Mužské rozjímání nad sklenicí vína

                Sklenice po sklenici mizí v mých útrobách a mění se v prach, tak jako desítky cigaret usazujících se v mých plicích. Mé tělo křičí, ať uspokojím jeho potřeby. Žadoní a prý pro něj dělám prakticky hovno. Žaludek rozeznívá svou mručící árii, že levná pizza ho neuspokojuje. Zatímco já ho ignoruju, protože má mysl je zrovna někde v oblacích, kde si užívá vysněný ráj. Ráj, ke kterému jsem na míle daleko. Ráj, na který se usmívám od bran pekelných, do kterých nechci vstoupit, ale každý můj krok, každý můj čin mě posouvá o schod níž. Mé tělo protestuje a pomalu umírá. Mysl se tomu zatím brání, ale každá další sklenice dobře vychlazené whisky, každá vykouřená cigareta, každá žena, kterou jsem měl na uspokojení tělesné touhy, mě posílá níž. Upadám. Zahnívám a pomalu se rozkládám. Ubíjím se. Rozervávám svou duši na malé kousky. Každé mé špatné rozhodnutí mě přibližuje k nekonečné hlubině. K zapomnění. Mysl poznamenaná tím vším se vehementně snaží udržet se čistou a průzračnou. Snaží se přemýšlet o životě. Šťastném životě. Životě, kde není utrpení. Místu, kde je pouze radost a štěstí. Začínám ale přemýšlet a dohadovat se sám se sebou jestli to je skutečné, reálné. Jestli tohle kurevsky vysněné místo může skutečně existovat. Místo, kde mohu a budu šťastnej. Když se nad tím ale zamyslím, na konkrétním místě asi ani nezáleží. Důležité jsou pouze okolnosti a s kým na něm budu.

                Bohužel má láhev vína leží na kuchyňské lince a sklenici mám zase prázdnou. Tak přestávám věřit. Může se to zdát jako nejjednodušší činnost. Zvednout tu svojí tlustou prdel a udělat dvacet kroků a doplnit si život tou krásnou rudou ambrosií, která rozproudí krev v mých žilách a umožní zase pracovat mému srdci. A o srdci to celé vlastně je. Srdce to je základ lidského štěstí. Každý ať si říká co chce. Každý má jiné priority. Někdo se žene za kariérou a penězi. Někdo si chce pořádně užívat bujarých večírků, někdo hledá štěstí na dně sklenice nebo v dámském klíně. V tom krásném vlhkém místečku lásky a rozkoše. Ale stejně je to všechno o srdci.

                Až nám chlast zničí játra. Až nám cigára a tráva zuhelnatí plíce. Až se nám nepostaví pták při pohledu na úžasné sexy tělo mladé dvacítky s úžasně pevnými ňadry, tak si teprve uvědomíme, že jsme se honili za přeludem. Uvědomíme si, že všechno co jsme v životě chtěli je mít štěstí v srdci. O milování mluvím. A nikoliv o tělesném pudu, nýbrž o tom srdečním. Dušení klid a lásku svého života. Ženu, která vedle nás bude stát v dobrém i zlém. Spřízněnou duši, která nám pomůže a poradí. Ženu, na kterou budeme moci vsadit vlastní život. Opravdovou lásku.

                V ten okamžik nebude záležet, že nemá tělo mladé kočky. Protože buďme upřímní, stačí se podívat na nás. Co uvidíme? Buďme realističtí. Jsme staří chlápci, kterým už dávno narostl pivní pupek, na který jsme již před lety degradovali. Naše kdysi bujná hříva už má taky své nejlepší léta za sebou. Ochablé svaly se rozprostírají na gauči, jak sledujeme v televizi fotbal a cpeme se brambůrky, které zapíjíme pivem. A pach našeho zpoceného těla smíšeným s větry se nevábně line po místnosti. Jsme sami v našem zpackaném životě. Někde se stala očividně chyba. Kde je ten mladý muž plný života a elánu? Ano, vybudovali jsme si jisté postavení ve společnosti. Máme dobře placenou práci a věčně plnou lednici, ale co z toho. Veškerá životní energie a elán jsou dávno v nenávratnu. Prostě jsme to v nějakym okamžiku v našem životě posrali.

