Zapomnění

Místnost prolévá tma a v něžném objetí se pojí s cigaretovým kouřem.
Mužský obrys na pohovce je zahalen v anonymitě. Neosobní, cizí a necitlivý. Sedí si klidně, nohy natažené, bez života. Spojen s představivostí. S otazníky, které jako by nemohly být smazány. Sedí tu sám, výplod fantasie ponurého bytu, uzamčený v čase, bez naděje na záchranu. A kolem něj jen tichý kouř, mlčenlivé šero a výmluvný klid. Přesto se teď něco děje. To jen ruka se zvedá, cigareta se usadí mezi rty a hluboký potah rozsvítí tabákovou směs s takovou intenzitou, že na okamžik odkryje část neoholené tváře. A v tu chvíli, z ničeho nic, už to není jen neurčitý výplod tmy. Dostává osobnost. Ten kousek tváře vystupuje z neznáma, aby se zaryl do přítomnosti a rozlomil zámek od svého vězení. Najednou je to Někdo. Živá bytost. Dýchající tvor. Myslící člověk, který cítí ...Cítí její vůni. Už je to chvíli, co odešla, a on se od té doby téměř nepohnul. Jen tu a tam se natáhl pro další cigáro. Temnotu rozřízl zvuk kovového zapalovače, zaplál plamen trůnící na zčernalém knotu, který na chvíli ozářil prostor tlumeným světlem, aby nakonec olízl konec cigarety jako věrný pes. A potom už zase jen obrys něčeho, uprostřed ničeho. Jen temná silueta a občasný zážeh cigára. 
Urovnává si v hlavě jejich poslední chvíle. Svým stavem se teď netrápí. Přijal to, jako něco neuchopitelného. Stav, který je, ale nedá se odehnat, zmlátit, nebo zničit. Prostě je. Nic víc. V tuto chvíli tolik nepodstatný. To, co se stalo večer, svou podstatou rozrývá zbytek jeho existence. Cítí se mizerně, ale věří, že udělal, co je správné. Prožili spolu běžné odpoledne. Vycházka se psem na chladném podzimním vzduchu, potom čaj z oblíbených hrnečků, po setmění si pustili animovanou komedii. Mezi tím vším její úsměvy, jasné modré oči, dvě bušící srdce, dvě spřízněné duše. 
Kdysi jí vyjádřil své city. Řekl, co už dávno věděla. Jen se usmála. Vždy ho měla jen za přítele, kamaráda, nic víc. Brala ho jako oporu a stabilní součást svého života. On to akceptoval. Aby ji neztratil, obětoval jejich vztahu kus své mužské podstaty. Nikdy nelitoval. Když se jí zeptal, proč s ním kamarádí, odpověděla: 
„Já nevím, je mi s tebou prostě hezky.“
Neměla ani tušení, jak moc byl za ta slova vděčný. Vždy mu dávala chuť do života, naději, když se všechno kolem něj hroutilo, útěchu, když už nevěděl kudy kam. Jen svou přítomností dokázala zázraky. A on ji teď od sebe musel odehnat, aby jí to mohl vrátit. 
Předtím, než dnes večer odešla, se jí zeptal, zda by ji mohl políbit.
Věděl, co odpoví a také věděl, jak na její odpověď zareaguje. Přehrával si ta slova dlouho.
„Nech si ty fórky,“ s úsměvem na rtech se otočila a vyšla ze dveří.
„Tak se už nikdy nevracej,“ jeho výraz ztvrdl. „ Nechci tě už vidět. Vymaž mě ze svýho života. Už si od tebe nenechám srát na hlavu. Dávám ti všechno, co jen můžu, ale nedostávám od tebe nic. Jsi pro mě přítěž. Jenom mě využíváš a táhneš ke dnu s těma svejma mindrákama. Končíme, je ti to jasný?! Táhni! Jdi do hajzlu!“
Ten pohled, jakým se na něj zadívala, si bude pamatovat. Jestli zapomene všechno, tohle se vrylo moc hluboko. Nesmazatelně. 
„Co ti je? Kvůli jedný puse takhle vyvádíš?“ Je naštvaná, to on pozná bezpečně.
„Puse? Pro tebe je to pusa, pro mě polibek z lásky. Sen, kterej za to prostě nestojí. Tak už jdi. Vypadni, ať už tě nevidím!“
Když si to přehrává, přísahal by, že vidí v jejích očích slzy.
„Tak si polib prdel, idiote.“ Hlas se jí chvěje, ale výraz její tváře je jako vytesaný ze žuly. Otáčí se a odchází. V chodbě se její kroky rozléhají a odráží, vrací se zpět k němu a bičují mu smysly…
Prudkým pohybem ruky odhání obrazy pryč. Ty jako na povel zmizí a on opět sedí v tmavém objetí svého bytu. Ale zvuky neodcházejí. Znějí až moc opravdově. Jsou čím dál tím hlasitější. Kroky se znovu odrážejí chodbou, jen trochu silnější, aby s tlumeným výdechem ustaly za jeho dveřmi. Jejich výhružný zvuk nahrazuje trojí zaklepání. Chvíli váhá a dívá se na dveře, jako kdyby se chtěl přimět dohlédnout za jejich pevnou, dřevěnou hradbu. Nakonec se přeci jen zvedne. Jen pár kroků a už svírá kliku. Nadechne se a stiskne ji. Z chodby ho uvítá ostré světlo a tvář nejlepšího kamaráda. 
„Ahoj,“ v pravé ruce drží láhev whiskey a zvedá ji do výše očí. „Tak co Tome? Dáme si?“ usměje se a už se cpe do bytu, aniž by čekal na odpověď. Okamžitě sahá po vypínači a daruje místnosti povzbuzující světlo.
