Ani největší radost není beze smutku

Toho rána vstal, nikdo neví a nikoho ani nezajímá proč, neobvykle brzo. S čilostí jemu nevlastní vyskočil z postele, otevřel okno a zhluboka se nadechl brzkého jara, když vtom uslyšel již mnohokrát slyšená slova po jejichž odeznění se odebral do kuchyně. Posadil se a s dětinskou vervou se jal usrkávat čerstvě uvařenou kávu. Naproti němu seděl novinami zahalený otec, který by jeho přítomnosti nevěnoval pražádnou pozornost, pokud by na něj syn sám nepromluvil. "Je tam něco zajímavýho?", zeptal se nečekaje významnou odpověď. Otec, z letargie těmito slovy vytržený, zaklapl noviny, odpověděl, že ne a doslova si nacpal do pusy až doposud na stole smutně polehávající koblihu.

Následná cesta do školy ničím nevybočila z průměru a samotný pobyt ve škole taktéž ne, čehož budiž důkazem, že dostal dvě trojky. Jakmile však spoře oděn vykročil směrem k domovu, jeho tehdy dnešní den se proměnil ve výjimečný. To nejpodstatnější a současně i to jediné, co stojí za následnou zmínku, bylo, že potkal krásnou slečnu, na čemž samotném toho věru moc světoborného není, avšak ona jej oslovila, čímž ho vytrhla z letargie, stejně tak, jako on dnes ráno u snídaně svého otce. V tu samou chvíli si tuto spojitost sám uvědomil a okamžitě a slepě uvěřil v to, že toto je ono osudové setkání, o němž toho už tolik slyšel a z nějž zákonitě vzejde láska na celý život.

Po necelé půlhodině ve znamení plytkých a neuvážených slov se již oba drželi za ruce a v očích kolemjdoucích se nejevili nikterak jinak než jako dvě beznadějně zamilované hrdličky. On mluvil o své ničím z všednosti vybočující existenci a ona s úsměvem přitakávala. Polibky pod rozkvetlou třešní na sebe nenechaly dlouho čekat a stejně tak ani vzájemné vyznání bezmezné lásky a oddanosti na věky věků. V jeho mysli vřela euforie z bezprostředně nabytého štěstí a předpokládejme, že nejinak tomu bylo i u jeho protějšku. Jak se tak cukrovali, dočista zapomněli na svět je obklopující - jediné, co pro ně bylo v celé té nepřebernosti vesmíru podstatné, byl ten druhý. Netvrdím, že na tom bylo samo o sobě něco vyloženě špatného, ale pravdou zůstává, že to, co následovalo, se ideálnímu jen stěží přiblížilo.

Pomalu ale s jistotou sobě vlastní nastal večer. Četnost přes den vytrvale projíždějících aut se snížila na stěží postřehnutelné minimum, což poskytlo našim milencům jakousi intimitu a jen posílilo jejich lhostejnost vůči fyzickému okolí. Říkám fyzického, protože fyzický byl i jejich střet s realitou. Ve chvíli kdy nepřecházeli přes přechod a přesto přecházeli silnici se, jak již nutně tušíte, zničehonic, v jedné vteřině věčnosti, přiřítila sanitka a snad v naději na příplatky kov prudce narazil na maso a odvrhl dívku dobrých pět metrů daleko. S nárazem bylo slyšet křupání zlámaných kostí, výkřik, brzdy a řev. Dívka ležela zakrvácená vprostřed silnice a její fyziognomie byla znatelně pošramocená. Chlapec se bezuzdně povaloval po zemi a v jeho bolestné agónii se mísil křik s pláčem až do na sebe nedlouho čekající chvíle, kdy ztratil vědomí.

Probudil se na nemocničním lůžku neschopen pohybu. Koutkem oka zpozoroval, že má na levé noze sádru a na pravé noze nic, jelikož mu chybí. Sestřička jej znovuobeznámila se skutečností, že se nachází v nemocnici a suše dodala, že, jejímy slovy: "Ta holka to nepřežila.". Co následovalo potom, není těžké odhadnout - hysterie, zoufalství a jim podobné odchylky od společenských norem. Co je ovšem neobvyklé, je postoj, který chlapec po svém zotavení k celé události zaujmul. A to sice, že těch několik hodin strávených s onou zesnulou, bylo těch několik nejradostnějších v jeho životě a snad proto musela být tato skoro až nadzemská radost vykoupena jeho doživotním smutkem.