3/7 (2. místo z 11 v Povídce měsíce listopadu 2013)

„Chtěla bych ji vidět aspoň na chvilku,“ povzdechla si Ači. Zkoušela si přitom představit, že ruka ovinutá pod jejím poprsím není Markova, ale maminčina.

Pousmál se na ni chápavě, a tak pokračovala:

„Pochlubila bych se jí s tím, co všechno jsem po její smrti dotáhla do konce:

Otec si vždycky přál, aby měl kompletní encyklopedii Brockhaus. Já už jsem všechny chybějící díly dokoupila. I doplňky.

Vysoudila jsem zpátky Pecoldovo pole a Maruně odkážu všechno, jak se patří.

Vydržela jsem s chlapem, i když mám tebe, Marku. Děti mají oba rodiče a jakž takž se snášíme. …“

Díval se na ni. Věděla, že jí rozumí. Uměl mlčet, když slova byla nepřístojná.

Nevšimli si, jak jim ubíhá čas. Brzy začalo svítat.  Oba museli za svými povinnostmi.

Ači se z práce vrátila brzy. Sotva si opláchla ruce, zabořila se do sedačky a přivřela oči. Otevřené francouzské okno vydouvalo záclonu do místnosti. Ale nějak příliš.

Pak se odhrnul závěs a za ním

stála matka.

Tak, jak ji Ači naposledy viděla živou. Chvíli se na sebe jenom nehnutě dívaly.

„Ahoj, Ači,“ pronesla máma pomalu, „jak se ti vede?“

„Jak, …, co bych …, kde začnu …,“ nemohla Ači najít slova.

„Máme na sebe 12 minut,“ jemně, ale nekompromisně sdělila máma.

„Tak dobře, od roku 2007, co jsi …“

„Jen to řekni „zemřela“. Už jsem si na to zvykla.“

„Víš, jak táta vždycky chtěl mít kompletní Brockhaus. Sehnala jsem všechny chybějící díly.“

„A není to v době internetu nesmysl, Ačko?“  

„Dokoupila jsem Pecoldovo …“

„Jen aby je tvoje děti zase neprodaly. Komu to odkážeš? Ani jedno o to nemá zájem. Nemysli si, ani Maruna!“

(Matka měla pravdu.)

…

„No dobře, vydrželas s tím budižkničemu kvůli dětem, ale nebyl to ztracený čas? Ači, nemáš nějaký rybízový džem. Mám na něj strašnou chuť?“

Neměla. Má pro něj skočit do obchodu? Stihne to za 8 minut? Ne. Matka se holt musí obejít bez džemu. Dostala chuť pomstít se matce, a tak si vzpomněla na jednu pitomost:

„Pamatuješ se na ten tátův vynález třísedminového taktu? Tak ten jsem nechala za patentovat. Padlo na to celé dědictví po tobě.“

„Ach, kdybys věděla, jak hnusně se teď tvůj otec chová, Ači,“ roztesknila se máma. Ači jí přinesla z předsíně teplé bačkory. Chvíli v nich seděla a doba byla pryč. Když máma odcházela, povzdychla si tak neopatrně, že to Ači slyšela:

„Ani tohle moje dítě není normální!“

Sotva zmizela, vzpomněla si Ači, na co se měla zeptat:

Když jí byly asi tři roky, vzala je máma na vycházku z Rokytnice dolů k trati na Pěčín. Roční bratr František se vezl ve sporťáku, Ači se držela za kočárek a statečně cupitala.

Celou dobu držela v ruce gumové zvířátko. Když přejeli trať, lákalo jí brouzdat se trávou v příkopu. Skočila tam. Máma na ni volala:

"Neurousej si punčocháče, poď Ači rači na cestu."

Na asfaltce zvířátko už neměla. Hledaly ho s mámou, ale nic nenašly. Byl to zajíček nebo kočka? Ači si za boha nemlže vzpomenout. pamatuje si jenom nahnědlou barvu a že zvíře panáčkovalo.

Marek se vrátil pozdě a hned s k ní přisedl. Zase tak účastně, ale všiml si:

„Proč tady jsou před křeslem ty staré bačkory?“ udivilo ho.

Tak mu Ači všechno vyprávěla. Rozplývala se přitom:

„To je prostě splněný sen!“