„Petře, vždyť je,“ zarazí se. „Kolik je vlastně hodin?“ zeptá se a marně hledá pohledem mobilní telefon. 
Dostane se mu okamžité odpovědi: „Na whiskey není nikdy moc brzy,“ rozepne si bundu a hází ji do kouta. „A teď už je úplně jedno, kdy se spráskáme.“
„Vtipálku. Prej brzo,“ odkopává Petrovi boty na stranu. „Spíš pozdě ne?“
Petr, který se již uvelebil na pohovce, se na něj překvapeně podívá: „Pozdě? Je teprve půl jedenáctý.“
„To není možný,“ohradí se Tom. „Diana odešla v půl devátý. To bych tu seděl už dvě hodiny.“ Zapluje do křesla a sahá po cigaretách. „Mám pocit, jako by odešla před chvilkou.“ Sáhne do balíčku, je prázdný. Rozhlédne se. Na stole se válí další zmuchlaná krabička. Neví o tom, že by nějakou vykouřil, ale dvě prázdné krabičky tu leží a smějí se mu do tváře. Drze a statečně. Popelník je nacpaný nedopalky. Vezme prázdný balíček a zamyšleně jej zmačká. Přitom zvedá hlavu, dívá se teď na Petra a jeho pohled přetéká zoufalstvím.
Ten už ví, co se stalo: „Je půl jedenáctý. Půl jedenáctý dopoledne,“ řekne nesměle. Přejde k oknu a vytáhne žaluzie. Do místnosti nakoukne temný den. Na obloze se prohánějí černé mraky a skrze prosklený obdélník pouští své stíny po bílých stěnách. Tom se nadzvedne z křesla, ale ihned padá zpět. Křečovitě zatne prsty do kožených opěradel a dívá se ven skrze sklo. Petr přejde od okna a sedá si zpět na své místo. „Celou noc jsi tady jen tak seděl?“
Tom nemůže odtrhnout svůj pohled od černošedých chuchvalců na obloze. „Vůbec si to nevybavuju,“ vlhne mu zrak. „Připadá mi to jako chvilka.“ 
Petr rychle změní téma: „ Udělal jsi to?“ nečeká na odpověď, zvedá se a jde do kuchyně. Vyloví ze skříňky dvě sklenice a vdechuje nádobám život zlatavou tekutinou z lahve. Vrací se do obývacího pokoje a podává příteli sklenku naplněnou do poloviny. „Tak udělal?“ sedá si opět na gauč a přehazuje si nohu přes nohu.
„Co?“ nechápavě ho vyhledá zmatený pohled hnědých očí.
„Řekl jsi jí to?“ 
Tom jen přikývne a na jediný hlt srovná poměr ve sklenici na třetinu.
„Nediv se, že si nepamatuješ celou noc. Muselo tě to stát hodně odvahy. Vždycky jsi byl citlivka,“ usměje se povzbudivě Petr a také polkne doušek pálenky. Hřejivé teplo se mu rozleze po hrudníku. 
„Ne,“ potřese Tom zamítavě hlavou. „ Zhoršuje se to.“ 
Něco ho tlačí do stehna. Nadzvedne se a vyloví z útrob křesla telefon. Na displeji není nic kromě hodin a jejího obrázku. Doufal ve zprávu, ale nakonec si musí připustit, že Diana je příliš tvrdá. Ona sama se mu neozve. Tak to přeci chtěl. Proč ho to teď tak moc svírá kolem plic? 
„Kdy odjíždíš?“ zeptá se ho kamarád se smutkem v hlase.
„Dnes v osm odlétá letadlo,“ obrátí do sebe zbytek sklenice.
Petr se nadzvedne ze svého místa a ihned mu ji znovu doplní.
„Můžu tě tam odvézt?“ klesá zpět do pohovky.
Tom se usměje. „Tak trochu jsem v to doufal,“ podívá se s ulehčením na Petra. „Ještě ti musím dát ty papíry. Nechal jsem je ověřit notářem. Všechno je to zařízený. Nebudeš s tím mít problémy.“ Chvilku se odmlčí. „Vážně ti to nebude vadit? Postaráš se o ni?“
„Můžeš se na mě spolehnout brácho,“ odpoví. „Za ty prachy, co mi dáváš, bych se ti postaral i o kočku, a to kočky nenávidím,“ dodává se rty přitisknutými na chladné sklo. V dalším okamžiku už si dává další nahořklý lok. Jak mu v této chvíli přijde vhod. Kdyby nemusel zůstat silný, vpustil by na svět své slzy. Ale nebylo by to fér. On není ten, kdo má v tuto chvíli právo na pláč.
„Dobře. Chci, aby měla šťastnej život,“ povzdechne si Tom. „Ten dopis jí dej, až bude po všem.“
Petr přikývne. „Teď dopijeme tohle božský pití, a pak se ještě půjdeme mrknout za klukama do hospody. Souhlas?“
„Jasně,“ odsouhlasí Tom. „Počkej? Za jakýma?“
„Pitomče,“ odtuší Petr a polkne další hlt.

V letištní hale není moc lidí. Petr stojí u velké prosklené stěny a dívá se na startující letadlo.
V něm sedí jeho nejlepší kamarád … Kamarád. Jak to slovo teď nabírá váhy. Uvědomuje si, že ho vždy bral jako samozřejmost. Součást svého života, tak neoddělitelnou, jako srdce, bez kterého by v žilách nemohl pulsovat život. Kamarád. Už tolikrát se navzájem nazvali kamarádem, ale až nyní ví s jistotou, kolik lásky to obyčejné slovo vyznávalo. Kolik důvěry, citu a bratrství znamenalo.
