Parazit

Všechno listí ze stromů již opadalo pod nátlakem listopadu a je tu prosinec. Ve vzduchu je cítit hniloba listí, která nám naznačuje, že se blíží sněhová pokrývka. Zelená barva trávy ztrácí svoji intenzitu. Je mi smutno. Příroda se chystá na zimní spánek, začíná období mlh a ponurého počasí. Sedím ve vlaku a projíždím neznámou krajinou, krajinou plnou prázdných domů, opuštěných zahrad. Venku je zima, stmívá se. V žádném domě nesvítí světlo, nekouří se z komínů, nikde ani živáčka. Zvláštní pocit. Děsí mě to. Vlak zpomalil a mně se zastavil dech. Kam to vůbec jedeme? Ptám se sama sebe. Mám chladné dlaně a husí kůži po celém těle. Je mi úzko. Všímám si, že je na každém stromě jmelí. Blíží se Vánoce. Nahání mi hrůzu, jak může být tento parazit symbolem Vánoc? Nechápu. Vždyť se s ním ten strom musí naučit žít, aniž by chtěl. Je to smutné. Cítím se přesně jako ten strom. Ten pocit bezmoci a úzkosti. Nemůžu se bránit, nevím jak. Nemám sílu, tu mi vzal listopad.

Můj parazit se mnou sedí u štědrovečerní večeře a já se dívám na jmelí a vím, že takhle to dál nepůjde, když to zvládl strom, zvládnu to i já.

Uběhly dva roky, jsem bez energie, fyzicky a psychicky vyčerpaná na pokraji zhroucení. Umírám? Ne, jen nastal čas opustit svého parazita. Parazit vytahuje všechny své zbraně, nabírám druhý dech – už jsem proti němu imunní. Přišla jsem o několik let svého života, čas utíkal a já si uvědomila, jak málo jsem si sama sebe vážila.

Už vjíždím do známé krajiny, je tma. Vidím blikající světla domů a pouličních lamp, kouř z komínů, vidím život. Průvodčí hlásí konečnou stanici a prosí, ať si vystoupím. S úsměvem mu poděkuji a říkám si, že už je to za mnou. Už vidím tu známou uličku domů, kterou lemují pouliční lampy, slyším ten známý štěkot psů. Teď nepřežívám, žiji!