Loutkář - část 3.

K čemu všemu se může přichomýtnout nesourodý párek čarodějů při své každodenní práci? A jak nevinná je ještě hra s mocí, jsou-li v sázce lidské životy? Detektivní příběh odehrávající se ve světě ovládaném magií, pověrami a temnými touhami jeho obyvatel. 

Ubytovali ho v malém, prostě zařízeném pokojíku ve druhém patře. Tam teď stál u okna a díval se ven, na náměstí. Okna nevěstince naproti němu rozmarně svítila do noci. Ani jedna z jeho obyvatelek dnes ale nevyšla ven. Lothar tomu byl rád. Pociťoval vůči těm ženám uvnitř jakýsi pocit zodpovědnosti a potřebu ochrany.

Evie by řekla, že už si zase hraje na rytíře vysvobozujícího panny ze spárů zlých šelem. Pak by se jí v očích roztančily jiskřičky, rozverně by mu prohrábla rukou vlasy a stoupla by si na špičky, aby se na něj mohla z blízka usmívat těmi svými nádhernými rty, dokud by to nevydržel a nepolíbil ji.

Blaženě se při té představě usmál. Chyběla mu. Poslední dopis jí poslal ještě z hor. Odpověď dosud nedorazila. Zalitoval, že nemají také nějakého soukromého havrana, jen pro ně dva. Standardní možnosti pošty byly zoufale pomalé. Ale možná to tak bylo přeci jen lepší. Trápila by se, Kdyby věděla, co právě teď dělá.

Zaplašil z hlavy její líbezný obraz. Potřeboval se soustředit. Vyhlédl znovu na náměstí a očima prozkoumával temné stíny a zákoutí. V zafačované ruce mu bolestivě tepalo. Zranění z odpoledního souboje bylo zřejmě vážnější, než si původně myslel.

Když předával paní Sawinsky, tu nebohou ženu, která dnes přišla coby trojský kůň na strážnici, do péče lékařů, neměl v hlavě nic jiného než starost o její život. Projevila se jako silná dáma a z toho odporného incidentu se zotavovala dobře.

V ruce mu znovu zatepalo a hlava se mu zatočila únavou. Jen na chvíli se posadí, v tomhle stavu by stejně těžko něco zmohl. Jen na chvíli, aby ulevil tuhnoucím nohám. Přitáhl si k oknu židli a opět vyhlédl ven do noci plné plíživých stínů.

          o    

Otevřel oči. Kolem panovala hluboká noc. Do oken strážnice svítil měsíc a zaléval malý pokojík přízračným jasem. Nevěděl, co ho probudilo, ale náhle byl dokonale bdělý. Zaposlouchal se do okolního ticha. Přivřel víčka a s maximálním soustředěním rozvinul citlivé nitky vědomí do všech koutů domu. Někde vzadu dole v jiných pokojích spali dva strážní. V popředí ale přitahoval jeho pozornost pohybující se objekt jakoby tvořený temnou vířící mlhou. V tom kroužícím oblaku se skrývala lidská postava a pomalu, plíživě se k němu přibližovala chodbou.

Natáhl ruku a sebral ze stolu pouta. Dva kovové kroužky se stříbrně zaleskly, zatímco krystaly na jejich obvodu absorbovaly světlo jako temné hlubiny studně. Nechal ruku s nimi volně klesnout k pasu. Druhou položil na jílec meče a bez pohybu a s hlavou skloněnou, předstíraje spánek, vyčkával příchodu neznámého.

Za zády mu vrzly dveře. Vibrace cizího návštěvníka se rozlily pokojem. Lothar se zaposlouchal do jeho kroků. Pomalých, pevných a tichých. Kroků šelmy na lovu.

Našel si někoho, kdo skutečně dokáže odvést práci nájemného zabijáka. Prolétlo mu hlavou. Pevněji sevřel jílec v dlani.  Za sebou zaslechl šelest zbraně vytahované z pochvy.  V odrazu v okenní tabulce spatřil mužskou tvář, vyzáblou a bledou s čupřinou světlých vlasů lepících se na čelo. Kmitl záblesk nože.

Vymrštil se ze židle a v obratu vytasil šavli. Ťal protivníkovi po zápěstí. Zbraň muži vypadla z prstů. Zakolísal, ale hnal se po něm dál. Ze strnulých rtů mu neunikl ani nejslabší sten. Lothar udělal úkrok kolem strašidelně němého protivníka a sekl jej přes záda. Neznámý muž se zhroutil k zemi. Z jedné ruky mu crčela krev, druhá byla zafačovaná špinavým obvazem. Lothar jej zablokoval kolenem a sevřel dlaň, kterou se po něm protivník snažil ohnat. Zkroutil ji a zajel prsty hluboko do rány. Muž vyvalil oči. Z úst mu vyšel přidušený skřek a čelo se mu orosilo potem. Inkvizitor jej srazil na břicho a obě paže mu zkroutil za záda. Pouta kovově cvakla.

Krystaly na obvodu stříbrných kroužků se naplnily bledou tlumeně zářící mlhou jako rozlitým mlékem. Spoutaný muž sebou naposledy prudce zaškubal a pak znehybněl. Lothar věděl, co to znamená. Pouta zapůsobila, jak měla. Uvěznila vše, co se magicky poutalo k poraženému muži, všechny obsahy a spojení, uvnitř jeho hlavy. Čaroděj vodící svou loutku, už teď nemohl uniknout. Bylo to, jako když hřebíkem přibijete na místo něčí stín.

Lothar se zvedl a upřeně si prohlédl nehybného protivníka. Nemohlo být pochyb, věděl přesně, na koho se dívá. Ta tvář se mu vryla do paměti. Třebaže ji viděl jen jednou, a navzdory tomu, že ji pocity, které jako pokřivené mýdlové bubliny vyplouvaly na její povrch, měnily málem k nepoznání. Aroganci vystřídal strach, krutost se změnila v bezmoc. Teď emoce patřící dvěma různým lidem sváděly boj o své místo mezi svaly a vazy mužského obličeje. Bulvy očí se obrátily nahoru k inkvizitorovi a sjely jej nenávistným pohledem.