Teď už není důvod držet to v sobě. Po tváři se mu valí slzy. Cítí jejich slanou chuť na rtech. V tuto chvíli už může být tím slabým. Tam letí jeho kamarád. Člověk, který se za něj rval, když v hospodě pronesl nějakou blbost a naštval chlapa s rukama jako lopaty. Který mu zařídil první rande s dívkou a za týden mu pomáhal léčit zlomené srdce, když ji nachytal s jiným chlapcem v objetí u rybníka. Tam letí kus jeho života, který nikdy nemůže být smazán. Kdyby se ho včera někdo zeptal, co ve svém životě považuje za nejlepší věc, odpověděl by nejspíš, že je to jeho firma, dům a rodina. V tuhle chvíli by řekl: „Přátelství.“ Setřel by slzy a dodal: „Támhle odlétá můj kamarád.“

„Můžu s tebou mluvit?“
Dívka zvedne oči od stolu a podívá se na Petra.
Jízlivě se usměje: „Jestli tě poslal Tomáš, tak se s tebou nemám o čem bavit.“
„Chci mluvit o něm, ale neposlal mě,“ přisedne si naproti ní.
V baru není moc lidí. Místnost je útulná, vymalovaná bledě modrou barvou. Lustry, imitující křišťál, lámou světelné paprsky a promítají po stěnách bílé a šedé trojúhelníkové stíny. Je tu teplo a tak si sundává bundu a položí ji na vedlejší židli. 
„Za chvilku přijde můj kluk, měl bys radši vypadnout,“ okomentuje Diana jeho počínání. 
Petr se rozvalí na židli a prohodí: „Však já se z něj neposeru. Musím s tebou něco probrat.“
„Choval se jak idiot, nemám, o čem bych s tebou mluvila. Nechce mě vidět, já jeho taky ne, tak jsme si kvit,“ pozvedne sklenici vína a polovinu do sebe obrátí na důkaz svého povznesení se nad touto záležitostí.
„Ten kluk je do tebe blázen. Je mu dvacet pět a už od patnácti má v hlavě jenom tebe!“ vyráží ze sebe Petr naléhavě.
„Já se ho o to neprosila. A asi ta jeho láska za moc nestojí, když se chová takhle,“ odsekne dívka a prsty si odhrnuje vlasy z tváře. 
Směrem od toalet přichází mladík, něco přes dvacet, a přisedá si vedle Diany. „Copak se tu děje? To je tvůj kamarád?“ prohodí.
„Ne. A právě odchází,“ odpoví dívka naštvaně. 
„Ani mě nehne. Nikam nepůjdu, dokud si s tebou nepromluvím,“ řekne Petr.
„Já s tebou mluvit nechci,“ zdůrazní zvýšením hlasu Diana, „Nechápu, proč bych s tebou měla mluvit o někom, kdo mě nezajímá.“
V Petrovi už vře krev. Zvyšuje hlas a na spáncích mu nabíhají žíly: „Tak poslouchej ty namyšlená krávo, myslíš si, že jsi výjimečná? To jen Tom v tobě vždycky viděl něco výjimečnýho. Chováš se jak malej fracek a on teď trpí, protože bez tebe možná nemá ani sílu žít!“
Mladík, sedící vedle Diany se zvedne a řekne výhružně: „Drž hudbu ty debile, nebo ti …“ Víc nestihne. Petrova pěst mu přistává rovnou na bradě. Mladík padá, převrací židli a vzápětí už si musí bránit obličej před dalšími údery. 
Dívka přiskočí a začne Petra mlátit do zad. Křičí na něj, ať toho nechá, hlas se jí chvěje a přeskakuje, protože nezvládá přívaly adrenalinu. Ale on necítí ty ubohé rány, ani neslyší slova, které se nesou k jeho uším. Vidí jen svého kamaráda, zhrouceného v koženém křesle, a mlátí kolem sebe. Snaží se odehnat tu bolest, ale nepomáhá to. Ještě dvě rány, pak ještě jedna na úlevu a zvedá se. Rudý v obličeji, ruce se mu třesou. Teď už její vzrušená slova vnímá. „Co ti hrabe ty debile?!“ křičí Diana. „Přeskočilo ti?“
„On umírá!“ zařve Petr a chytí ji za ruku. „Umírá a jedinej důvod, proč tě vyhnal ze svýho života byl ten, že nechtěl, aby sis to s ním musela prožívat. Tak moc tě miluje, že radši umře někde sám, než aby tě viděl zlomenou. Nebo mě. Nebo kohokoli, koho má rád. Takovej je to chlap! Tolik dokáže milovat,“ s prudkým trhnutím pustí její ruku. Sahá po bundě a vyndává z ní bílou obálku. Podává ji Tereze. Ta ji od něj vezme a nechápavě se na něj dívá.
„Měl jsem ti to dát až po jeho narozeninách. Až si to přečteš, víš, kde bydlím.“ S těmi slovy se otáčí a odchází. 
„Platím za tu holku, zbytek je pro vás. Omlouvám se za potíže,“ pokládá před barmanku tisícikorunu.
Ta přikyvuje a s rozpačitým úsměvem poděkuje, načež shrábne peníze z pultu a strká je do velké kasírky.

