A soumrak a palácová brána

„Když moře odplaví hroudu z břehů, Evropy ubyde.“

Meditation XVII, John Donne

„Stop! Nedělej to,“ vykřiknul z okna.

Seděla na parapetu, v šestém patře protějšího činžáku. Nohy dolů do noční ulice, kde s rachotem projela tramvaj. Podívala se jeho směrem. Tázavě nebo vyčítavě. Ve tmě to nešlo poznat.

„Bože, ne! Nesso, prosím tě, neblázni!“

Rozeběhl se ke dveřím. Schody dolů bral po dvou, po třech. Ona si z kapsy vytáhla kus zmuchlaného papíru a začala vzlykat.

 

Zooropa

 

Původní a nové v jednom hrnci. V Americe se takhle tavívalo v minulém století. Teď přišla řada na starý kontinent. Kobercové bombardování na konci války vyčistilo města na sever od Alp. Ze sutin vyhrabali kameny radnic a velkolepých chrámů, ale celé ulice, náměstí, obytné domy si museli postavit zbrusu nové. Všechno je tak mladinké, upravené na půdě staré říše.

 

A chvíli potom, co Amíci opustili své okupační základny, se přivalila Unie a po ní půlka Středního východu a nakonec i Středomoří. Místa, kde kdysi hořely nacistické pochodně, s historickou ironií zaplavil turecký bazar. Arabské ženy se zakrytýma vlasama nebo i tvářemi. Turecká bistra, kam na kebab chodí místní Italové, Poláci, Španělé, Portugalci. Kavárny s vodníma dýmkama nebo kadeřnictví, kde si Arabové nechávají vytrvávat obočí nad nosem a chlupy z uší.

 

Obří nadnárodní obchody a striptýzové bary vedle zelinářství s arabskými nápisy. Všechno jiné, cizokrajné ve stínu těch obnovených kostelů a těch pečlivých, nových činžáků. Všechno cizokrajné. Až na to pivo. A preclíky. A ty jejich bavorské kroje. Odlesky kulturní války v obřích žejdlících. Multikulti bořená i nastavovaná.

 

Ano, la dolce vita. Anebo alespoň la vita migliore. V tom je celé jádro pudla. O nic víc nejde. Lidé se vždycky stahují za šlapajícím hospodářstvím. Za zaměstnáním jsem do Mnichova přišel i já. Práci jsem sehnal. Ale bydlení? Jako šafránu a drahé. Na začátku jsem nic nemohl najít. A tak jsem nakonec skončil u něj. Měl v pronájmu dvoupokojový byt kousek od centra a na černo, po internetu pronajímal druhý pokoj.

 

Soužití

 

Jmenoval se Ameda. Svobodný třicátník z Bombaje. Inteligentní, usměvavý, snědý. Špatné zuby, málo vlasů a krátká postava. Udělal si tu strojního inženýra a v BMW se živil testováním brzdných systémů. Brzdit ale nechtěl. Spíš se rozjíždět. Jenže nějak nemohl najít spolujezdkyni. V práci samí chlapi a na meetupech většinou ty zadané.

 

Oba jsme dost pracovali a vídali se nahodile jen po večerech. Občas jsme si zašli na večeři a jednou jsem s jeho partou vyrazil do hor. Byl to pohodový chlapík, ale víceméně známost z rozumu. On měl své kamarády a já na většinu víkendů odjížděl přes hranice domů.

 

Jednou večer, ani ne měsíc, co jsem se nastěhoval, jsem měl pocit, že se na mě někdo dívá. Vzhlédnul jsem od laptopu přes ulici a v jednom z rozsvícených oken zahlédl nějakou dívku. Stejně jako já seděla u počítače na psacím stole u okna. Přísahal bych, že se občas podívala mým směrem. Ale na takovou vzdálenost je to těžké poznat. Navíc – proč by někdo cizí pokukoval zrovna po mě?

 

Epifanie

 

Pár dní na to jsme s Amedou měli snídani.

„Asi mi už hrabe, člověče...“ nadhodil jsem.

„Proč jako?“

„Poslední dobou se mi zdá, že mě někdo pozoruje.“

„Jak pozoruje?“

„Ale taková pitomost. Naproti bydlí nějaká holka a občas mám pocit, že se dívá ke mě do pokoje.“

„To pochybuju,“ zazubil se Ameda.

„Já vím. Měl bych si vzít dovolenou.“

„Ona se nedívá do tvýho okna, ale do mýho.“

„Cože?“

„Trochu se známe...“

„Kecáš...“

„Vážně. Jmenuje se Nessa.“

„A kde jste se poznali?“

„Dole na ulici. Před několika týdnama jsem jí pozval na zmrzlinu. Na velkou čtvrtku jsem namaloval kornout s číslem na svůj mobil, dal to do okna a ona mi zavolala.“

Spadla mi čelist: „Amedo, ty se nezdáš!“

Trochu stydlivě se uculil a pokrčil rameny.