„Co jste si myslel? Že se vám podaří utéct, zatímco se budu prát s vaší hračkou?“

Rty poraženého protivníka se zkřivily v ošklivé grimase. „Stejně mě nedokážete najít. I kdybyste obrátil každý kámen ve městě, budete jako slepý honicí pes, který běhá kolem nory, do které nezná vchod. A držet mě tu nemůžete věčně.“ Ze zkřivených rtů vyšel zajíkavý smích.

„To ani nemusím.“ Prostá, tiše a věcně vyslovená odpověď se ještě chvíli vznášela ve vzduchu. Pak se Lothar sehnul, popadl protivníka za spoutané paže a odtáhl ho do kouta místnosti. Mužské tělo se pokoušelo malátně bránit. Pouliční rváč byl příliš slabý, pravděpodobně umíral a duch, který jej ovládal, ztratil možnost vlády nad svou loutkou. Nikým neřízené tělo se jen bezúčelně svíjelo a zachvívalo křečovitými záškuby.

Muž, kterému patřilo, tiše zasténal, bezbranný, jako dítě, které trápil jen před pár hodinami. Lothar mu při tom zvuku znovu pohlédl do tváře. Mužské oči nechápavě a znaveně těkaly po místnosti. Ústa se otevřela v naivní snaze vyžádat si pomoc. V tmavých očích jeho věznitele se ale nezračila ani touha pomoci, ani soucit. Žádný necítil. Nevěděl, zda ten muž někdy někoho zmrzačil, znásilnil, zabil. Ale věděl, že je toho schopen. Když vyhrožoval matce rozřezáním jejího dítěte, myslel to vážně. Nebylo v něm tehdy žádné slitování, jen touha po moci a pobavení. Lothar teď na tom byl velmi podobně, jen jeho motivy byly čistě pragmatické. Gangster byl klíčem k dopadení vraha, klíčem, který by bylo hřích nepoužít.

Lothar opřel muže o zeď v rohu místnosti. Sáhl do  kapsy vesty a vytáhl kapesník. V měsíčním světle se kmitla barevná výšivka. Nechápavě k ní sklonil hlavu. Po tváři se mu na okamžik rozlil provinilý úsměv a prsty uvolnily sevření, aby nepomačkaly jemnou látku. Opatrně zastrčil vyšívaný kapesníček zpátky pod vestu. Pak se otočil k posteli stojící vedle něj, uškubl dva dlouhé pásy prostěradla a jeden zmuchlal v dlani.

Hrubě stiskl muže pod krkem. Jeho oběť zalapala po dechu. Ústa náhle ucpaná roubíkem se ještě pokoušela vykřiknout, ale vyšlo z nich jen zdušené zahučení. Druhý pás látky pevně spoutal nohy znaveně sebou škubající a neschopné odporu.

Lothar překontroloval pevnost pout a vstal. Několik okamžiků nehybně hleděl z okna na nebe poseté hvězdami. Pak sevřel v dlani jejich sestru, rudou hvězdu, která mu visela na krku. Zavřel oči a poklekl.

Paní života a smrti, shlédni svým jasným okem na služebníka konajícího spravedlnost v tvém jméně a přijmi dar krve provinilého, který zneuctil tvé zákony. Nechť tvoje svaté světlo kráčí po zemi, jako tvé hvězdy plují nebem. Učiň, ze mne svého posla, předvoj tvého hněvu. Dej mi zrak, který prohlédne temnotou, dej mi křídla, která mne donesou k nepříteli, a dej mi spár, kterým srazím jeho hlavu k tvým nohám. Učiň mne svým nástrojem a splním já tvou vůli nebo zemřu v tvé náruči.

Políbil zářící hvězdu ve svých prstech, vstal, vytáhl z boty dýku a s lesknoucí se zbraní v ruce přistoupil k prokletému. Rozepnul mu košili na prsou, lehce rachitický hrudník se divoce zdvíhal trhanými nádechy.

„Co si myslíte, že děláte!?“ čarodějův nezvučný hlas protnul vzduch. Jako těžký nelibý zápach se kolem něj šířil strach.

„Co dělám? Připravuji se na úlohu honicího psa, který vás vytáhne z vaší nory a zardousí vás. Každý pes ale nejdřív potřebuje chytit stopu…“

Lothar se o čaroděje dále nestaral. Přiblížil ostří zbraně k bledé, potem orosené kůži a silně řízl. Muž vydal zvuk plný zoufalství a utrpení. Inkvizitor si toho nevšímal. Z rány se začala řinout krev. Řízl hlouběji, čepel narazila na žebra a vydala se po jejich povlovném oblouku. Trápené tělo sebou škubalo. Jakmile bylo zranění dost hluboké, dýku vytáhl a odložil ji.

Pak zajel rukou hluboko do rozšklebené rány. V hlavě mu vybuchl rudý ohňostroj. Někde blízko jeho dlaně tepalo v šíleném rytmu lidské srdce, tak blízko, že by jej téměř mohl uchopit a stisknout. Horká krev, která mu protékala mezi prsty jako by se vsakovala do jeho kůže, hladila nervy a cévy a prostupovala mu tělem jako žhavá opojná míza. Doslova cítil na jazyku její železitou chuť. Slastně protáhl prsty a zajel jimi hloub do živé tkáně své oběti. Ta se zběsile zazmítala v marné snaze dostat se z dosahu svého trýznitele. Z úst jí vycházely zdušené skřeky. Žádných z těch zvuků ale nepronikl k inkvizitorovu sluchu, ohlušenému temným hučením krve a tichým statickým praskání magie, kterou sebou splavovala.

Zachvěl se. Útroby se mu stáhly a svaly projela prudká křeč. Oči za pevně stisknutými víčky pálily, jako by je olizovaly plameny. Odtáhl ruku, pozvedl ji ztmavlou a vlhce lesklou před sebe. Pod silným energetickým polem, které ji obalovalo, brněla. Nechal černé stružky volně stékat po předloktí a odkapávat na podlahu a otevřel oči.