Prohlíží si bílou obálku. Je na ní krasopisně napsáno její jméno. Mladík se zvedá ze země, tvář má roztrženou, ret prokousnutý a cítí, jak mu začíná natékat levé oko. Diana se k němu obrací zády, bere do ruky kabelku a odchází. Mladík za ní volá, ale ona má v hlavě moc myšlenek. Co to říkal? Že Tom umírá? Stále to nechápe. Je pravda, že Tom se choval podivně v těch posledních týdnech, které spolu strávili. Často zapomínal. Jednou dokonce nevěděl, ve kterém bytě bydlí. Když se podivila, zahrál to do autu jako hloupý vtip. Má to s tím něco společného? Teď je zmatená. Chce být jen sama a srovnat si všechno v hlavě. Z dopisu se určitě dozví víc, ale musí někam, kde je ticho. Domů, do svého bytu. Do bezpečného světa. 

Klíče chvíli rachotí v zámku. Dveře se prudce otevřou a Diana vráží do bytu. Zouvá si pravou botu, přičemž opět zavírá. Skáče po jedné noze až k šoupacím dveřím, kde se konečně zbaví i druhé z páru lodiček, rozsvěcuje světlo v obývacím pokoji a ztěžka dopadá na pohovku. Dýchá rychle, pořád neví, co si má o tom všem myslet. Drží obálku, dívá se na ni a prsa se jí pravidelně zvedají, jak plíce vtahují teplý, suchý vzduch. Najednou má strach z toho, co se z inkoustových čar může dozvědět. Jako kdyby se v té papírové věci ukrývalo něco neskutečně zlého a nebezpečného. Prosebně se dívá na obálku. Očima se jí ptá: „Co ukrýváš?“ Ale ta se jen trochu chvěje, společně s jejími dlaněmi. Silnější zacukání při každém úderu srdce. Vypadá neškodně. Je jen papírovou schránkou, určenou pro další papír. Nic víc. A přece jako by křičela: „Otevři mě!“
A Diana ji nakonec poslechne. Rozlepuje obálku a vytahuje přeložený dopisní papír. Z druhé strany prosvítá modrý inkoust, nanesený v úhledných slovech. Rozevře dopis a začne číst…

„Sedává tam každý večer už celých deset dní,“ promlouvá tiše mladá, snědá dívka k téměř slepému starci. „Jen si tam sedne a pozoruje západ slunce,“ hovoří španělsky a její hlas hladí vrásčité srdce starého muže.
Stařec se pousměje a poškrábe se ve větrem ošlehané tváři. Až to zachrastí, jak prsty přejíždí přes tvrdé vousy: „A co je na tom divného? Lidé se k nám přeci jezdí dívat na naše kameny, na naše památky, na naše hory a lesy. Proč by se zde lidé nemohli dívat na náš krásný západ slunce?“
„Ale dědečku, kdybys jen viděl, jak smutný má výraz,“ povzdechne si dívka, „je mi ho líto.“
„Já to vidím drahá. Celá jeho duše je smutná. Jeho srdce zapomnělo, co je radost.“
„Jak bys to mohl vidět? Vše už přece vidíš jen v obrysech,“ odtuší děvče, zamračí se a našpulí rty.
Stařec se pohodlně opře v proutěném křesílku a párkrát si potáhne z tlustého doutníku: „Já jsem vyrůstal v horách má drahá. Jako chlapce mne otec učil pást kozy, pěstovat kukuřici, lovit zvěř a děkovat bohům. Celá vesnice žila v harmonii s přírodou, se zemí a s nebem. Jednoho horkého dne mne napadla nerozvážnost. Opustil jsem stádo, které jsem měl střežit. Přímo pod strání protékal mělký potok a já se chtěl vykoupat a osvěžit. Položit se do proudu a nechat kolem sebe protékat vodu, bylo nádherné. Poslouchat zurčení vody a stát se sám její součástí. Ale zapomněl jsem, že k vodě se i za dne stahují dravci. Jak jsem tam ležel, zaslechl jsem temné zavrčení. Hrdelní zvuk, který se nedal splést. Zvednul jsem hlavu a spatřil jsem, jak se z houští vynořuje veliký jaguár. Vyskočil jsem do dřepu a šelma se po mně ohlédla. V tu chvíli už mi strach nedovolil se dále pohnout. Dřepěl jsem uprostřed potoka a díval se na Pána hor. Ten si jen odfrkl, víš, jako by se zasmál. Přešel k vodě, sklonil hlavu a začal pít. Vůbec si mě nevšímal. Díval jsem se na něj s obrovským strachem a úctou. Bál jsem se, že když zkusím utéct, dostihne mě a zabije. Když uhasil svou žízeň, zvedl hlavu a podíval se mi přímo do tváře. Ty jasné, zelené oči vídám dodnes ve svých snech. Pomalu vkročil do vody a šel přímo ke mně. Ve strachu jsem si zakryl rukou obličej, očekávajíc smrt. Stačil mu jediný skok a mocným stiskem čelistí by mi mohl zlomit vaz. Ale nic se nedělo. Pozvolna jsem spouštěl ruku. Jaguár stál přímo přede mnou a díval se mi do očí. A já najednou necítil strach. Cítil jsem spojení s životem. Vše kolem jsem vnímal jako tlukot srdce, jako růst rostlin a zpěv ptáků. Pán hor přitiskl čenich k rubu mé dlaně. Pak se otočil a odešel. Nechal mne naživu. A od té doby, když soustředím své smysly, mohu cítit život kolem sebe. Můj otec byl šaman. Vysvětlil mi, že si mne vyvolila příroda, abych se mohl dělit o život i smrt, o lásku i nenávist. O všechny pocity, co život vyzařuje. Přišel za mnou bůh v podobě Pána hor a propůjčil mi dar, který musím navrátit, až přijde můj čas.“
Dívka, která se zaujetím poslouchala, se zeširoka usmívá: „Dědečku, ten příběh jsi mi vyprávěl už mnohokrát.“
„Ano? Pročpak jsi mne nepřerušila?“ podiví se stařec.