„To je unikátní způsob, jak sbalit holku. Nikdy bych si nemyslel, že to může vyjít.“

„Já jí nesbalil,“ ohradil se. „Jsme jenom kamarádi.“

 

Hluchota

 

On byl jenom kamarád, ale já nebyl. Vlastně jsem ani nechtěl být. Ameda mi Nessu představil na jednom koncertu v Olympia parku. Štíhlá, blonďatá, dívčí. Modré, melancholické oči. Usmívala se, to se tady brzy naučí každý, ale smát se neuměla. Nebo nemohla. Jestli se mi líbila? Nebyl to můj typ, ale nepohrdnul bych. Jestli jsem s ní spal? Ne, nebyl jsem ani její kamarád, ani milenec. Nejhorší nebylo, že jsem jí nepomohl, ale že jsem jí neporozuměl. Možná proto, že žijeme v tomhle Babyloně, v tomhle městě popletených jazyků.

 

Nessa přišla za prací z Litvy, kterou ekonomická recese úplně rozorala. Masivní nezaměstnanost, ztráta perspektivy, a v dálce její milovaný bratr bez domova, zato s lahví vodky. Ale co jsme o tom vlastně věděli? Co jsme věděli o jejím světě, o ní? Ameda jenom hledal holku a já upínal zrak na sever a doufal, že brzo najdu vlastní pronájem, aby se za mnou mohla z Prahy nastěhovat manželka s dcerou.

 

Na téhle savaně nebyla její křehkost, její zranitelnost na škodu, nýbrž jí činila neviditelnou, neuchopitelnou. Její způsoby byly příliš jemné, příliš nevtíravé, aby prosákly, aby byly uchopeny, vstřebány. Nebylo to kvůli hluku v hospodách nebo na konzertech, že jsme neslyšeli její prosby. Bylo to kvůli jejímu šepotu, jejímu tichu.

 

U nás ve firmě bych asi něco pro jejího bratra našel. Aspoň místo skladníka. Jenže člověk tahá kameny na svou vlastní babylónskou věž a je vůbec rád, že někdy rozumí sobě, natož aby rozuměl ostatním. Jak se k tomu postavil Ameda netuším. Každopádně to nepomohlo. Nessiin bratr spáchal sebevraždu a kdyby Ameda nezasáhnul, udělala by to asi i ona.

 

Setkání

 

Po letech jsem Amedu náhodně potkal na Schilerstrasse.

„Honzo!“

„Amedo? Málem bych tě nepoznal.“

Byl pořád plešatý, zato si nechal narůst plnovous.

„To je už let... Jak se ti vede?“

„Dobře, dobře. Udělali ze mě manažera. A loni se nám narodil syn,“ zazářil Ameda. „Tohle je moje žena Habiba.“

Nevěděl jsem, co mám dělat. Napřáhl jsem ruku a ona jí letmo pohladila tou svou, zcela schovanou. Byla od hlavy až k patě zahalená do černého čádoru.

„Těší mě. Jmenuju se Jan Novotný. Kdysi jsem bydlel u Amedy v pronájmu.“

Nic neodpověděla, ale myslím, že se usmála. Soudě podle hnědých očí v průzoru jejího obličejového nikábu.

 

Dva měsíce potom, co Nessa málem skočila z okna se mi podařilo najít domek na jižním předměstí. Bydlíme tam do teď. Nájem je drahý, ale dcera miluje naší zahradu a máme to kousek do hor. Už jsme si našli i několik nových přátel. Hlavně na pískovištích. Děti pomáhají prolomit ledy rozdílných jazyků a kultur. Alespoň některých.

 

Spojení

 

Jak sedím na lavičce a pozoruji Dorotku, stavící spolu s malým Tobiasem a Mustafou bábovičky, říkám si jaký bude náš odkaz? Nemyslím naší doby, ale náš vlastní. Jistě – historici budou jednou pitvat tohle středoevropské tělo jednadvacátého století a vynášet soudy o rozmělnění hranic, ztrátách národních identit nebo narůstající islamizaci. To jsou ale jenom povšechnosti. Vata v historických monografiích. Co zbude po nás? Budou to dobře vychované děti, řádně odvedená práce, nebo smysluplný život? Co vlastně Faustovi nabízel Mefistofeles? Mládí, slávu, štěstí... Co takhle život bez výčitek?

 

Nevím, co se stalo s Nessou. Netuším, jestli odjela zpátky domů. Vlastně ani nevím, zda je naživu. Náhodné setkání s Amedou ji ale vytáhlo ze studně podvědomí zpátky na denní světlo a chrstlo mi jí do tváře s jednou pasáží Nobokovovy Lolity:

„ ,Víš, na umírání je nejhorší, že jsi úplně sama,‘ řekla, a mě náhle zasáhlo, že jsem zkrátka nevěděl vůbec nic o duši mé drahé, a že se v ní velmi pravděpodobně, za všemi těmi hnusnými juvenilními klišé, skrývá zahrada, a soumrak, a palácová brána – potemnělá a zbožňováníhodná místa, která mi byla záměrně a absolutně zapovězená...“

 

Někde musím mít její číslo. Vytáhnu smartphone z kapsy. Ano, tady je. Vytáčím ho a čekám. Telefon vyzvání. Vyzvání dlouho a nikdo ho nebere. Drnčí do dálky jako hrana zvonu. Komu ta hrana zvoní?

 

„Protože jsi spojen s lidmi, nikdy se neptej, komu zvoní hrana – zvoní tobě.“

---