Zápisek první 7.11. 2013

Jak začít? Jak mám začít psát o životě, když o něm vůbec nic nevím? Snažím se proniknout pod povrch, ale stále narážím na překážky, přelézám, přeskakuji, a když si to nutnost žádá, plazím se jako ten nejbídnější červ. Ale nikdy neprosím, ne že bych to neuměl, jen není nic, o co bych stál.

Dnes jsem se zase toulal. Chodil po lesích a přemýšlel, nezajímá mě příroda, stromy, nebo spadané listí. Jen tak se plahočím a snažím se unavit, hledám samotu a stín. Někdy se rozběhnu a kličkuji mezi kmeny, zakopávám, skáču a klopýtám. Když se zastavím, v plicích mě pálí a já nemůžu popadnout dech. Přesto se tělem rozlévá euforie, miluji tu bolest namáhaných svalů, tlukot srdce, který mě ohlušuje. Jenom tak cítím, že doopravdy existuji, ač postrádám jakýkoli smysl takové existence.

Kromě těchto vycházek nedělám nic. Přežívám v malém bytě, který mi koupila matka, poté co se rozvedla s mým otcem. Beru to jako náhradu za ta léta pokrytectví, které jsem musel snášet. Oba rodiče už jsou dávno mrtví, mrtví pro mě. I když je pravda, že otec zemřel mnohem dřív, nejspíš hned potom co jsem se narodil. V pokoji mám jen psací stůl, jednu židli, postel, skříň a v poličce jediný hrnek. To vše je mé vlastnictví, moje bohatství.

Nemohu pracovat. Nemohu se stýkat s lidmi. Opovrhuji jimi. Nesnáším vtíravé pohledy a bezúčelné tlachání. Dělá se mi zle při představě nesmyslné konverzace a předstírané náklonnosti. Neschopný soužití s kýmkoli, jsem se spokojil s šepotem vlastních myšlenek, rád je poslouchám a nehodlám si přivyknout jinému zvuku.

Nikdy nepochopím řád lidí. V mládí jsem se několikrát snažil začlenit, ale vždy jsem se jako zpráskaný pes vracel zpět ke svému absolutnímu individualismu. Dodnes nerozumím a nechápu. Přijde mi jako by lidé chodili v kruhu. Rodí se, umírají a všichni do jednoho jsou zbyteční. Snaží se žít a netuší že jediný cíl, ke kterému směřují, je smrt. Tlačí se, předbíhají, strkají se z okrajů tak marnivý ve své nevědomosti, že už nejsou schopni stát na místě, natož se pokusit ohlédnout, nebo udělat krok zpět. Přitom právě daleko vzadu, v historii, u zrodu prvních myšlenek a prvních krůčcích po neprobádaném, leží naděje. Naděje v neopakování chyb, poučení se. Naděje k odříznutí se od toho, jež není hodno následování.

Historie mě fascinuje, obklopuji se jí a vstřebávám. Je to má společnice, kterou si hýčkám a ona se mi za to odvděčuje věděním, potvrzováním a urovnáváním faktů. Je to moje živitelka, jak duchovní tak materiální, neboť jediný můj finanční příjem spočívá v psaní článků do plátků zabývajících se počátky lidské civilizace.

To mi připomíná, že už padla tma a já bych se měl věnovat práci. Budu psát dokud mě nezačnou pálit oči, pak vyrazím do opuštěných ulic a poběžím  tak dlouho až se únava smiluje nad mým tělem a dopřeje mi několik hodin spánku. Snad se zas někdy donutím pokračovat v těchto zápiscích. Snad, neboť nevidím smysl v psaní něčeho co utváří má mysl a budou číst pouze mé oči.