Jasně oranžově zasvitly do šera noci, změněné v oči dravého ptáka na lovu. Předměty v místnosti získaly ostré obrysy a zřetelné detaily, jako by je ozářilo polední slunce skryté za hranicí světa. Hučení v uších ustalo, místo něj se mu teď do mysli vkrádaly jemné průzračně jasné zvuky. Ševel větru pronikající skrz pukliny okenního rámu. Něčí kroky dole na chodníku, nejisté brkavé, zřejmě kroky opilce vracejícího se domů. Myš šramotící někde v dřevěném obložení zdí. A těžký, přerývaný dech postavy zhroucené u zdi. Lothar ještě jednou pozvedl dýku, ležící na zemi. Vnímal každou nerovnost rukojeti, chlad kovu a hladkost kůže. Přistoupil k umírajícímu muži a podřízl mu hrdlo. Tělo se sesulo k zemi, tiché, nehybné.

Celý dům ztichl. Jeden ze strážných dole chrápal. Otočil se ke stolu a načmáral na papír vzkaz.

Jsem ve městě, nevstupujte prosím do mého pokoje.

Strčil list za zárubeň dveří a otočil klíčem v zámku.

Pak znovu natáhl zakrvavenou ruku před sebe. Do prostoru z ní vycházely jemné zářící nitky jako kouř unášený proudem vzduchu někam do temnoty. Prohrábl vlákna magie prsty jako harfeník struny na svém nástroji, a jako struny harfy vydala vlákna tón. Sluchem nepostřehnutelný, ale rozechvívající každou nitku v jeho těle. Lothar pohlédl zářícíma ptačíma očima do proudu a vykročil za ním chodbou.

          o    

Evelyn spěchala ztemnělou a strašidelně prázdnou školou. Zvuk jejích kroků se nepříjemně hlasitě rozléhal chodbami a přednáškovými sály. Kdesi před ní se kmitlo světlo. Úzký zlatavý proužek procházel pode dveřmi. Čarodějka ve spěchu sáhla po klice a vrazila dovnitř. Podpatek křísl o práh.

Muž uvnitř, hrbící se právě nad okuláry mikroskopu, se překvapeně otočil.

„Co blázníte!? Mohla byste snad vědět, že takovéhle vyrušování nestrpím. Provádím tu citlivou práci, nenatírám plot, takže bych si vyprošoval trochu ohledů!“

„Jistě, doktore. Omlouvám se, ale musím s vámi mluvit.“ Prudce oddychovala.

„O čem?“ Výzkumník se s nevrlým zamručením vrátil ke svému mikroskopu.

„O tom postupu na ovládnutí mysli, který jsem vám pomáhala vyvinout. Zdá se, že dobře funguje.“

 „Vy jste to zkoušela?“ Starý alchymista překvapeně zvedl oči.

„Ne, přiznávám, že jsem neměla tu čest. Ale jiní měli zřejmě větší štěstí. Právě jsem o tom mluvila s jedním inkvizitorem z Lutécké kapituly. Blekotal něco o tom, že v jednom z přístavů na východě, Ambiani to myslím bylo, někdo postup s velice podobnými účinky právě nedávno zdárně vyzkoušel.“ Evelyn si drobnou bílou rukou pohrávala s paličkou hmoždíře, stojícího na nejbližším stole, a pokradmu alchymistu sledovala.

„Řekla jste mu o naší práci?“

„Jistěže ne, nejsem pitomá!“ Do hlasu jí proniklo spravedlivé rozhořčení. „Jen mi ta souhra náhod přijde zvláštní. Vy a zároveň někdo v Ambiani máte problém s příliš rychle umírajícími loutkami, který se v obou případech zdárně vyřeší, jakmile se do toho vložím. Jeden by si myslel, že je to buď bouda, nebo telepatie na dálku. A já nemám ráda, když se někdo přiživuje na mé práci. Nehledě na to, že kdybych si chtěla s tím postupem pohrávat, udělám to sama a nenechám nějakého lempla z nemanic riskovat můj krk!“ Její chladný výraz byl naprosto neproniknutelný. Nehnula ani brvou, když ji doktor sjel pohledem zpod přimhouřeného obočí.

„No dobrá, omlouvám se, neřekl jsem vám všechno. Ale jistě chápete proč. Není to právě záležitost, kterou by člověk toužil rozebírat nad šálkem čaje v dámském klubu,“ uchechtl se.

„Ne, to asi ne. Přeci jenom, všichni ti mrtví, jednomu by to mohlo zkazit chuť. Ujišťuji vás ale, že já členkou žádného dámského čajového klubu nejsem.“

„Jistě. Jak už jsem řekl, omlouvám se. Měl jsem více dbát na vaši profesní hrdost.“

„Chci vědět, kdo je ten člověk a co zamýšlí! Vůbec se mi nelíbí, že mu věnujete větší důvěru a pozornost, než mě. Zvlášť, když sám vidíte, komu se vyplácí důvěru věnovat.“ Povýšeností výrazu by mohla směle konkurovat tokajícímu pávovi a hlas měla vláčný, jako když másla ukrajuje.

„Vlastně je to zábavné, zdá se, že vám závidí.“ Doktor Heller se otřásl tichým smíchem.

„Závidí? Co?“

„Váš vliv u dvora, samozřejmě. Má za to, že podaří-li se mu dotáhnout své pokusy do zdárného konce, získá přístup k zajímavým spojencům. Dá-li se tak člověk v takovém stavu nazvat.“

„A to mu nedochází, jak snadné je něco takového odhalit?“

„Kolik je v Lutécii školených telepatů a kolik je jich asi v Ambiani?“ uchechtl se.

„Nezáleží na počtu, ale na správném postavení.“

 „Jistě, to by mohlo představovat určitý problém. Nepotřebujeme, aby některý z pánů od inkvizice čmuchal příliš blízko. Dám o tom našemu spolupracovníkovi vědět.“ Doktor se natáhl po stohu papírů. Evelyn se mu s nevinnou zvědavostí nahnula přes rameno.

Heller vzal jeden list a obracel ho v prstech, nevypadalo to ale, že by se měl k psaní.

