Koridor smrti

   „Buď připravenej, že po tobě chňapnou hned, jak se rozběhneš. Takže se nesmíš rozběhnout, leda skoro až na konci, ale to už většinou je stejně jedno, protože takhle dlouho nikdo nevydrží. Když vidíš světlo na konci, tak už můžeš běžet a v klidu si užít něco jako uličku slávy.“

   Pilmusovi tikalo v oku celou dobu, co měl svůj proslov. V tom druhým ne, protože bylo celý vyboulený a dělalo mu v půlce tváře vykulenej výraz divícího se idiota. Trochu šišlal, protože jako většina z lidí na špatný straně koridoru měl vypadanou většinu zubů. O pár jich přišel ve rvačce, ale většinu prostě vyplivl, jak šel čas.

   Pilmus prý znal jednoho, co už byl na druhý straně. Proč se vrátil, to nevěděl, ale že by k tomu někdo mohl mít jedinej rozumnej důvod, bylo značně nepravděpodobný. Jenže zas tonoucí se stébla chytá a v situaci, kdy neexistuje žádná ověřitelná informace, je i ta největší báje nejblíž jakýkoliv myslitelný realitě.

   „I kdyby řek sebevětší mrdku, něco na tom třeba bude,“ zafilozofoval si Bendy, kamarád s divnou čapí chůzí a nazelenalým plnovousem. Byli jsme takovej cirkus zrůd, to jo. Blbý na tom bylo, že z toho cirkusu nevedla zpod šapitó žádná cesta ven. Aspoň nikdo v cestu ven nevěřil, jediný, co jsme měli v záloze, byla dlouhá vodorovná díra ve skále, která po pár metrech končila tmou a ze který čišel chlad a občas se ozývaly tlumený zvuky. Bendy tvrdil, že v tý díře žijou zrůdy.

   „My jsme zrůdy,“ připomenul mu Viktor.

   „My sme lidi,“ trval na svým Bendy.

   „Ty vypadáš jak vodník,“ řekl jsem a Viktor se tomu fousatýmu přirovnání jen ušklíbl. Měřil skoro dva metry a ozářením sužovaný tělo se už jen těžko bránilo. „Občas mi připadá, že když zatlačím, vyseru si střeva ven,“ řekl mi jednou věcným hlasem účetního auditora.

   „Tobě se to nadává, když máš tři ruce, kterejma nás můžeš mlátit, jak se ti zamane,“ na to Bendy v poctivý narážce na můj výčnělek, takovou pa-ručku, která se mi splihle houpala rostouc zpod jedný bradavky.

   „To je moje náhradní gumový péro. A nezáviď,“ ohradil jsem se.

   Takhlenc jsme se bavili pořád a nikam to nevedlo, nic kloudnýho jsme nedělali, protože nebylo co a proč. Všecko bylo otrávený, nebo spíš přiotrávený a nešlo o to, jestli člověk na to dojede, ale spíš jak rychle. Záření už dávno nebylo tak silný, aby zabilo hned a bolestivě, místo toho to šlo pomalu a ve finále ještě bolestivějc.

   Jak říkal Viktor – kdyby vysral střeva, tak je druhej den mrtvej. Ale pocit, že ty střeva půjdou, kterej měl každej druhej třetí den, byl o to horší... že nakonec ta chvíle přijde. Akorát to pár let třeba zabere.

   Tak jsme se rozhodli, že zkusíme koridor. Šli jsme za Pilmusem a ten se nám vysmál. Jeho pohůnek na nás poštval zmutovanou kočku, která byla velká jak tele a měla dvě hlavy. Měl jsem z ní noční můry ještě tejden. Nakonec jsme udělali poradu a vzali rozum do hrsti.

   Bendyho ségra byla celkem kočka. Teda relativně kočka, vzhledem k okolnostem, to už je snad jasný, že najít holku se dvěma kozama a jednou pičkou byl celkem velkej problém. Viktor to na ni nezkoušel, protože byl fakt zesláblej a asi by se mu ani nepostavil, ale já dotíral ostošest a jednou už to vypadalo hodně nadějně, ale její ruka zabloudila k mý koze a nahmatala ten zatracenej paúd.

