Dopis Nastěnce I

V návaznosti na moji prózu s názvem Deník....

 

26.10.2013

Milá Nastěnko,

 

jen zavřu oči, vidím Tě před sebou, jak sedíš na křesle a já naproti Tobě. Tak ráda bych Tě vzala za ruce a hladila Tě  po oteklých zápěstích, o kterých jsi mi minule psala. Mrzí mě, že se trápíš, že máš bolesti. Ani nevíš, jak moc bych Ti chtěla pomoct, protože zrovna Ty si ze všech lidí na světě trápení zasloužíš nejméně.

     Nemůžu se dočkat, až Tě zase uvidím. Vlastně odpočítávám dny, které ještě zbývají. Těším se, až mi otevřeš dveře a podáš mi ruku. Vím, víc si přát nemůžu. Ale aspoň za tohle jsem šťastná. Sice mám pokaždé pocit, že Tě obtěžuju a nechci Tě zahlcovat svými problémy, ale tak nějak věřím, že mě chápeš.

     Chtěla bych Ti říct, jak moc jsem Ti vděčná za všechno, co jsi pro mě kdy udělala i za to, co pro mě děláš teď. Děkuju, že mi dáváš možnost přijít. Děkuju, že mě vyslechneš, že mi věříš, že se mi nesměješ, neodsuzuješ mě. Děkuju Ti za to, že existuješ. Za to, že jsi, jaká jsi.

     Víš, psala jsi mi, že jsem silná osobnost. Nejsem. Myslím, že je lidskou přirozeností a vůbec přirozeností všech živých tvorů přizpůsobit se jakýmkoli způsobem podmínkám, které jim byly nastoleny. Sama jsi viděla, že já ty své podmínky občas nezvládám zrovna ukázkově. Ale přesto, kdybych mohla žít znovu od začátku a vybrat si jednodušší život, zvolila bych právě tento svůj a nezměnila bych jedinou minutu. Pochopila jsem, že cokoli bylo jakkoli těžké, posunulo mě to někam dál. A taky – měla jsem možnost potkat Tebe.

Možná si to neuvědomuješ, ale to Ty jsi výjimečná, ne já. Neskutečně si vážím toho, jak ses tenkrát zachovala. Ty víš kdy.  Nepochybovala jsi. Neřekla  jsi, ať s mamkou zkusím promluvit, že se to jistě nějak urovná. Popravdě nevím ani teď po těch letech, obohacená o mnohé zkušenosti, co bych tenkrát dělala, kdybys mi nevěřila.

Vlastně teprve nedávno mě napadlo, že netuším, co bych cítila já na Tvém místě. Uvědomila jsem si to, až když jsem sama stála před třídou. Víš, kdyby za mnou nějaký student přišel s podobným problémem, věděla bych, že i když se budu snažit mu pomoci sebevíc, stejně to nakonec bude jen na něm a moje pomoc bude jen začátek všeho. Tenkrát jsem naivně doufala, že mávneš kouzelným proutkem a mně bude dobře. Teď vím, že ani po těch 15 letech ještě není konec. Naopak – začínám mít pocit, že to nikdy neskončí. Nějak nedokážu pochopit, jak jsem před lety mohla doufat, že se to někdy změní mým odchodem z domu. Ne, nepomůže ani odjet do Sydney.

Bláhově jsem doufala, že když budu daleko, vztah s mamkou se urovná nějak sám, ale ono ne. Už dva a půl roku jsem zpátky a celou dobu se snažím jí důvěřovat, ale ona je stejná jako dřív. Pokaždé mě znovu odrovná. Vždycky odjíždím ponížená a nadávám sama sobě, proč jsem za ní vůbec jela. Víš proč tam jedu? Ze slušnosti. A z lítosti. To je celé. Nemám ji ráda. Nic z toho, co se stalo, jí nevyčítám. Ale mít ráda ji prostě neumím. Nejde to. Není to ve mně ať hledám jak hledám. A zároveň jsem zbabělá, proto za ní pokaždé přijedu.

Je to zváštní pocit. Na jednu stranu toužím po mateřské náklonnosti, na druhou stranu od ní ji ale nechci. Mámu si nevyberu, vím. A je hrozně těžké to přijmout. Zvlášť, když moje srdce si vybralo jinou než tu mou. Vím, že to víš. Obě to víme. A znovu Tě musím obdivovat za to, jak úžasně mě dokážeš povzbudit a přitom mi vlastně nedovolíš dát najevo cokoli, co by překročilo jakousi pomyslnou hranici mezi námi.

Píšu vlastně jen proto, abych Ti řekla, že se na Tebe těším a taky proto, že Ti nikdy nebudu moci dostatečně poděkovat. Je pro mě jednodušší Ti to napsat než říct osobně. Vždyť víš.

 

                                                                                                                                                         Měj se moc krásně,

 

                                                                                                                                                                                   Šarlota.

---