„Mohla byste hodně ztratit. Vy už přeci máte přátele na vysokých místech. A vaše známost s tím inkvizitorem… copak vám nevadí, že by ho taková zrada jistě ranila?“

„Nebuďte sentimentální!“ z Evelynina hlasu mrazilo v kostech. „Proč si myslíte, že jsem tu začala vyučovat? Abychom se mohli všichni hezky pospolu kamarádíčkovat? Ne! Abych zajistila magii budoucnost a její řádné místo na světě. A rozhodně mi v tom nezabrání, že spím s nějakým chlapem.“ Z krásných úst jí vyšel opovržlivý smích.

Hmátla po peru a v rozkazovačném gestu jej podala alchymistovi. Na ruce se jí ve svitu lucerny zatřpytil prsten.

„S nějakým chlapem…?“ Mužský hlas zazněl jako neslyšné ševelení.

„Cože?“

„Nic. Tak prosím, teď je to i váš podnik. Pište, aspoň se vy dva seznámíte.“ Alchymista se zvedl ze židle a ukázal čarodějce, aby zaujala jeho místo.

Evelyn usedla. Heller přešel ke stolu s dlouhou řadou zkumavek a něco tam kutil.

„Je něco konkrétního, co byste tam chtěl napsat?“

„Ne, jen piště, co uznáte za vhodné. Já si to pak přečtu.“

Za čarodějčinými zády charakteristicky zaklapaly pomalé kroky. Sklonila se nad papírem.

U ucha se jí ozval tichý hlas: „Je pravda, že nedůvěřovat druhým je smutné. Ale věřit příliš bývá zas hloupé. Ty sis vážně myslela, že mě obalamutíš, holčičko?““

Za krk ji popadla silná paže. Zalapala po dechu a ohnala se rukou s perem dozadu po útočníkovi. Ostrý hrot narazil na měkkou lidskou kůži a prudce trhnul. Heller zařval. Máchl druhou rukou, jako by ji chtěl udeřit. Žádný úder ale nedopadl. Místo toho Evelyn ucítila, jak jí něco dlouhého a kovového zajelo do hrdla. Následoval prudký tlak, jak se množství tekutiny prohnalo injekční jehlou do tkáně. Byla to strašná bolest. Vlastní křik už ale, přes šílené zvonění v uších, neslyšela.

Zhroutila se k zemi a začala dávit. Slepě se ještě pokoušela ohnat rukou po podlém nepříteli, ale svět kolem ní se změnil v jedinou barevnou šmouhu. Ztratila cit v končetinách, smrskla se do maličké kuličky uprostřed vlastní hlavy a pak jí něco popadlo a šílenou silou ji to vytrhlo ven z  těla.

Postava na zemi sebou přestala škubat. Otevřené zelené oči zíraly do prázdna. Laboratoř dokonale ztichla.

„A do prdele!“ zamumlal alchymista a popadl nehybnou ženu za nohy.

          o    

Ulice byly prázdné, ne ovšem tiché. V každém domě hlasitě oddechoval některý ze spících obyvatel a dobytek ve stájích hrabal kopyty v suché slámě. Od přístavu přicházel hospodský halas. Někdo zpíval sprostou písničku a motal text. Vzdálený příliv narážel na břeh, ve spárách zdí sténal vítr.

Lothar procházel tou hlučnou, ukřičenou nocí s límcem kabátu zdviženým a kloboukem naraženým hluboko do čela. Tvář, která se pod ním občas zableskla v měsíčním svitu, byla mléčně bílá. Do dálky se před ním táhla stopa z bledě zářícího dýmu. Směřovala dolů, k moři.

Došel na nábřeží. Hukot vln ohlušoval. Na cestě před ním se o zábradlí opírali dva chlapíci. Jeden svíral v nejistých prstech lahev a pohupoval se ze strany na stranu. Druhý se ohýbal přes zábradlí a plival do vody. Kývající se chlapík si znovu přihnul.  Z obou táhl štiplavý zápach. Charakteristická směs laciné kořalky, žvýkacího tabáku a dlouhého času stráveného bez pořádné koupele. Lothar znechuceně nakrčil nos, zabořil hlavu hlouběji do límce a chystal se projít kolem.

Kývající se opilec mu zastoupil cestu.

„Mladej pane, nemáte pár šestáčků pro chudýho námořníka?“

Lothar, aniž by zpomalil krok, chlapíka beze slova obešel. Ten se ale očividně nehodlal jen tak vzdát.

Chytil lakomého kolemjdoucího pěkně za kabát a spustil: „Hej! My si tam na moři dřem kůži, abyste vy suchozemský krysy měly, na co si vzpomenete. Můžem si hnáty zlámat a vy takhle!? Koukej navalit prachy nebo dostaneš nakládačku, že tě bude tvoje stará sbírat po kouskách!“

Lothar vytrhl rukáv kabátu z opilcova sevření. Muž zakolísal a opřel se o hrazení mola.

 „Peníze ti nedám, zato radu ano.  Než se příště rozhodneš obtěžovat cizího člověka na ulici, pořádně si to rozmysli. Nikdy předem nevíš, na koho můžeš natrefit. A nikdy si nemůžeš být jistý, že se nedívám…“ Přízračně chraptivý hlas dozníval do noci.

Vyšetřovatel se krhavě zářícíma očima zanořil hluboko do opilcovy hlavy. Chytil jeho myšlenky a promnul je v prstech. Strach, zmatek, vzpomínka na ženu s šedými vlasy pod květovaným šátkem, na její přísně stisknuté rty, výprask v temné uličce, bolest v noze stižené snětí. Myšlenky se napjaly a zachvěly bázní. Lothar je pustil. Muž před ním padl na kolena. Druhý opilec, s očima vytřeštěnýma hrůzou, couval po molu a klopýtal o nerovné kameny. Lothar na něj v úsměvu vycenil zuby. Muž se dal se zajíkavým křikem do běhu.

Inkvizitor si ho nevšímal. Otočil se a pokračoval ve své přesně načrtnuté pouti za světélkující vějičkou. Vedla jej kolem přístavu k dokům a skladištím. Proklouzl změtí blátivých uliček. Světelná stopa se ztrácela pod vraty jednoho ze skladů úplně vzadu. Bouda z trouchnivějícího dřeva porostlého slizkým mechem a plísní stála kousek stranou na malém zatravněném prostranství. Přitiskl na vrata dlaň zčernalou sraženou krví. Srce se mu roztepalo rychleji.

