Povídka vánoční

Tradičně jako každý rok se otec přichystal k oslavě zrození Spasitele ukrást stromek v lese za městem. Matka měla napilno s přípravou cukroví, avšak kradení stromku z lesa se vždy účastnila… ne snad, že by jí to činilo zvláštní potěšení, ale otec na všechno sám nestačil. Oba již byli oblečeni do zimy, když se ve dveřích dětského pokoje objevila Barunka, taktéž oblečena do péřovky.

„Já jedu s váma,“ řekla hlasem desetiletých žen. Otec sebou trhl a chtěl odpovědět, pravděpodobně zamítavě, ale matka ho předešla. „Dobře, pojedeš s námi,“ řekla dceři a otci potom dodala vysvětlení, „přeci tu nebude sama, když ji Pavlík nebude hlídat.“ Pavlík byl syn o šestnácti letech věku, který každý rok doma dohlížel na sestru, zatímco se rodiče v temnu lesa věnovali ilegálnímu podřezávání smrčku. Letos odjel na výměnný pobyt studentů do Německa, Vánoce měl podle plánu strávit s rodiči, avšak několik dnů před příjezdem telefonoval, že se mu v Krefeldu líbí a že zůstane i přes svátky. Otce toto porušení tradice stálo téměř život. „Rodina má být na Vánoce pohromadě,“ říkával spokojeně, dokud se mu dařilo. Letos mu poprvé na nedobytnou pevnost zabušil nepřítel a otec pocítil závan strachu z neznáma. „Jak bude vypadat tahle společnost, když už ani Vánoce nedokážeme oslavit pohromadě?“ zeptal se unaveně, když se matce podařilo jej uklidnit. V této otázce se zrcadlila celá jeho starostlivá a dobrotivá duše. Otec ji pokládal v různých souvislostech, v dodržování vánočních zvyků spatřoval princip dobra a ušlechtilosti lidského pokolení. „Jestli někomu nestojí za to, aby si na nejdůležitější svátek v roce ustrojil stromek, tak s takovým si já nemám co říct. To u mě není slušnej a poctivej člověk, pamatuj si to, Barunko, pamatuj si to, Pavlíku!“ Takto otec vštěpoval duchovní smýšlení svým dětem, záleželo mu na tom, aby z nich vyrostli slušní a poctiví lidé.

 Barunka byla tedy odsouhlasena a rodina usedla do vozu. Matku napadlo, že se Barunka v dohledné době otce zeptá, proč se vlastně na Vánoce musí strojit stromeček. Zeptala se tak již čtyřikrát za svých deset let života. Otec jí nikdy nedovedl odpovědět, nejspíš proto, že to sám netušil. Do příštích Vánoc na otázku zapomněl, aby jí byl vždy znovu nepříjemně překvapen. Nezávislý pozorovatel by mohl bez nadsázky říct, že dceřina otázka otce nejen nepříjemně překvapila, ale přímo nasrala.

Vyjeli do noci. Barunka se zatím na nic nezeptala, byl tedy klid. Brzy přišla známá odbočka, ujeli ještě asi kilometr, potom další odbočka, další kilometr a pak už byli v lese. Otec vypnul motor a světla. Vystoupili. Barunka se držela rodičů. Měsíc slušně přisvěcoval, na bílé peřině se třpytily krystalky ledu. Cesta do lesa nebyla prohrnuta, a proč by také měla být, že ano. Vydali se po ní, otec vpředu působil hluboké díry, do kterých postupně kladla nohy matka a dcera. Otec se rozhlížel, pilku v ruce připravenu. Smrčky podél cesty byly příliš vysoké. Otec zastavil a počkal na zbytek rodiny. Tma a ticho noci jej tlačily do tlumeného tónu. „Zkusíme zajít trochu do lesa, tohle je všechno moc vysoký.” A statečně zabočil do závějí mezi stromy. Mezi velikány se zdvihali jejich malí potomci a otec pečlivě sledoval jejich tmavé obrysy. „Tenhle, co říkáš?“ zastavil u jednoho smrčku. „Já nevím, nemá to moc větví na týhle straně?“ zeptala se matka a měla pravdu. Stromek byl opravdu nesymetrický. „Heleď, a co tenhle?“ navrhla matka otci a přidržela za pačesy sousední smrček. Otec se přiblížil a matka pustila větev. Stromek se otřásl a vybafl na otce sněhovou sprškou. „Doprdele!“ zaklel přidušeně otec. Barunka se rozesmála. „Ztichneš!“ Otec zpřísněl. Věděl své o hluku v lese. V téhle době číhají všude kolem hlídači.

