Omyl, že

Jo, kdybychom tak mohli doopravdy projít do mysli toho kluka, kdybychom mohli vidět všechny větvičky, které se kdovíproč nepodařilo rozvinout, takže antény z některých světů nic neslyší, nevidí... a když takový svět potkáme, když o něj zakopneme, když do nás kopne...někdy se větvička rozpomene, že byla?

Škoda, že nelze jít všemi možnými cestami najednou...

citát citátů

Ono když se řekne "postarší", člověk si nepředstaví začátek dospělosti, spíš začátek stáří.

Mně to mnohé připomnělo a vyvolalo takový mírně ironický posmutnělý úsměv. Hodně "osudových" chyb mně postupně dochází, a nejhorší je, že není na co se vymluvit :-)

Oldřich: asi mluvíš o té čárce za že. To je právě ten omyl a potom následuje vyloženě klopýtnutí. Čte se to vyloženě nepříjemně, chtěl jsem zdůraznit nepříjemnost omylu. A asi máš pravdu, že se mi nepodařilo vystihnout zamýšlenou polohu mluvčího, opravdu to vyznívá jako životní bilance, šlo mi přitom spíš o začátek dospělosti, na kterou bylo od mala spoléháno jako na realizátora ani ne tak reálných plánů, jako vůbec nadšení dětství. To se mi asi uplně nepodařilo zachytit.

na poéziu pre mňa málo

No jo. S tou interpunkcí je to někdy těžké. Próza ještě jakžtaž, ale u poezie říct to svoje, to občas čárky nestačí a někdy nepomůže, ani štěpení do veršů.

Snad jen, že jistá kombinační složitost textu je přijemná, pokud se člověk chce zastavit. Pro autora vzhledem k předchozímu odstavci někdy přijemná méně.

Ale těch třicet jar (udáváš) zde promlouvá na mě až příliš stařešinsky. Skoro by se mi chtělo nevěřit...