Uvnitř skladiště vířila magie. Ve stružkách pronikala dřevem zdí a rozplývala se v chladném nočním vzduchu. Vdechoval ji spolu s večerní rosou. Chutnala jako svěží víno a byla stejně opojná. Opřel se do vrat. Se zavrzáním rezavých pantů se pootevřely.

Uvnitř byla pravděpodobně tma, ale Lotharovi jakýkoli lepší výhled blokovala světélkující mlžná stěna vibrující jen několik centimetrů před jeho obličejem. Byla silná, mnohem silnější, než by sám černokněžník mohl kolem sebe vytvořit. Věděl, že by měl postupovat opatrně. Kdykoli jindy by si tak počínal. Ale jeho přirozená pečlivost a podezřívavost teď sváděly boj s touhou jitřenou náporem na jeho smysly. Kolem zakrvavené ruky zavířily stíny jako ztělesněná temnota a zformovaly se do podoby štíhlých drápů. Lothar se pousmál a zaťal spár do mlžné stěny.

Ozval se bolestný výkřik. Ale ne z nitra skladiště, jak očekával, nýbrž z jeho vlastních úst. Mlžná stěna se vzepjala a jediným rychlým zavlněním se mu jako tlustý had vyplazila po paži k tělu. Napadla ho jako žahavá medúza, šlehla po něm svými vlákny a srazila ho na kolena. Trhnul zpátky rukou, uvízlou v moři mlhy husté jako rozehřátý vosk. Vzduch mu zahvízdal v plicích. S vypětím všech sil se mu podařilo vyškubnout a zhroutil se k zemi.

          o    

Nejdřív necítila nic jiného než drtivý tlak doléhající na ni ze všech stran. Neměla ruce ani nohy a byla nekonečně malá. Nedokázala odhadnout, jak dlouho to trvalo, snad zlomek vteřiny, snad věčnost. Pak tlak povolil a ona se rozepjala. Vznášela se, nebo možná letěla nad nějakou obrovskou plání táhnoucí se do nedohledna. Strach i bolest, jako by zůstaly někde daleko vzadu. Pod ní i kolem ní se střídaly barvy, nejspíš se tedy pohybovala vpřed. Nevěděla ale, kam letí. A pak se začaly ozývat zvuky, šumivé a přerývané a prostupující ji ve vlnách. Někdy slyšela hlasy. Různé hlasy. Některé byly nesrozumitelné, ale u jiných chápala význam slov. V tom, jak přicházely a odcházely, byl nějaký systém. Nějak to souviselo se střídáním tvarů a barev na pláni pod ní. Snesla se níž a hlasy zesílily. Letěla právě nad rozhraním sytě zelené a tmavě modré, v dálce před ní se vypínal temný pás s bělostnými vrcholy, zvedající se nad povrch pláně, jako zmačkaná část ubrusu.

Náhle zaslechla výkřik. Proťal ji jako ostří nože a zůstal rezonovat ve zvláštní jemné látce, ze které byla tvořena. Ten výkřik přicházel zdola i zevnitř. Jako by na něj odpovídala. Oba výkřiky se spojily v bolestném unisonu. Znala ten hlas. Znala tvář, která se zkřivila bolestí i zvrásněné čelo, které zatoužila pohladit chladnou dlaní a ukonejšit. Bez rozmýšlení se spustila střemhlavým letem dolů. Padala jako sokol, s jemnou pavučinou těla těsně staženou. Rozeznávala zvětšující se tvary před sebou. Leželo na nich šero. Shluk tmavých čtverečků kolem oblouku temné modři. Stál někde na kraji, kousek od nich, cítila to. Poslední úsek letu urazila tak rychle, že se téměř jen mihla.

Dopadla na zem pokrytou vonící trávou, cítila její jemná stébla pod chodidly. Narovnala se a pohlédla před sebe. A spatřila něco strašného.

          o    

Na trávníku před ní klečela příšera. Byla spletená ze stružek husté temnoty a jasného světla sálajícího jako pec. Dlouhý ostrý zoban trčel z napůl odvrácené tváře a ruce, o které se opírala, připomínaly pařáty. Páchla krví. Evelyn zmateně ucouvla, neschopna pochopit, co se to děje a kde se ocitla. Pak jí to došlo. Muž, kterého přilétla zachránit, tady někde byl. Někde za příšerou zvedající se z trávníku. Existovalo jen jediné možné vysvětlení. To ona mu ublížila!

Temná ptačí postava se obrátila. Tmu prozářily planoucí oči. Upřely pohled na Evelyn. Překvapený, chtivý. Podivná bytost po ní vztáhla pařát. Evelyn se přikrčila a zasyčela jako divoká kočka. Její vlastní forma získala zřetelnější tvar. Jemná pavučina se zaplnila sytě zelenou, fialovou a karmínově rudou. Oči ztmavly do barvy borového jehličí.

Příšera se zarazila. Okamžik na ni zírala, zřejmě neschopna slova nebo pohybu. A pak se temnota, která ji obalovala, pomalu rozplynula. Ohnivé oči ztmavly a zjihly. Postava nabrala lidských tvarů a stala se vysokým mužem v plášti spadajícím z širokých ramen. Tvář získala barvu lidské kůže, trochu pobledlé a s popraškem pih na orlím nose. Kávově hnědé oči zmateně zamrkaly. Ten podivný jas se v nich dosud lesk, ale nepřekrýval je.

„Eve miláčku, co se ti stalo!?“ vrávoravě vstal a vrhl se k ní v marné snaze ji obejmout.

Ucouvla a vztáhla mlžné ruce v bezděčném gestu obrany. Když se přiblížil, prokmitl jí po tváři výraz bolesti. Nevšímala si toho a přešla k namíchnutému tónu: „Mně? Co se stalo tobě!? Co má tahle maškaráda znamenat!?“

„To je… na dlouhé vysvětlování.“

„No, to už se těším!“ Uštěpačnost jí z hlasu zrovna odkapávala. Bojovně založila nehmotné ruce v jasném gestu kritiky. I bez soudržného těla byla drobná jako dívenka, její postoj ale vyzařoval přísnou rezolutnost velitelky. Zelené oči si ho upřeně a starostivě prohlížely.