„Mám ho moc ráda, pokaždé si trochu přidáš“ odpoví dívka a zasměje se.
Stařec pokývá hlavou a rty se mu roztáhnou v úsměvu. „Ale jen trochu.“
„Ale jak to souvisí s tím mužem?“
„Cítím i jeho utrpení. Strach ze smrti, bolest a horkost z lásky. Příroda se mu snaží ulehčit od břemene. A proto každá rostlina, každé zvíře, i hlína a kameny v jeho blízkosti, chtějí mu pomoci a zlou energii od něj přijímají. A já to mohu cítit.“
„Je mladý, proč by se měl bát smrti? Možná to cítíš špatně dědečku. Jsi asi už moc starý,“ ušklíbne se děvče poťouchle, „právě odchází,“ dodá rychle.
„Chtěl bych s ním mluvit drahá.“
„Dobře, uvidíme, jestli bude chtít mluvit se starým bláznem,“ zasměje se dívka.
Stařec se naoko zakaboní: „Ta vaše moderní výchova ve velkých městech. Nemáte už úctu ke starým lidem. I přesto tě mám rád děvče, i přesto tě mám rád.“
Dívka pohladí starce po šedivých vlasech, pak se nakloní a políbí ho na čelo.
„Já tebe také dědečku.“

Tom schází pomalým krokem z nepříliš vysoké skály. Úzké cestičky jsou zaražené do půdy, vydupané kopyty lam a mezků, jak tudy vesničané svážejí kukuřici z polí položených výše v kopcích a horách.
Stezka vede kolem malé chatrče, před kterou každý večer sedává starý muž a mladá dívka. Stařec většinou jen sedí a pokuřuje tabák z ručně vyřezávané dýmky, nebo převaluje v prstech pořádný doutník. Dívka někdy loupe kukuřici, jindy opravuje roztrhané pokrývky a oblečení. Pozoruje jejich bezstarostnost a čistou lásku k životu, a to v něm často vyvolává závist a hněv. Cítí svou nevyrovnanost a stydí se za ni. Ti dobří lidé mu nic neudělali, nemá právo pociťovat zášť. Potlačí negativní emoce, a když prochází okolo, kývne jim na pozdrav. Dívka se usměje a pozdraví dobrou angličtinou: „Good Evening.“ První den to zkoušela španělsky, ale Tom jí vysvětlil, že ovládá pouze angličtinu. Dívka se tenkrát rozzářila a zjistil od ní, že studovala na universitě v Mexiku, kde se naučila obstojně anglicky. K jejímu zklamaní, to byl jejich první a poslední rozhovor. Stařec ho zjevně nevidí, ale kynutí mu vrací s neuvěřitelně přívětivým úsměvem. A tak se to opakuje každý večer, když sestupuje dolů ze své pozorovatelny, na které dokáže sedět celé hodiny, sledujíc putování slunce ke svému konci. 
Mladík opatrně našlapuje. Jde pomalu a vychutnává si poslední hřejivé paprsky, jež ho hladí po tváři jako starostlivá matka. Když sejde kopec a dostává se na rovnou zem, je už téměř u chatrče. Ještě padesát metrů a prochází kolem ní. Kývne na pozdrav a pokračuje ve své cestě. Ale náhle se za ním ozve: „Sir! Sorry sir.“
Otočí hlavu a odpoví plynnou angličtinou, kterou se učil na kurzu university Cambridge ve Velké Británii, aby mohl lépe komunikovat s dodavateli a investory ve svém, dnes již mnohamiliónovém podnikání: „Potřebujete něco, slečno?“
„Můj dědeček by si s vámi rád promluvil, pokud vás to nebude obtěžovat,“ odpoví dívka uctivým hlasem.
Tom se na chvilku odmlčí. Přemýšlí, jestli se mu chce s někým mluvit o čemkoli. Stařec se ho chce jistě ptát na život mimo Jižní Ameriku, jako spousta zdejších lidí, kteří nikdy neopustili drsnou, leč uhrančivou náruč pohoří And. Na tomto místě ale nedokáže být nezdvořilý: „Ovšem, nemůžu odmítnout prosbu starého muže,“ doprovodí svou odpověď lehkým úsměvem.
Dívka starci překládá Tomův souhlas do španělštiny. Ten se musí v duchu smát své předpojatosti. Španělštinu vždy považoval za nezvučný a ostrý jazyk, i lidé z města ho v tom utvrdili. Ale když teď slyší dívku s líbezným hlasem, jak jemně a s láskou promlouvá ke svému dědečkovi, musí uznat, že vše je v lidech. Kdo je hrubý, bude znít hrubě i kdyby zpíval píseň Édith Piaf. 
Dívka se zvedne a vběhne do chatrče, za chvíli se vrací s dalším proutěným křeslem. Postaví ho naproti starci a ukáže na něj rukou na znamení, aby se host posadil. Tom přikývne a tiše poděkuje, načež se usadí v celkem pohodlné proutěné sedačce. Ponořen v tichu nezkrotné přírody a lesních popěvků, dívá se do tváře starého muže, na němž se již podepsala spousta prožitých roků. Ten se zeširoka usmívá a odkrývá dvě řady bílých zubů, což je neobvyklé, neboť obyvatelům Peru se zuby velmi často kazí díky kukuřici převažující v jejich jídelníčku.