   Chvíli jsme Bendyho přemlouvali, dělal teda drahoty, ale nakonec řekl, že jo, tak jsme vtrhli k ní do ložnice, když šla v noci spát, trochu jsme jí překalibrovali palici a když byla v limbu, odtáhli jsme ji k Pilmusovi před barák. Měl celkem parádní sídlo, ne že by teda byla o nemovitosti nouze, většina lidí dávno vychcípala a jeden si moh vybírat, jako kdyby vyhrál zrovna v kole štěstí. Ale musel jsem uznat, že má vkus a hned jsem to řekl ostatním.

   „Doufám, že z toho vkusu trochu sleví při naší obchodní nabídce,“ přejel Viktor pochybovačně pohledem bezvládnou Bendyho sestru. Dvojitej špek jí přetýkal přes džíny, co jsme na ní navlíkli a z nohavic jí čouhala dvě chodidla – sice lidská, ale jedna s šesti prstama a uprostřed paty tý druhý zela velká prohlubeň lemovaná nehojivou ránou se zjitřenýma okrajema syrovýho masa.

   Viktor teda umíral na rakovinu, ale jako jeden z mála netrpěl žádnou viditelnou deviací a byl na to jaksepatří hrdý.

   Bendy se zamračil, ale neřekl nic. Co by taky měl říct, teď, na prahu Pilmusova domu?

   „Zazvoň,“ přikázal jsem mu a v duchu se obrnil proti útoku tý nechutné prasečí kočky. Představil jsem si proti svojí zesláblý vůli, jak do ní vrážím dlouhatánskou mačetu, pak ji peču na rožni, jím její maso, s krví nasáklým kožichem kolem ramen jako šálu a pak se svíjím u ohně ve smrtelný křeči z požití tý jedovatý pečínky.

   Nasucho jsem polknul a skoro se poblil.

   Pilmus vylezl ven a po chvíli zdráhání na nás kočku nepoštval, ale nechal odtáhnout Bendyho ségru dovnitř a nám přikázal, abychom počkali venku.

   Po hodince začal být Bendy celkem nervní, zvlášť, když se zevnitř ozývalo strašný ječení, ve kterým jsem poznal hlas jeho ségry a pak i asi nějakýho bezejmennýho zvířete. Strašně moc jsem doufal, že to není ta prasokočka. Sice mě ségra předtím odmítla, ale neměl jsem jí to za zlý. Taky bych se odmít na jejím místě.

   No tak nakonec Pilmusův poskok vylezl ven a milostivě nás pustil dál. Uvedl nás do podivný pracovny, kde Pilmus seděl na špinavém divanu a kouřil doutník. Jednu ruku měl od krve. Nezávazná konverzace uvázla po chvíli na mrtvém bodě, až nakonec jsem to nevydržel a vyhrkl, že chceme projít koridorem smrti.

   „To by chtěl každej,“ odsekl Pilmus a zkoumavě si nás prohlížel. Do tý doby hleděl skrz nás, ale najednou jako kdybysme se tam pro něj zhmotnili. Z otravnejch prdů tu najednou byla banda zajímavejch sebevrahů.

   „Jestli víš, jak na to, proč neprojdeš a nezůstaneš na druhý straně?“ zeptal se Viktor na to, co nám přišlo nejzásadnější.

   „Tady jsem král,“ odpověděl stroze a bez kouska sebeúcty dodal: „Tam bych byl jen přivozářenej kripl.“

   Tiše jsme přemítali nad jeho upřímnou zpovědí a Viktor se zeptal na to, co jeho osobně tížilo nejvíc: „Dokážou mě na druhý straně vyléčit? Jsem totiž ve fázi 6 z 5 možnejch stupňů.“

   „Na druhý straně vyléčej každýho z čehokoliv. Budete tam přizdisráči a otroci, ale to už jste koneckonců tady. Ale budete zdraví a živí.“

   Připadalo mi, že mluví upřímně, tak jsme řekli, že do toho jdeme a co máme udělat, aby z toho byl deal. Pilmus se dlouho upejpal a zdráhal, ale nakonec ukázal na Bendyho a s Viktorem jsme to hned pochopili a řvoucího a zmítajícího jsme ho odtáhli, kam Pilmus ukázal a přivázali ho na postel vedle jeho ségry, která byla v bezvědomí nebo mrtvá, to nešlo poznat. Pilmus nám řekl, ať počkáme venku před barákem, vystrčil nás z ložnice, zabouch nám dveře před nosem a pak už zas bylo slyšet jen děsný ječení a šoupání nábytku a občas tupá rána. Zdrhli jsme se znechucením ven.