Provinile sklopil zrak. Pak ale znovu vážně promluvil: „Jsi v pořádku? Jak to, že jsi tady, v téhle podobě?“ zkoumal ji pozorným pohledem.

Unaveně pokrčila rameny. „Nevím, kde jsem a nevím, jak se vrátit. Ale nebolí to, neboj se.“ Čelo se jí nakrčilo vráskami starostí.  „Slyšela jsem tě křičet.“

„To nic, jen hloupost. Byl jsem netrpělivý a doplatil na to. Pokračuj.“

Po tváři utkané z měsíčních paprsků jí proběhl smutný úsměv. „Heller, chemik z univerzity. Pamatuj si to jméno. Zná recept na látku měnící lidi v loutky.“

Vrhl na ni překvapený pohled.

„Já ho znám taky, možná bys měl najít moje tělo, zdatný myšlenkozpytec by ho z něj mohl ještě dostat,“ pokračovala vážně. „Nevím, jak dlouho tu s tebou takhle vydržím.“

„Eve, zachráním tě. Ale tady to není bezpečné. Musím to tu dokončit.“

„Jistě, že mě zachráníš. Kdo jiný by měl.“ V očích se jí zaleskl úsměv. „Ale, že to tu není bezpečné, vidím. Jsem nehmotná, ne slepá!“ uchechtla se. Dívala se mu přes rameno na budovu skladiště. „Duchové,“ zašeptala. „Střeží pána, který je přivolal.“

Lothar se otočil. Stará, rozpadající se chatrč dál zářila do tmy.

„Chtějí krev,“ pokračovala. „Mohla bych je odlákat. Ale budou se tě bát,“ pohlédla na Lothara, po jehož svítivě bledé tváři se míhaly stíny husté jako kapalina.

„Duchové mrtvých ctí pomstu. Řekni jim, že jsem si přišel pro muže, který je povolal. Že se dopustil násilí na jiných bludných duších.“

Přikývla. Přistoupila k trouchnivějícím vratům a vztáhla ruce. Z úst jí vyšlo táhlé zvolání.

Nerozuměl jednotlivým slovům, ale věděl, že volá jazykem Eddy. Jazykem starých národů, které chodily po západním kontinentě, než na něj vstoupila lidská noha. Bytostí, které se skrývaly někde ve stínech na severu a které rozuměly řeči zemřelých.

A chatrč odpověděla. Mezerami mezi trámy vrat se prosoukala mlžná chapadla. Dotkla se země a zavířila v chladném vzduchu. Vystoupily z nich tři postavy. Muž v rozedraných šatech, s vpadlými tvářemi, hubený jako sama smrt. Druhý v drahém kabátě s utrhanými knoflíky a temnou rozšklebenou ránou v hrdle. Poslední byla žena. Dlouhé prameny vlasů jí vlály kolem skloněné hlavy, ruce spínala k modlitbě a ramena se jí třásla jako v horečce, nebo v prudkém záchvatu pláče. V půlkruhu stanuli před éterickou čarodějkou a zvedli k ní mléčně bílé studny očí.

          o    

Nevěděl, co se to tam venku děje. Čekal. Čekal skrčen uvnitř malého temného prostoru nasáklého vlhkostí a pachem plísně. Když toho dne večer plánoval svůj protiútok, měl za to, že je dobře vyzbrojen a připraven na vše. Měl zabijáka, schopného odvést svou práci. S pověstí tak černou a motivem tak jednoznačným, že by se snad nikdo nemohl ani podivit, až by ho ráno našli mrtvého v patře strážnice. Pokud možno vedle hezké inkvizitorské zdechliny, samozřejmě. Jeho úkryt, nenápadný a odpudivý, odolný proti náhodným čumilům, byl ideálně položený. Zaplatil pašerákům a za svítání na něj měla u mola, jen pár metrů odsud, čekat rychlá loď s kapitánem němým a slepým leskem dukátů.

Jeho perfektní plán se ale z důvodů, které nechápal a do nichž spadl po hlavě jako do noční můry, hroutil jak domeček z karet. A ráno se zdálo být stejně vzdálené jako skruž studně utopencovi. Zbývala mu jen poslední zbraň. Vyčerpán podlým úskokem toho parchanta, vysátý do morku kostí, odhodlal se k zoufalému a nebezpečnému kroku. Vzbudil duše, bloudící přístavem, přitáhl je k sobě a nechal je, pomstychtivé a ohlušené vlastním nekonečným utrpením, činit se podle svého.

A ono to fungovalo. Když se stín, který jej pronásledoval, přiblížil, jeho nedobrovolní ochránci zavětřili a zaťaly do něj drápy zubožených rukou. Bolestné vití toho vzteklého psa mu v uších znělo jako rajská hudba. Jenže trvalo jen okamžik. Duchové se stáhli a zanechali jeho protivníka někde venku, v noční tmě. Na moment doufal, že mrtvého.

Teď se cítil podvedený a zmatený. Slyšel hlas, jasně a zřetelně, ačkoli nedokázal zachytit slova. Když se ozval poprvé, jako naléhavý výkřik, ovládla jej naděje, že to náhodný kolemjdoucí objevil mrtvé tělo. Ta naděje se ale ukázala být planou. Natahoval uši, aby pochytil význam rozhovoru a zjistil, kdo je tím novým nečekaným protivníkem. Ale druhý hlas k jeho sluchu nepřicházel a význam vět, doléhajících z dálky, mu naprosto unikal.

A pak, bez varování, ho jeho ochránci opustili. Stříbřité světlo, které v kruhu vyplňovalo temnotu kolem něj, jako by odteklo, odválo s větrem, rozplynulo se. Stísněný prostor naplno opanovala tma.

Náhle vrzly rezavé panty vrat. Oči uvyklé na tmu oslepil na okamžik pruh jasného měsíčního světla a dovnitř vešel temný stín.                                                         

Zvolal. Nebyl to zvuk, ale naléhavý tlak uvnitř jeho lebky, který nechal proniknout rozlohou skladiště. Volal své ochránce. Měli společného nepřítele a ten se teď přibližoval pomalými kroky, dutě dopadajícími na hliněnou podlahu.