„Dobře, tak tenhle,“ řekl, aby ukázal, kdo tady vlastně rozhoduje. Sklonil se ke kmínku a přiložil pilku.

„Tati, ale to se nesmí,“ řekla Barunka přísně. Na svůj věk byla dost drzá.

„Prosím tě, teď mě Barunko nech, ano?“ odvětil otec neméně přísně. Tím byla sporná otázka zákonnosti těžby vyřešena. Otec začal tahat pilkou, do ticha lesa se ozývalo pravidelné chroustání. Občas udělal pauzu a zaposlouchal se. Vše bylo v pořádku. Matka pozorně přihlížela, Barunka prošlapávala kolem pracujícího otce stále větší kruh ve sněhu. Potom se dostavila potřeba.

„Mami, já potřebuju čůrat.“ Barunka zatahala matku za rukáv.

„Co potřebuješ?“ zeptala se matka, duchem stále dole u pilin, padajících do sněhu.

„Čůrat,“ opakovala Barunka důrazněji. Otec se zapojil do rozhovoru, ačkoliv nepatrně mimo téma.

„A doprdele, už se mi kousla pilka, Blážo, sem se postav a budeš mi ho ohýbat.“ Matka se ocitla mezi dvěma ohni, avšak byla matkou zkušenou.

„Pojď!“ nařídila dceři. „Jenom ji dám vyčůrat a hned jsem u tebe!“ řekla pak otci. Otec zavrtěl nespokojeně hlavou a v pokleku čekal. Matka odvedla dceru kousek dál a pomohla dcerce rozepnout bundu a kalhoty. „Tak, tady se vyčůrej, my budeme řezat, ano?“ Vrátila se rychlým krokem k nervóznímu otci a ujala se své úlohy ohýbačky kradeného smrčku. Pilka se opět dala do práce. Šlo to výborně. Otec udělal další průzkumnou pauzu. Avšak tentokrát se nedal uklidněn do dalšího řezání. Naopak, znepokojeně se vztyčil, a když se k němu matka obrátila s dotazem na rtech, vztyčil varovně ruku. A skutečně, odněkud z temna lesa byly slyšet hlasy. Nebylo rozumět, ale byly to lidské hlasy. Dokonce se občas mezi černou výplní mihla světýlka baterek. Bezpochyby strážci. „Rudíku,“ řekla matka polekaně. Otec beze slova zaklekl a začal řezat jako šílený. Smrček se brzy oddělil od svých rodných kořenů a spočinul matce v ruce. Otec jej popadl a sykl: „Mizíme, fofrem!“ S nákladem smrčku a pilky se brodil na cestu s matkou v závěsu. Teprve po několika desítkách metrů, přímo na kraji cesty, se matka s hrůzou zarazila: „Ježiši, Barča! My jsme jí tam nechali!“ Na potvrzení pravdivosti jejích slov se z dálky rozezněl žalostný křik: „Máááámíííí, tááááátííííí, máááááámíííííí…!“

„Pitomá holka, takhle ji najdou! Hergot, že jsme ji brali sebou!“ zasykl otec rozzlobeně. Protože byl muž činu, ať už legálního či naopak, ihned se rozhodl. Velkým obloukem přehodil smrček přes cestu, kde zmizel mezi stromy. Pilku uschoval pod kabátem. S matkou se poté vydali rychlou chůzí zpět ke zdroji pláče a volání. Otec měl ještě tolik duchapřítomnosti, aby se vyhnul čerstvému pařízku a obešel místo ze strany. Byla to mistrovská lest, neboť nepřítel byl nablízku. Jeho obavy se ukázaly jako opodstatněné. Když dorazili na místo čůrání, stáli u Barunky dva muži v zeleném. Baterkami osvítili oba příchozí. „Dobrý večer. Co vy tady, takhle pozdě?“ zeptal se jeden nepříjemně. Barunka se mezitím vrhla k matce s vyčítavým pláčem. Otec zareagoval bravurně: „Dobrý večer, pánové. Ale, dělám tady v lese pro děcka bojovku. To víte, děti se potřebujou na svátky něčím zabavit, tak jezdíme rok co rok vyvádět do sněhu.“

