Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seS Ivanem v bufetu
Autor
Movsar
S Ivanem v bufetu
V italském bufetu na smíchovském Andělu obědvají celebrity. Ke stolu si přisedl Ivan Pilip. Pojedl nahrbený, ne velkou porci těstovin a hub. Množství jídla i poloha těla byly přímo úměrné askezi, jež má vepsánu do tváře. I barevný zákusek Pilip jedl nesměle, podobně jako odsouzenec v cele smrti. Nebylo v tom muži nic italského, ostatně jako ani v bufetu samotném. Uvažoval jsem, že bych mu poručil panáka kubánského rumu. A při té příležitosti se zeptal, jak to tehdy vlastně bylo.
Odstíny šedi
Z pekelných hlubin stanice Můstek vyveze člověka eskalátor za pár chvil. Krátit si je může dumáním, pozorováním lidí z protější dráhy nebo kontrolou reklam po stranách. Ty nejčastěji lákají do posiloven, k studiu managementu nebo četbě severských románů. A právě takový pak člověk vyjíždí na světlo světa: posílený manažer v padesáti odstínech šedi.
Káva v Opletalově
V oktanových závojích proudí auta nahoru a dolů Václavským náměstím. Nezoufej tuláku, ta situace není bez východu. V Opletalově ulici je italský krámek, kde ti připraví nejlepší espresso. Pěnou neprostoupíš a barvu nepojmenuješ. Natolik krátký je člověk, ten pán tvorstva. Ach, že prý pán tvorstva, jak se rozléhá to nabubřelé označení, ten sebeklam, přímo burácí od domu k domu tou spásonosnou ulicí. Tak tedy nepojmenuješ, ale pít můžeš, neboť jistě žízníš. Žízeň, to je rusky život, a ty ještě žiješ, dostal-li ses až sem. Sem mezi stěnu s láhvemi mešního vína z Assisi a stěnu s hákem, na němž se suší kýta šunky. Posvátné se tu míchá s vražedným, i když krev už vyschla, tam někde pod středozemním sluncem. Jako tulák postmoderní nehledáš pravdu, a tak ti nejde o víno, ani se nezbavuješ svědectví, jako zločinec, neboť jako čtenář Baudrillarda víš, že žádný zločin není dokonalý. Ne, o nic z toho nejde, tady jde o kávu.
Barrandov
Barrandovský most jako logo civilizace: unáší auta v obou směrech sem a tam a zkracuje přitom cestu pravěkým údolím: nahoře stovky koní pod jedinou kapotou, dole pazourky a hrubé tlouky. Desítky tisíc let se toulají někde mezi betonovými pilíři. Z auta je člověk těžko zahlédne - tento most by se měl přecházet pěšky, s otevřenou myslí.
6 názorů
Vot kakaja žizň na Vaclavskoj ploščadi! No bolee lučšaja u nas v Proseku.
ad. Ivan: Kubánský rum -- jemná narážka jako před lety dvaceti pěti :-)
ad. Káva: To balancování mezi českou a ruskou žízní se mi trochu líbí a trochu mi pije krev; jako kdysi všichni příslušníci toho národa, i ti nevinní.
Je to zvláštní, ale Barrandovský a Nuselský most přesdatavují pro mě jedny z nějsilnějších míst v Praze. Vůbec nevím proč, což mě trochu znervózňuje. Ale možná to je fakt ten kotrast pohybu a toho pod a kolem. Na Barrandově se mi ještě vždycky líbila betonová socha, která vítá řidiče v Praze a asi nejsem jediný:
http://www.advojka.cz/archiv/2012/23/osviceni