„Nenamáhej se, nepřijdou,“ promluvil temný stín.

„Lžeš! Nezahnal si je, skučel jsi jako nakopnuté štěně, když se tě dotkly.“

„Jsou to silní duchové, silní žalem a vztekem, a mají hlad. Pomyslels na to?“ V temném prostoru zavládlo ticho podbarvené šuměním blízkého moře. „Probudil jsi je z jejich spánku a slíbil jim krev, ale žádnou nedostali,“ pokračoval stín. „Obávám se, že se teď cítí podvedení, možná přímo zrazení a každopádně velmi hladoví.“

„V tom případě bys měl možná stáhnout ocas a snažit se odsud rychle vypadnout.“ Ušklíbl se čaroděj do tmy.

„Vypadnout odsud? Ne, nedivím se jim, že cítí tolik hněvu, zjevně si svých partnerů v boji příliš nevážíš. Já dovedu být naštěstí mnohem zdvořilejší.“

Prkennou stěnu za inkvizitorovými zády prozářila mlžná chapadla a začala polykat temnotu uvnitř skladiště. Šířily kolem pokřivený, chraplavý zvuk tří utrápených a rozhněvaných lidských hlasů. Propluly kolem nehybně stojící temné postavy a natáhly se po čaroději.

„Dost, zpátky! Jste tu kvůli němu, jeho si vemte!“ zavřískal čaroděj a rozkazovačně napřáhl ruku po protivníkovi.  Mlžné provazce obtáčející okolní tmu po ní skočily a zakously se do ní. Černokněžník vykřikl.

Před ním se v temné stěně otevřel průchod, pruh trávníku stříbřeného měsíčním svitem a záda odcházející postavy. Vyrazil za ní, oči vytřeštěné hrůzou. Než k nim ale stačil doběhnout, těžká vrata se se skřípotem a temnou ránou zabouchla.

          o    

Lothar vyšel do noci prosáklé solí moře a pachem mokré trávy. Za zády mu dozníval čarodějův hysterický křik, před ním se vlny lámaly o skaliska. Rozhlédl se a zrak mu padl na průsvitnou postavu. Ležela na trávníku, schoulená do klubíčka a lehce se třásla.

„Evie, večernice moje, copak se děje?“ přiklekl k chvějivému ženskému tělu.

„Tenhle způsob existence je na pytel, připomeň mi to, až budu mít příště zas podobně pitomé nápady…“ hlas zanikl v bolestném zachrčení.

Pokusil se ji vzít do náruče, byla jemná a křehká jako mořská pěna. „Vydrž! Vydrž tu se mnou. Každou chvíli se ke mně vrátí havran z Lutécie, pošlu lidi z kapituly najít tvoje tělo. Postarají se o tebe.“

„Blázínku, i kdyby, bude to trvat hodiny,“ usmála se stisknutými bledými rty.

„To zvládneš! Zůstaneš tu se mnou. Příště, příště ti musím připomenout, ať nejsi takhle pitomá, příště, pamatuješ?“

„Je mi zima,“ přitulila se k němu. „Povídej mi něco. Setina je tak hrozně hluboká a studená, povídej mi něco, než dopadnu na dno,“ mumlala tiše s očima zavřenýma.

„Co to říkáš? Evelyn!“ zatřásl s jejím bezvládným tělem. Proklouzlo mu mezi prsty a tak lehce, že se stébla trávy ani nezachvěla, dopadlo na zem.

„Evelyn!“ stisk éterických prstů, kterými se držela jeho ruky, povolil. Dlaň se rozplynula. Od moře zavál vítr a rozmělnil její tělo v řídkou pavučinu.

Pohled mu zaplavil bezmocný děs. Natáhl po ní ruce, ale zachytil jen chladný vzduch.

„Evelyn!“ rozlehl se mezi doky hrůzou naplněný mužský výkřik.

          o    

Líně se opíral o zeď hospodářské budovy naproti vchodu pro zaměstnance univerzity a zapaloval si doutník. Vchod ozařovala trocha světla dosahujícího sem od pouličních luceren. Zůstával zavřený a tichý. Hustě pršelo. Déšť šuměl v koruně velkého ořešáku stínícího malý ostrůvek suché dlažby pod sebou před nenasytnými kapkami. Lionel k němu zvedl hlavu a vyfoukl obláček kouře, žhnoucí popel se snesl na dláždění. Kousek od něj zaskřípaly kroky a ozvalo se odtamtud chraptivé zakašlání.  Člověk od městské gardy, který tu byl s ním, se očividně nudil. Inkvizitor se mu nedivil. Šlehl rozčileným pohledem po malém portálu. To tam snad bude spát, nebo co?

V tom se dveře pomalu pootevřely. Zbystřil a gestem naznačil svému pomocníkovi, ať se drží vzadu. Z nitra budovy se někdo vysoukal ven. Postava shrbená pod váhou jakéhosi velkého beztvarého vaku, přehozeného přes rameno. Studeným vzduchem se od ní nesly polohlasné nadávky. Lionel zašlápl doutník a v ruce se mu zhmotnil oblak ostře stříbrného jasu. Nechal dlaň s útočným kouzlem skrytou za šosem kabátu a pomalu, plíživě se přemístil podél zdi blíže vchodu. Vysoký muž, kterého v postavě rozeznal, se přihrbil pod váhou svého břemene a provazci deště bijícími mu do zátylku. Pomalým kulhavým krokem se jal scházet schody.

„Dobrý večer. Nechcete s tou zátěží krapet pomoct?“

Muž se prudce polekaně otočil. Jedna noha mu podjela na kluzkém schodu, zakymácel se jako v prudkém větru a velký žok mu sklouzl z ramene. Se zaduněním dopadl na tvrdou zem. Kovový jas, vycházející z inkvizitorovy dlaně napřažené proti neznámému, ozářil zámotek hrubé látky a nohu obutou v purpurově rudém střevíčku na vysokém podpatku, která z něj na jednom konci čouhala.