„Jo?“ zeptal se druhý ze strážců. Neznělo to příliš důvěřivě. Ale otec se nehodlal prozradit a držel se svého: „No jo, jezdíme sem co může holka chodit, někdy se člověku nechce, ale ona si to vždycky vyprosí, tak co s ní máme dělat, když jí to tak baví, že jo.“ Otec spatřil, že Barunka otevírá pusu, patrně aby jeho projev dementovala, což bylo sice z pofiderního hlediska poctivosti správné, ale jinak naprosto špatné a nežádoucí. Otec bleskurychle přiskočil k dcerce a vzal ji do náruče. Navenek to vypadalo velmi láskyplně, stisk byl ovšem tak silný, že Barunku přešla chuť na výtržnosti v podobě pravdy.

„Já vím, Baru, už je pozdě, trochu jsme přetáhli, promiň. Ale my byli blízko, celou dobu jsme tě viděli, neboj. Už jsme zrovna chtěli přijít, když přišli tady pánové. No tak, už neplač.“ Jen geniální telepat by za poslední větou rozpoznal dodatek: „…nebo dostaneš tak na prdel, že si týden nesedneš!“

Rodiče ještě jednou poděkovali oběma strážcům, kteří, nechytíce nikoho při činu, museli je propustit. Nikdo jim však nemohl zabránit, aby nenásledovali skupinku až k cestě. Zde se rozloučili, otec vrhnul pohled na druhou stranu cesty, kde ležel kradený smrček a nerad se vydal k autu. Rodina nasedla. Otec, ještě než otočil klíčkem, se otočil dozadu, kde matka chovala Barunku. Vrhl na ni přísný zrak a spustil: „Huso jedna pitomá, teď abych sem jel ještě jednou, kvůli tobě! A modli se, aby tam ten strom ještě byl!“ Barunce se na obličeji leskly klikaté stružky. Rozjeli se k domovu.

Není jisté, jestli se Barunka opravdu modlila, ale jisté je to, že otec se k páté hodině ranní vrátil i se stromkem, nedopaden. Stráže nemohou být všude. Vše tedy mělo šťastný konec, i když slyšet nadávky, které otec ještě dlouho generoval, bylo deprimující.

Ale potom už nadešel Štedrý večer. Vše se změnilo. Do pokoje vešel tatínek v bílé košili. Byl čerstvě oholený a na kalhotách měl puky. Spokojeně se zadíval na krásný, bohatě ozdobený smrček, na jehož větvích poklidně plápolaly svíčky, jejichž plameny se odrážely ve skleněných ozdobách. Na vrcholku pak zlatá hvězda, jež dle tradice vedla krále k Jezulátku. Otec setrval v rozjímání o posvátné události, kdy ve chlévě na slámě se před dávnými časy zrodil Ježíšek. Cítil nekonečný pokoj a mír v duši. A vešla maminka, rovněž celá ve svátečním. Otec ji uchopil za ruku, a oba se usmívajíce, ponořili se opět v rozjímání. Na stole, pokrytém bílým ubrusem, byly připraveny talíře a příbory, také sklenice, uprostřed vázička s nazdobeným chvojím. Otec moudře promluvil: „Dokud se budou u nás, myslím jako v zemi, ctít Vánoce, tak tady bude alespoň trocha slušnosti. Barunko!“

A vešla Barunka, vlasy spletené do copů s mašlí, ve svátečních šatičkách. V tento posvátný čas se chystala položit otci obvyklou, každoroční otázku, proč se vlastně musí na Vánoce strojit stromeček, ale letos poprvé od svého záměru upustila. Bylo jí deset let a pomalu začala dostávat rozum. Pomalu začínala chápat, že je nutno slavit Vánoce, protože je to tak správné, že je správné, když se stromek ukradne někde v lese, že je hlavní, aby nás při tom nechytli a když už chytnou, tak je potřeba něco si vymyslet. A také to, že svátky vánoční jsou symbolem duchovního smýšlení ve společnosti a kdo je řádně neoslaví, ten je člověk v mravním úpadku. No a konečně také začínala chápat, že podobné otázky dovedou tatínka pořádně nasrat…