Školní výlet

Školní výlet

Hotelové ubytování nedaleko od centra města, stálo v letáčku, který náš třídní Miarka namnožil a poslal po nás rodičům k podpisu spolu s poníženou prosbou o finanční příspěvek ve výši šesti set korun.

Táhl jsem svou naditou krosnu tři kiláky do kopce a záviděl Pepikovi jeho sportovní tašku ležérně přehozenou přes rameno. Záviděl jsem mu zároveň, že není gentleman a nenabídl se žádné spolužačce jako já Romaně Plačkové, že jí ten "kousek" batoh ponese.

Přitom moc osobních věcí s sebou nemám, ale slíbil jsem třídě, že vezmu kazeťák, abychom mohli večer co večer pořádat diskotéky utužující třídní kolektiv.

Když jsem to třídě sliboval, ještě jsem netušil, že ve stejném termínu pojede na výlet i má milovaná sestra a že ve své třídě naslibuje to samé. Snad by mi i rodiče projevili větší důvěru než sestře, jenže s ní jede na školní výlet můj otec. Jakožto třídnímu důvěrníkovi mu to nabídla ségry třídní Lafková a on neodolal představě společných intelektuálských večerů.

"Vem si ten starý kazeťák, co je ve sklepě. Já ti ho zprovozním," nabídl se táta. "Vždyť to máte kousek od nádraží."

Nechal jsem se ukecat, protože mi nic jiného nezbylo, měl-li jsem dodržet slovo. Problém byl jen v tom, že kazeťák tvoří jednolitý celek s rádiem a gramofonem na vinylové kotouče.

"Vidíš, můžeš si vzít i nějaké desky. Máme tady Neckáře, Zagorovou a snad i Ivana Mládka," chrlil na mě táta další argumenty.

Konečně jsme se ocitli na pokoji hotelového typu. Správcová jěště nalíčila past na myši, učitel se omluvil, že bez povlečení to bude mnohem levnější, a konečně jsme osaměli. Jako první významně otevřel tašku Pepik. Na posteli se tak postupně objevily následující potraviny: karton marsek, pět březenských desítek a láhev čehosi příšerně zeleného. Byl jsem šokován. Navíc na mě dolehl pocit, že tento výlet pro mě nedopadne dobře. Obzvlášť, když jako doprovod s námi jela Šimuniová, u které jsem nebyl v poslední době dobře zapsán.

Přiblížil se první večer. Na kulturní místnost jsme společnými silami dotáhli mou aparaturu, do magnetofonu ruské výroby jsem vložil kazetu se svým oblíbeným hitem "Má ji motorovou" a vzápětí v celé budově vyhodil pojistky.

Když Miarka elektrické obvody zprůchodnil, zakázal nám aparaturu používat. Prý nám bude hezky i při hraní společenských her.

V průběhu hry "Na mrkanou" Miarka se Šimuniovou odešli s tím, že ještě musí připravit plán na následující den.

"Naučím vás Špendlík," nabídl se Kalous.

Hra spočívala v tom, že holce se někam na tělo připevnil zavírací špendlík a kluk se zavázanýma očima ho měl co nejrychleji najít.

Nabídl jsem se do hry jako první i když mi bylo jasné, že by Miarka hru zatrhl pro její zjevnou morální závadnost. Měl jsem hroznou radost, když jsem během deseti sekund špendlík nalezl Houdkový na rameně. Má radost byla o to větší, že ostatní kluci se jen s obtížemi vešli vešli do tříminutového limitu. Zjevně nepochopili smysl hry. Až jsem je podezříval, že špendlík hledají záměrně dlouho.

V okamžiku, kdy se vystřídali všichni kluci na všech holkách a nikdo nepřekonal můj čas, napadlo kohosi, že budeme hrát flašku.

"Někdo by měl hlídat," navrhl Pepik, jenž také pochopil, že naše hry zavání čím dál tím větším průserem. Opravdu jsem ve třídě dost oblíben, neboť jsem byl jednomyslně schválen pro tuto funkci.

Postával jsem na chodbě a občas nakoukl do společenské místnosti. V okamžiku, kdy Houdková měla na sobě jen kalhotky a své čtyřky si nešikovně skrývala v dlaních, jsem se orosil a rozhodl se zkontrolovat, co dělají naši pedagogové.

Nesměle jsem zaťukal, ale známé "dále!" se neozvalo a uvnitř byl podezřelý klid.

"Jsou asi zabraní do práce," řekl jsem si a rozhodl se vejít a optat se, zdali nechtějí s něčím pomoci.

Potichu jsem vzal za kliku a protáhl hlavu dírou mezi futrem a dveřmi. Uprostřed místnosti stál Miarka se zavázanýma očima a zjevně neuměle hledal zavírací špendlík, který měla Šimuniová připnutý fikaně na vnitřní straně stehen.