Lionel vytřeštil oči. Muž se zachytil zábradlí, přeskočil své podivné zavazadlo a dal se na útěk. Kovově stříbrný záblesk mu v běhu udeřil do zad. Upadl na kolena. Nad hlavou se mu zalesklo ostří gardistova meče.

„Ani hnout, jménem zákona!“ prořízl vzduch dunivý hlas.

Lionel se sklonil k zámotku a vyprostil z něj drobné a úplně bezvládné ženské tělo. Odhrnul pocuchané světlé vlasy z křídově bledé tváře.

„Sakra, Vestlaiová!“ zatřásl ztuhlými rameny. Žena se otřásla jako hadrová panenka. „Strážníku, zajistěte toho parchanta! Tak se podíváme, jak dobře funguje ve fakultní nemocnici pohotovost,“ zamumlal si pro sebe a zvedl bezvládnou do náruče.

          o    

Tlak uvnitř hlavy, sucho v hrdle pálilo, každý kloub a každá kost brněly tupou bolestí. Pokusila se otevřít oči, slepená víčka se podrážděně napjala. Pak ucítila na tváři něco horkého a vlhkého, ten nečekaný tlak byl zároveň obtěžující i příjemný. Vnímala, jak látka rozhrnula řasy na jejích víčkách a náhle šly oči otevřít.

Zamžikala. Viděla rozostřeně, jako by se svět smrsknul na prostor těsně před její tváří. A ten právě teď vyplňovala jediná lidská ruka. Upřeně ji pozorovala. Širokou dlaň zbrázděnou čarami, mozol pod ukazováčkem, žíly vystupující na jejím hřbetu, štíhlé prsty s jizvičkami na kloubech. Bylo to tak uklidňující, moci sdílet okolní šero s tou jedinou rukou. Tak příjemné jen tak vedle ní ležet na trávě… dlaždičkách… posteli? Ruka zmizela. Evelyn pocítila z hloubi hrdla se deroucí sten. Potřebovala ho, proč odešel a nechal ji tu v tom nekonečném šeru!? Trhla hlavou a zmateně se rozhlédla a prostor kolem ní se zaplnil. Bělobou a jemnou vůní ložního prádla, chladem vzduchu ovívajícího jí tvář, zapraskáním křesla, na které někdo usedl vedle ní.

Zvedla k němu oči a ztratila se mezi jemně vykrojenými stisknutými rty, kostnatým nosem zkropeným sprškou pih, vráskami čela. V hřejivé hnědi očí znaveně zapadlých hluboko pod oblouky obočí a vsakujících se do ní upřeným jasným pohledem plným citu.

„Jsem mrtvá?“

„Ne.“

          o    

Svět kolem ní se dokonale zaostřil, bolest v kostech polevila a žaludek se začal dožadovat svých práv. A on ji po celou tu dobu svíral v náruči. Nepamatovala si, kdy se naposledy cítila tak šťastná.

„Jak to, že nejsem mrtvá?“ hlas jí ze rtů vycházel jako chraptivé pískání.

„To Andreas Lionel, čekal na tebe před univerzitou, dostal toho grázla, co ti tohle udělal a donesl tě do nemocnice.“

„Ne! Ne, to mi neříkej ani v legraci.“ Evelyn bolestně zasténala.

„Proč ne?“ díval se na ni nechápavě.

„Protože teď mi to bude celé roky předhazovat!“

„Ty máš ale starosti! Co by z toho měl?“ Lothar nechápavě zakroutil hlavou

„Tobě nemravné návrhy nedělá, tak mlč.“

„On ti dělá nemravné návrhy!?“

Spěšně mu položila ruku na pusu, v očích jí pobaveně zablýskalo.

„Prosím tě, hlavně se tím nezabývej, vás chlapy vždycky napadne nějaká pitomost jako souboj nebo aspoň hospodská rvačka a na to já vážně nejsem zvědavá.“

Zamračil se a položil zas hlavu vedle ní.

„Co je zač ten Heller?“ změnil vážně téma.

„Alchymista, moc dobrý…“ Evelyn se s hořkým výrazem zahleděla do stropu. „Vy ho asi nepustíte, co?“

„Evelyn, málem tě zabil! A zavinil smrt mnoha jiných lidí.“

„Já vím, já vím… Jen že, on je vážně skvělý vědec.“

„To mu nedává právo dělat si z lidí pokusné králíky. Mimochodem se to, podle všeho, snaží hodit na tebe.“

„A, jak se mu to daří? Mám na sobě nějaká pouta, která jsem ještě nezaznamenala? Mám si shánět právníka?“ zasmála se cynicky.

„Kromě jeho výpovědi proti tobě nemáme žádné důkazy.“

Otočila se k němu a dlouze mu pohlédla do očí.

„Nikomu jsem neřekl, že jsi byla v Ambiani.“

„A řekneš?“

„Ne. Stejně jako se nechystám nikomu vyprávět o poznámkách psaných tvojí rukou, které zmizely ze zajištěných materiálů.“

„Lothare…“

„Mlč!“

Nemocniční pokoj na dlouho ovládlo ticho.

„Ten černokněžník je mrtvý?“ odvážila se promluvit, tiše a nesměle.

„Ne tak docela. Nakonec se zvládl ještě docela účinně bránit, To, co z něj zbylo je teď bezpečně pod zámkem. Víš, o co mu šlo?“

„Ano. Budu varovat princeznu.“

Povzdechl si. „Evelyn, co jsi vůbec v Ambiani dělala? Jak to, že ses tam tak náhle zjevila? Není možné, ani jako bludný duch, uletět takovou vzdálenost během těch pár minut…“

„Vteřin.“

„Cože?“

„Vteřin. Vím, jak se mi to povedlo. Nikdy dřív jsem to nezažila, ale vím, jak k tomu došlo.“

„Jak?“

„Nic důležitého. Jen takové malé rodinné tajemství. Jednou ti o tom budu vyprávět, slibuju.“

Díval se na ni a mračil se. Bylo to tak příjemné, mít ho konečně nablízku.

„Zůstaň tady. Byl jsi pryč moc dlouho. Tak dobře se u tebe usíná.“

Přitiskla se k němu, zívla a zavřela oči.

          o    

---