   Nutno podotknout, že Bendyho ani jeho ségru jsme už nespatřili, ale možná žijou, stejně jsme hned potom šli k ústí koridoru a Pilmus nám tam dal svou přednášku a přitom tikal okem a poškleboval se. Taky nám řekl, že nemůžeme jít spolu najednou, protože to by dopadlo špatně ať už půjdem nebo poběžíme.

   „Jak je dlouhej ten tunel?“ zeptal se Viktor a bázlivě hleděl do tmy.

   „Tak tři stra metrů nejvejš,“ zatikal okem Pilmus. „Bojíš se, co?“

   „Jsem fáze 6,“ odsekl Viktor. „Na mně už zubatá rajtuje tři měsíce.“

   „Tak mazej dovnitř,“ řekl Pilmus a Viktor teda šel.

   „Pomalu, pomalu, hlavně pomalu,“ křičel za ním vesele. Viktora spolkla tma skoro okamžitě.

   Napjatě jsem čekal, co se bude ozývat, ale nebylo slyšet vůbec nic. Čekal jsem pět minut, deset, pořád ticho. Až nezvyklý.

   „Už je na druhý straně, dokázal to,“ řekl Pilmus a v hlase mu zazněla nefalšovaná závist. Udělalo mi to radost a přesvědčilo o tom, že neděláme úplnou píčovinu. „Tak teď ty... a až se tam budete na druhý straně pachtit někde v kamenolomu, vzpomeňte si na starýho Pilmuse, kterej vás tam dostal jen za dvě děvky, buďte tak hodný, jo?“

   Chtěl jsem říct něco absurdního, ale jen bych nosil dříví do lesa. Místo toho jsem se zhluboka nadechl a nechal se pohltit tmou v neznámým prostoru.

   Pilmus za mnou něco volal, jeho pohůnek taky a oba se hrozně nahlas začali smát, ale vůbec jsem nerozuměl, co říkali. Koridor jako by pohltil smysl jejich slov. No co, teď už to bylo fuk. Sem za mnou nepůjdou a na druhý straně už mě to trápit taky nebude. Mělce jsem dýchal a pomalu šoupal nohama dopředu. Občas jsem měl pocit, že procházím pavučinou, jindy zas kolem mě jako by něco tiše vydechlo nebo prošlo. Ale zvuky žádný, jen ticho. K tomu dokonalá tma. Myslel jsem, že se za chvíli rozkoukám, ale byla fakt ničemná. Tlačila se mi tak nepříjemně na otevřený oči, že jsem je musel nakonec chvílema zavírat, abych nezačal sténat. Ticho a pomalost byla při průchodu koridorem prej klíčová.

   Šel jsem celkem dlouho, pořád rovně, aspoň pokud jsem mohl odhadovat. Pět minut, sedm, deset? Asi tak. Podle toho, jak dlouho jsem s Pilmusem čekal, když tam vlezl Viktor, už jsem měl být u konce. Zrovna, když jsem si tohle pomyslel, tak jsem daleko vepředu spatřil bílou tečku.

   No sláva!

   Ovládl jsem silou vůle vzrušení, ze kterýho se mi skoro ztopořila i moje kozí ruka, a šoural se dál nezměněnou rychlostí. Všechny jsem přechcal! Konečně budu žít jako člověk. Zalykal jsem se tou šťastnou představou a ve spáncích mi začalo bušit o sto šest.

 

   Najednou tu bílou tečku něco zakrylo. Měl jsem chuť zaklít, ale neodvážil jsem se vydat ani hlásku. Hned jsem ale zjistil, co to způsobilo. Byl to Viktor! Sunul se podél zdi, udýchaný a zpocený, na pokraji sil.

   „He?“ odvážil jsem se na hranici šepotu zeptat.

   „Nic tam není,“ řekl ne úplně potichu Viktor.

