Atlet Brčko

Napochodoval jsem do posilovny se sportovním „báglem“ a odhodláním neodejít dřív, dokud nepadnu vyčerpáním. Jak se později ukázalo, šlo to rychle.

„Fitko“ bylo v suterénu, a tak chvíli trvalo, než jsem přivykl světlu zářivek. Postupně jsem rozeznával místnost, barové stoličky a na nich mladý pár, který si cosi špital do ouška. Po úplném prozření jsem zjistil, že to není pár, ale jeden kulturista. Svalovec otočil svou obrovskou hlavu a změřil si mě pohledem. Já si ho měřit nemusel. Ani pohledem ani dopisem. Bylo zkrátka ihned jasné, že jediné, co mám delší, větší a silnější, jsou mé řasy. Zachránila mě až barmanka, která svalnatce okřikla:
„Nestraš pána, třeba ti dá slevu!“
„Slevu? Jakou slevu, prosím?“ podivil jsem se.
„Copak vy nejste dealer cereálních tyčinek?“
V tu chvíli jsem si nepřál nic jiného, než být přes cereálie.
„Ne, ne já…já si jdu zacvičit! Asi.“
Začátek to nebyl nejlepší. Nenechal jsem se ale odradit a vstoupil do šatny. Po převlečení byla má přítomnost ještě kurióznější. S postavou žokeje, plážovými kraťasy a botaskami na košíkovou jsem vzbudil nemalé zděšení v řadách přítomných kulturistů. Některým z nich prolétla hlavou myšlenka na zákaz vstupu dětem, psům a mně.
Jakožto kulturista teoretik věděl jsem o nutnosti rozcvičit se. Zvolil jsem rotoped a mírnou zátěž. Po pěti minutách ze mě lilo jako z konve a měl jsem pocit, že už neslezu a stanu se doživotním cyklistou. Zahřátí se změnilo v přehřátí. Po pauze o délce tří dílů Dallasu i se znělkami odhodlal jsem se ke cvičení. Přistoupil jsem ke stojanu s činkami a vybral největší myslitelnou váhu. Desetikilovku. Čekal jsem, kdy mi to urve ruce. Ani nevím, kdo s kým cvičil. Jestli já s činkami nebo činky se mnou. Přistoupila jakási drobná a jemná dívenka. Uhnul jsem jí galantně doprava, aby měla volný přístup k činkám od 1 do 10 kg. S úsměvem se natáhla pro dvacítky. Mé desítky začaly pálit v dlaních.
Jako druhý chod jsem po krátké pauze dostačující k přečtení „Vojna a mír“ zvolil stahování tyče dolů, která byla lanem přes kladku opatřena závažím. Uchopil jsem tyč, stáhl ji dolů až k hrudníku a posadil se na sedátko. Zapomněl jsem ovšem zaháknout nohy.
Když mě sundali ze stropu, dospěl jsem k názoru, že je nerozumné naložit si víc, než vážím já sám.
Opřen o sloupek jsem rozjímal nad přibližnou účinností padesátikilové činky při pádu z jednoho metru na nohu, když náhle jsem ucítil ránu jako při čelní srážce s nákladním vlakem.
„Čau, novinářu,“ zahřmělo mi do ucha.
Když jsem se otočil, přesněji sesypal jeho směrem, pochopil jsem, že srovnáním s vlakem jsem mu křivdil. Byl to Ríša a ta morda bylo přátelské poplácání po zádech od mistra světa v kulturistice.
„Kdy doneseš ten článek, pisálku?“ děl obr.
Náhle se mi vybavilo, že ten rozhovor s ním nikdy nevyjde.
„No, víš Ríšo…mě to mrzí, ale školní časopis byl zrušen.“
Zatajil jsem dech a čekal, že teď zruší on mně.
„Neva, šak zme pokecali, né? Co, dal ses na fitnes?“ To jsem nečekal.
„No, to víš, jsi moje inspirace!“
„Tak sa inšpiruj, novinářu!“ A po těchto slovech uchopil stokilovku do levé ruky a pár sérií s ní mával nad mojí hlavou. Když zkončil, pronesl:
„Tak zahřívačku byzme měli.“
Té noci jsem nemohl usnout. Když se mi to nad ránem podařilo, zdálo se mi o chlápkovi, co pracoval v továrně na činky a dostal výpověď. Protože pracoval poctivě třicet let, tak ho to naštvalo a než odešel z továrny, nařízl jednu rukojeť. Ta sabotovaná činka vážila přesně sto kilo.