Starý muž něco promluví ke své vnučce a ta po chvilce přemýšlení překládá:„Dědeček se ptá, zda by vám nemohl nabídnout něco k jídlu a k pití.“
„Děkuji, hlad nemám, ale pokud bych mohl poprosit o trochu vody, byl bych velmi vděčný.“
Dívka překládá. Stařec udělá odmítavé gesto a promluví. Na to se dívka zvedá a opět zaběhne do chatrče. Po chvilce se vrací s proutěným tácem, na kterém jsou vyskládané kukuřičné placky a několik anticuchos, které již mladík otestoval v restauraci ve městě a označil si je sám pro sebe za velmi chutné. Zlatý hřeb dívka ale drží v podpaždí. Velkou láhev Pisca, což je velice chutný nápoj z bílých hroznů. Dívka položí tác na kamenný stůl po Tomově pravici. Poté vyloví z kapsy své sukně tři malé sklenice a ihned do nich rozlévá tekutinu z lahve. První podá Tomovi, druhou svému dědečkovi. Ten ji chytí třemi prsty zespodu, pozvedne ji směrem k hostu a obrátí ji do sebe. Tom jeho příkladu následuje a vychutnává si jemnost a teplo klouzající mu do krku. Stařec opět promluví.
„Dědeček by nás rád představil. Jmenuje se Diego a prožil zde celý život. Já jsem jeho vnučka Maria a pocházím z města, kam se jeho syn odstěhoval, když dospěl,“ překládá dívka a dodává, „Můj otec založil jediný hotel ve městě, pravděpodobně bydlíte tam?“ Mladík přikývne. „Chodím sem dědečkovi vařit a pomáhat, nosím mu zásoby a starám se o něj,“ pokračuje.
„Moc mě těší. Já se jmenuji Tom. Pocházím ze střední Evropy,“ odpoví mladík a dívka ihned předá informace starci. Za obzorem prosvítají červené sluneční paprsky a dodávají okolní krajině poklidný nádech svobody a vyrovnanosti. Ptáci v nedalekém lese zpívají poslední písně, než předají šichtu nočním tvorům. Z Toma opadává smutek a do jeho srdce se vkrádá klid již dlouho postrádaný. Uvědomuje si, že velkým dílem je to díky něžné dívčině tváři a moudrému výrazu starého muže. Ano, zde je to místo, kde by chtěl zemřít. Tiše se oddat kouzlu vlhkých lesů a přívětivých, snědých tváří. 
Stařec opět promlouvá a dívka jemným hlasem překládá: „Dědeček v tobě vidí veliký smutek. Zajímalo by ho, proč vidí v mladém člověku tolik bolesti.“
Tom se na chvíli zarazí, pak se zasměje: „Moc se omlouvám, myslel jsem, že váš dědeček je slepý.“
„Je téměř slepý, vidí už jen obrysy. Tvrdí ale, že dokáže vidět energii přírody.“
„Copak jsem spojen s přírodou? Celý život jsem prožil ve městě,“ odtuší mladík.
„Ano, ale každý kámen, brouk, nebo člověk, pochází ze země. Vše je propojeno v jedno.“
Dívka každou větu hbitě překládá a pauzy, kdy přemýšlí, jak která slova vyložit, jsou stále kratší. Rozhovor tak probíhá ve vcelku nepřerušovaném tempu.
„Takže on vidí mou energii?“
„Ano, pokud se soustředí. A vy tam nahoře sedáváte tak dlouho bez hnutí, měl dostatek času si přečíst vaše světlo.“
„Zajímavé,“ odtuší Tom s úsměvem. „Nikdy jsem moc nevěřil na kouzla, ale váš dědeček se nemýlí.“
Přišlo mu až divné, jak rychle se přiznal. Zatím necítil žádnou potřebu se někomu svěřovat. Ale když už se do toho navezl, cítil, že potřebuje pocity v sobě vypustit. Lepší místo a čas již zřejmě nenajde.
„Opravdu se necítím nejlépe.“
„Dědeček tvrdí, že je to láskou.“
„Ne, to není pravda. Jen se bojím smrti.“
„Není. Říká, že to, co je ve vaší hlavě, vás netrápí. Bojíte se zemřít sám, bez lásky. Ve vašem světle je vidět stesk po někom, kdo je vám velice drahý.“
To byla rána na střed. Vídá její obrazy snad stokrát za den. Nejčastěji ten poslední, kdy má rty sevřené a oči vlhké. Nedávno se snažil vybavit si její hlas, ale nedokázal to. Ať se snažil sebevíc, nedokázal najít víc než její úsměv a pohled jejích očí. Měl proto na sebe veliký vztek a málem udělal předčasně věc, kvůli které přijel na toto místo. 
„Diana,“ vydechne poraženecky. „Jak váš dědeček ví, že mám něco v hlavě?“
„Prostě to ví.“ Odpoví dívka. „Mohu se zeptat, co máte v hlavě?“ dodá trochu nesměle.
Tom se zarazí. Naleje si další sklenici pisca a naráz ji do sebe obrátí. Nedokáže udržet ruce v klidu. Chvějí se a potí. Stařec kouká kamsi za jeho levé rameno a neztrácí přívětivý úsměv.
„Nádor,“ promluví mladík tiše. „Zbývá mi nanejvýš pět měsíců života,“pozvedne ironicky obočí, jako by to nebylo nic zvláštního. 
Dívka se na něj zmateně podívá. „Omlouvám se. Do toho mi nic není.“
„Ne, to je v pořádku. Jsem rád, že jsem vám to mohl říct. Moc se mi tím ulevilo. Prosím, přeložte to svému dědečkovi, je to v pořádku.“
Maria překládá a hází k Tomovi lítostivé pohledy. To nechtěl. Aby se na něj dívali jako na oběť, jako už by byl mrtvý. Stařec jeho obavy trochu rozmělnil.
