Trosky

O oči rozbij zrcadlo svýho zření, tepající jádrem a líčící černě rty tmy,

vzduchu zhutněnýho cigárama,

kterýma si Dante vypaluje do paží chandru pustiny zpustošený hrudi.

Stěny střepů si zarej pod kůži a cévy, až k obsidiánovýmu pableskujícímu dechu ufuněný kostry -

S přivřenejma očima kroužím statunama betonu prázdnejch hal;

melancholie pochopení prachu a nasáklýho mechu -

Tvoje kroky pozře mlha.

A moje průdušnice největší střep, co mě rozřízne od čela až po jádro, pohlaví a prokletý kroky -

Míjím se a letmo hladím po tváři; prstama roztírám tabákovej popel a minulý lásky, abych jima zaskřípal mezi zubama a svíjel se v blahu agonickýho záchvatu a vytřeštěnejch očích -

Černá.

Šeď mojí kůže a rtů, černý pramínky se rozlízají z mejch stop a pohlcujou tvory, vysávají slunce z podpaždí a teplo proudí do mejch rozechvělejch faustovskejch prstů.

Tribunál soudců vřeští svoje odsudky,

masturbujíce pod talárem,

zatímco sjetej Albion olizuje s královskými gesty zvratky dálničních nadjezdů -

V pokoře před Něžnou, pomalej a svatej polibek do vlasů, v nekonečným dómu letního úsvitu, kterej vztahuje paže nad zlámaný páteře domů a chrámů, továren;

záblesk holubích křídel a pastelová vlna trávy -

Protahuju si krk a to, čemu říkám duše, v pozvolný tekutosti záře a hřejivejch pohybů.

- Poslouchej -

za zdma se z nánosu podivnosti rodí chraptivej hlas, v ghettech a ulicích -

se zaťatejma pěstma už vyráží v tichým odhodlání Željabova -

Najdu Tě mezi přízračnou změtí kulis mojeho unavenýho vědomí – odejdeme odsud na ostrov polibku v přehlubokým soumraku a nadechujícího se svitu Večernice.

Jen my. Chci věřit.

- A za náma zůstanou prázdný umírající ulice zkamenělých grimas a jedinná nástěnná malba, jejíž jméno mimo čas, Člověk;

černá;

V úkrytu zbořeniště.