   „Cože?“

   „Jenom ta tečka. Dojdeš k ní a je pořád stejně velká. Když na ní šáhneš, dostaneš slabou elektrickou ránu.“

   „Co je to za píčovinu?“ rozčílil jsem se a asi jsem to řekl trochu víc hlasitě.

   „Bacha, nemluv tak nahlas,“ zakňoural poděšeně Viktor a divoce se rozhlédl kolem. Cítil jsem, jak se ve stěně vedle mě něco pohnulo.

   „Je tu někdo?“ zeptal jsem se téměř bezhlasně Viktora.

   „Něco tu cejtím. Myslim, že nás Pilmus podvedl. Koridor není koridor, ale slepá ulička. Na konci byla hromádka starejch kostí. Něco tu žije a Pilmus tomu vodí potravu.“

   „A ještě si zašoustá s Bendym a jeho ségrou,“ pronesl jsem temně a cítil, jak mnou lomcuje vztek.

   „Zpátky nemůžem,“ rozhodl jsem se. „Ta tečka je naše jediná šance. Třeba je to... hm, portál na druhou stranu.“

   „Žádnej portál,“ šeptal vztekle Viktor a oči mu ve tmě žlutě a nemocně svítily. „Je to něco jako světélkující zvonek, kterej probíjí.“

   „A jakto, že ho teda vidim odsud a je pořád stejně velkej?“

   Viktor na mě jenom zoufale hleděl a pak řekl, jako by mě neslyšel: „Jdu zpátky.“

   „Jestli je to jak říkáš, stejně tě Pilmus ven nepustí.“

   Viktor zaváhal.

   „Jak je to daleko?“

   „Chvíli.“

   „Jdu tam.“

   Cítil jsem, že Viktor jde za mnou. Cítil jsem se jako vůdce výpravy a na chvíli mě zalila vlna optimismu. Ta tečka musí něco znamenat. Nějakým způsobem nám otevře cestu z naší celoživotní mizérie. Třeba se na ni nemá sahat, třeba se musí... prozkoumat okolí, posunout nějaký kámen, který způsobí, že se otevřou tajné dveře...

   Jakmile jsem se ocitl na konci slepé chodby koridoru, můj prst jako by byl přitahován k jedinému světlému bodu v nekonečné tísnivé temnotě. Bez jediného zaváhání jsem zdvihl ruku a stiskl tlačítko.

   Dostal jsem ránu elektrickým proudem, přesně jak říkal Viktor a chtě nechtě jsem nahlas vyjekl. Vůbec nechápu, jak to mohl Viktor vydržet potichu.

   „Tak vidíš,“ mňoukl poraženecky Viktor a stěny jako by ožily. I když jsem je neviděl, cítil jsem, jak se kolem nás svírají. „Nevěřils mi a musels zazvonit, ty hovado dementní.“ Viktorovi úplně selhaly nervy a dal se na zběsilý úprk zpět. S hrůzou jsem naslouchal mlaskavému zapraštění a pak hroznému výkřiku plnému nelidského děsu. Potichu jsem se sesunul k zemi a neodvážil se vydat ani hlásku.

   Zvuky pokračovaly několik... minut? Hodin? Nevím, nebyl jsem si už ničím jistý. Několikrát jsem byl odhodlán znovu stisknout bílé tlačítko, ale bál jsem se, co bude následovat. Nakonec jsem se rozhodl, že počkám, počkám dlouho předlouho, a pak se dám na cestu zpět.

   Ač sám nechápu, jak jsem to dokázal, podařilo se mi usnout. Když jsem se vzbudil, bylo vše stále tiché a černočerné. Tápavě jsem vstal a ačkoliv bych přísahal na svou smrt, že jsem se ohlédl, viděl svítit tečku a vydal se přímou cestou od ní pryč, nakonec, po dlouhých bolestných minutách tiché šouravé chůze, jsem došel zpátky k ní.

   Nevím, jak to Pilmus udělal, nebo jestli jsem se zbláznil, ale nyní ať jdu kamkoliv, vždy dojdu k tomu podivnému zvonku smrti.

   „Bože, to je pech,“ zamumlal jsem si pro sebe a zahleděl se s odporem na tu bílou tečku. No nic, byl čas zkusit štěstí podruhé.

---