                Vzpomeňte si na dívku ze svých mladých let. V době, kdy nám táhlo na třicet a celý svět byl před námi. V té době jsme si dokázali užívat. Celý život byl jedna velká párty, jeden velký orgasmus. Mohli jsme si dělat, co se nám zachtělo. Nebyly pro nás žádné překážky ani limity. A v tom je asi jádro celého problému. Byli jsme blbí a svými činy jsme si posrali celý život. Protože tohle všechno není jen o chlastu, večírcích. Sem tam nějaké té trávě, koksu či jiný drogách. Našima postelema jsme protáhli spousty krásných slečen, které měli ukojit náš chtíč. Naše touhy. Ale ať jich bylo sebe víc, ať byly sebekrásnější, tak to stejně nepomáhalo. Možná dočasně v okamžik, kdy jsme vyvrcholili, a náš genetický materiál se rozlétl do světa. Nakonec nám to stejně klid duše nedalo.

                Vzpomeňte si na svojí první velkou lásku. A tím nemyslím první ženskou, do které jsme se zamilovali. Ale první tu, o které jsme si mysleli, že by mohla být pravou. Tou na věky věků. Kde je jí konec teď? Pravděpodobně si na ní takhle v rychlosti vzpomenete pouze jako na jeden ze zářezů na vaší pažbě. V podstatě po těch letech už ani pořádně nevíte, proč to nevyšlo. Na důvodu vůbec nezáleží. Hlavní je fakt, že je pryč. Bohužel málokdo si připustí, že ve skutečnosti není plně pryč. Jistá část z ní navždy zůstala v našem srdci. Ať si říkáme, co chceme. Stačí se trochu zamyslet a stále si představíme její úsměv, pohyby a smích. Vůni jejích vlasů i chuť jejích žhavých rtů. Vzpomeneme jak ji rozesmát, kde byla lechtivá i to co jí dokázalo vzrušit, až z toho celá tekla.

                A tohle všechno máme již nadosmrti v sobě. Pravděpodobně si to na první pohled neuvědomujeme, ale je to tam. A dostáváme se k jádru problému. Na první lásku nezapomeneme. A co ta druhá? Ta s námi je také na celý život. Ukrytá v našem nitru. I o ní víme, jak měla úžasně ztuhlé bradavky a pevná stehna a všechno okolo. A co ta třetí? Čtvrtá?

                Bohužel, když už konečně dokopeme tu svojí prdel k tomu, že žádnou další už nechceme a naopak chceme tu poslední, tak je již pozdě. Naše srdce je plné předešlých žen, což je dost na hovno, protože se nemůžeme plně oddat té naší aktuální lásce, kterou sice vroucně milujeme a chceme s ní být až za hrob a mít sní kopu dětí, ale bohužel jí už nemůžeme dát celé své srdce, jelikož je již z části zabrané. Otázka tedy zní, proč nezůstaneme se svou první skutečnou láskou na celý život? Co za soutěž nás nutí okoušet další a další rozkroky jiných žen a hledat si jinou „pravou“, zatímco ji máme vedle sebe?

                Bohužel nikdy nebude fungovat poradit mladší generaci, že to nemá smysl hledat další a další ženy, protože by mohla být nová lepší než ta, kterou zrovna máme. Ta, se kterou zrovna jsme a milujeme, je totiž ideální. Jinak bych s ní zrovna neležel v posteli po úžasném sexu a nechodil s ní ven. Hold mladí nás s tímhle přístupem pošlou do prdele a až pozdě si uvědomí, že jsme měli pravdu. A čím to? Odpověď je velice jednoduchá.

Muž myslí převážně svým penisem…