Když vyslechl svou vnučku, pokýval hlavou a promluvil: „Bohové tě přivedli na toto místo. Opravdu to chceš udělat zde?“ dívka již vynechává sebe jako prostředníka a odříkává vše, jako by její dědeček mluvil přímo skrze ni. 
„Udělat co?“ odpoví mladík otázkou.
„Vzít si život.“
To jim říct nechtěl. A teď mu tady vmetou do tváře jeho největší slabinu. 
„Jak to víte?“
„Jsem starý a skoro slepý, ale síla života se přehlédnout nedá. Tvá vůle opadává již dlouho, ale myšlenka na tu dívku, ta tě drží na tomto světě.“
Tom se nechal chytit a ponořil se do rozhovoru bez zábran. „Ale už ani nevím, jak zní její hlas, nepamatuji si její vůni, dotyk její kůže. Zapomínám na vše, co jsem miloval. Kvůli té věci v mé hlavě.“ Poklepe si významně prstem na spánek. „ Nemám důvod zůstávat. A nechci zemřít slabý a zkroucený na nemocničním lůžku.“
„Ale chceš opravdu odejít bez vzpomínky na ní. Chceš zemřít jen se stínem své lásky? To znamená, že odejdeš ze světa jen se stínem své duše. Naším cílem v životě není soudit život. Naší poslední myšlenkou ve smrti není myšlenka na smrt. Cílem života je milovat vše, co nám připraví. Cílem smrti je uvědomit si, za co máme být životu vděčni. Nic tím nekončí, ani nezačíná. Všechno prostě probíhá. Buď to přijmeš, nebo zemřeš bez vzpomínek na život.“
„Ale já vše zapomínám. Brzy už nebudu vědět, kdo vlastně jsem.“
„A nechtěl bys proto zemřít se vzpomínkou na tu dívku a na tvou lásku k ní? Nechtěl bys, aby byla to poslední, co v tomto životě uvidíš? Nevydá to snad za všechny šťastné chvíle tvého bytí? Pokud ona bude tvá poslední vzpomínka, pokud bude to poslední, co uvidíš, budeš vědět, že jsi život miloval. To si vezmeš sebou. To naplní tvou duši, až opustí tvé tělo a navrátí se k bohům. Budeš moci pokračovat dál s energií lásky.“
Toma ta slova vyvedla z rovnováhy. Čekal mnoho, ale něco tak filosofického ho velice překvapilo. Uvědomil si, že stařec má pravdu. Ale odehnal ji od sebe, aby ji ušetřil bolesti. I když ho nemilovala, vždy ho měla ráda. Petr stejně tak. Nechtěl, aby trpěli s ním.
„Není to tvá volba. Pokud tví milovaní s tebou budou chtít trávit poslední chvíle tvého života, nemáš právo jim to upírat. Je to jejich volba, nikoli tvá.“
To dávalo smysl. Možná, že utekl jen před vlastní bolestí. Možná nechtěl vidět Dianu ztrápenou jen kvůli svému pocitu viny. Byl snad zase jednou sobcem? Ano. Byl sobcem, pohrával si se životy jiných, s jejich volbou. Byl to osud, že se rozhodl odjet právě sem?
Po chvíli ticha promluvil: „Kdo vy doopravdy jste, pane?“
Stařec se zeširoka usměje: „Jen starý pasák koz chlapče, jen člověk, jako jsi ty sám.“
Maria mu pohladí dlaň: „Go home, sir. Your time has not came.“

Položil palec na spánek a podvědomě vyhledal žílu. Cítil pulsy, jak srdce vhánělo teplo života do žil. Vnímal každý úder a říkal si: „Ještě stále žiju.“ Ujišťoval sám sebe, že je stále ve svém světě, a neskrývá se před smrtí ve své hlavě. Letadlo se zvedlo z dráhy a směřovalo na sever. „Ještě stále žiju. Ještě musím žít.“

„Dáš si čaj?“
„Díky Petře, to bych ráda.“
„Jsou to už tři týdny, co odjel. Narozeniny má za týden, pak už bude po všem. Nemůžu vypátrat, kam zmizel. Jeho první cesta byla do New Yorku. Další cíl mi zatajil. Jeho bratr taky nic neví“
Dianě zvlhnou oči. Obrátí je nahoru, aby zabránila slzám proniknout ven, ale to se jí nedaří.
„Nikdy jsem s ním nechtěla být. Všechno by to pokazilo, kdybych ho milovala. Jako kamarádi jsme si rozuměli a měli jsme se rádi víc, než všechny zamilovaný páry dohromady.“
„Nebo by to bylo lepší,“ pokládá před ni Petr veliký hrnek černého čaje.
Jsou v Tomově bytě. Poslední týden se tu scházejí pravidelně. Petr dostal klíče a byt byl přepsán na Dianu. Klíče jí měl dát až ve chvíli, kdy bude definitivně potvrzena jeho smrt. K tomu má Petr dostat polovinu společnosti vyvíjející většinou počítačovou technologii. Druhou polovinu má dostat Tomův bratr, který žije v New Yorku a je jediným žijícím příbuzným, kterému mohl něco odkázat. Deset miliónů v hotovosti má dostat Diana na svůj účet. Tak to rozhodl umírající člověk, aby zajistil životy svých nejmilovanějších.
