivě, ale přece jen pořádně sebrala ze země mrtvolu kočky, a při cestě zpět ještě obešla dům a hledala v trávě starou vyřezávanou krabičku, kterou minulý večer vyhodila z okna ven. Sebrala i ji a vrátila se zase do sklepa.

Položila krabičku do výklenku přesně tak, jak ji našli v den úklidu sklepa a Zaru umístila hned vedle ní. Věděla, že i když z výklenku pochází to všechno zlé, co se jí v tomhle domě stalo, bylo to i oblíbené místo její kočky.

Pak odšroubovala víčko kanystru s benzinem, začala jej rozlévat všude po místnosti i mimo ni. Napadlo ji, že by bylo dobré polít benzinem také schody do místnosti a dřevěné schodiště v hale. Až všechen benzin vypotřebovala, postavila se pod schodiště v hale, naposledy se rozhlédla a povzdechla si, a nakonec škrtla sirkou. Odhodlaně ji zahodila do nejbližší louže benzinu, která se okamžitě vzňala, a oheň se rozletěl na všechna potřísněná místa.

Paula se otočila, otevřela dveře a nechala hořící dům i se spícími rodiči za sebou. Když zavírala vstupní dveře, neohlédla se i přesto, že za sebou uslyšela tiché šeptavé „Děkuji“.

---