„Lepší?“ odtuší Diana. „Vždycky jsem se bála, že by to zničilo tu krásu a opravdovost.“
„Pořád byste byli nejlepší přátelé. Jen by se k tomu přidala trocha intimity. Všechno jsi to cítila jinak, dívala ses na to ze své strany. Ale co je to nakonec láska? To je ten jediný cit, který nikdy nezmizí. Nemůžeš přestat. Zeptám se tě, miluješ všechny chlapy, se kterýma si chodila?“
„No, k většině z nich cítím spíš nenávist.“
„Pak to nebyla láska. Chemie a láska není to samé. Je opravdu láska jen chemická reakce, nebo naše tělo reaguje na lásku chemií? A je to vždycky láska, na co reaguje, nebo jen chtíč? Jedno k druhému možná patří, ale nikoli neoddělitelně. Tom v sobě překonával touhu, aby mohl být s tebou. To je láska.“
„Ale kdybych se s ním vyspala, tu touhu by zase vypustil.“
„Samozřejmě, to už jsou pudy. Něco neovlivníme, ne v téhle podobě. Důležité je, co dělal, když si s ním nespala, ne co by udělal, kdyby ses před ním svlékla. Člověk není jednoznačný, zároveň žádní dva lidé nejsou stejní.“
„ To je možná pravda.“
„Opravdu jsi ho nemilovala?“
„Nevím jistě, ale teď mám pocit, že byl jediný na světě, který kdy miloval mě. Kdyby se vrátil, milovala bych ho, nejen proto, že to si zaslouží. I kdyby to mělo být na posledních pár dní. Chci být s ním, až to přijde. Určitě se mu stýská. Musí si vyčítat všechno, co mi řekl. Doufám, že míň, než si teď vyčítám já všechno, co jsem mu neřekla.“
„Možná si už na tebe ani nepamatuje. Jeho doktor říkal, že paměť se mu bude jen zhoršovat. Ten nádor tlačí na paměťové centrum v mozku. Jeho dlouhodobá paměť v tuhle chvíli už ani nemusí existovat.“
Diana si povzdechne a otře si dlaní mokré oči. „Odskočím si do koupelny.“
„Jasně,“ řekne Petr. „Já zatím připravím něco k jídlu. Bude čas večeře,“ dodává a směřuje do kuchyně. Také je smutný a zdrcený, ale snaží se přetvařovat už kvůli Dianě. Potřebuje cítit někoho silného. Slabost teď může vše jen zhoršit. Otáčí se v kuchyni a přitom ho zaujme cosi za oknem. K zemi se líně snášejí tlusté sněhové vločky. První sníh tento rok. Dopadají na parapet a pozvolna se rozpouštějí. Tom miloval sníh. Říkal, že mu připomíná čistotu lidského života na počátku. Než na něj svět nanese prach a špínu a promění ho tím v šedivou břečku, ve které se nedá chodit. Bělost duše a čistotu lásky předtím, než ji zošklivíme sobectvím a lží. 
Stojí před oknem a vzpomíná. Raduje se při obrazech ve své hlavě. Vidí ty klidné večery ponořené v hloubavých debatách o smyslu žití. Kdo jiný by měl vědět o životě víc, než váš nejbližší přítel? Přece by vám nelhal. Říká vám, co cítí, přesně tak, jak to cítí. Ta oddaná náchylnost k blízké osobě, to je to, co nás na životě těší nejvíce. Samota tíží, jako nic jiného. Do myšlenek mu náhle vstupuje cizí zvuk. Známý, ale nehodící se ke vzpomínkám. Klíč v zámku. Petr se otočí ve chvíli, kdy se otevřou dveře. V nich stojí Tom a směje se jako malý kluk. „Nazdar brácho. Hej, venku sněží. To je paráda.“
Petr stojí jako přimrazený. Tom táhne dovnitř kufr: „Chvilku mi trvalo, než jsem to našel. Paměť už mi moc neslouží.“
Chvilka překvapení pominula a dovolila Petrovi otevřít ústa, ale nic z nich nevychází. 
Udělá pár kroků a vrhne se na Toma. Chytí ho kolem krku a pevně ho obejme. 
„Sakra, co tady děláš?“ konečně promluví Petr se slzami v očích.
Tom ho pevně sevře: „To ti budu vyprávět až potom. Hlavní je, že už vím, že poslední chvíle chci strávit s tebou a s Dianou.“ 
Kamarádi od sebe odstoupí. „To jsem rád, že sis to rozmyslel. Kde jsi byl? Povídej.“
„Později, teď musím najít Dianu. Nevíš, kde by mohla být? Musím jí říct pravdu. Omluvit se jí. Obejmou ji.“
„Nemusíš se omlouvat,“ ozve se za Tomovými zády jemný a třesoucí se hlas. Ten se otočí. Před ním stojí Diana. Oči má oteklé a ruce se jí chvějí. Ramena se jí zvedají, jak hluboce dýchá. Po tvářích se jí valí slzy jako perly.
„Stačí, když mě obejmeš. Ale nepouštěj mě moc brzo.“
Tom k ní přistoupí, pohladí ji po tváři a palcem setře proud slzí. Cítí, jak mu do očí stoupá mocný pramen. Vzápětí už se spouští a vlévá se do strniště na lících. Přivine ji k sobě. Její prsa se tisknou k jeho hrudi, tvář boří do jejích jemných, voňavých vlasů.
„Nepustím tě, dokud si budeš přát, abych tě držel.“
„Nepouštěj, ještě ne!“
„Miluji tě.“
Dívka povolí stisk kolem krku a odkloní hlavu. Pak přitiskne své rty na jeho. 
Petr stojí kousek od nich a usmívá se. Už dlouho necítil takovou radost ze života. Všude kolem nás číhá smrt, ale dnes ne. Dnes je tu jen bratrství, láska a život.