A začalo to tak nevinně

 „A začalo to tak nevinně,“ pomyslel si muž středního věku při pohledu na svou mrtvou ženu středního věku.

Pět minut po půlnoci, byt na předměstí, dveře se otevřou. Do neosvětlené předsíně vchází muž chůzí notně ovlivněnou jeho několikahodinovým pobytem v místním sociálním zařízení. Snaží se být pokud možno co nejméně hlučný, tělo jej však neposlouchá a tak naráží, zakopává a znovu naráží. Jeho nyní již ze spánku úspěšně probuzená žena dostává jedinečnou záminku pro to, aby si významně postěžovala a tím byť jen třeba symbolicky projevila svou již dlouho skrývanou, avšak o to více deprimující nespokojenost v manželství.

„Zase si chlastal; tak jako včera, tak jako zejtra, tak jako vždycky. Ty seš prostě nenapravitelnej alkoholik. To ti neni blbý ani to, že děti ve škole, když se jich někdo zeptá, co dělá jejich táta, tak odpovídaj, že chlastá?“ Odmlčí se a s rukama v bok a očima upřenýma čeká na to jak a jestli vůbec zareaguje.

Muž opileckým tónem, avšak se snadno postřehnutelným klidem praví: „Počkej, počkej, počkej – to že říkaj? Že jejich táta chlastá a víc už nic? Nejsem snad já ten, kdo tuhle zatracenou rodinu živí, zatimco ty akorát doma celý dny čumíš do zdi a zoufáš si nad tim, jak seš na tom hrozně špatně?“

Hned jak to dořekl, tak toho litoval. Nikdy jindy než v opilosti by si toto říci nedovolil, přestože si to třeba už tolikrát myslel. Teď, když se na ní v jindy intimním pološeru díval a viděl, že ji to očividně ranilo, ještě aby taky ne, jeho hluboká láska k ní se opět po dlouhé době probudila a on proklínal sám sebe za to, jak snadno se nechal vyprovokovat. Nyní už nebylo cesty zpět – řekl to, co řekl a je jen a pouze na ní, jak a jestli vůbec zareaguje.

Žena v afektu sebrala poslední zbytky své vnitřní síly a zmohla se na odpor: „Co si to dovoluješ mi tohle říct; mně, té, která vychovala děti a starala se o domácnost, zatimco tys byl furt někde nevim kde bůhví s kym, ale ne tady. Ani ty peníze si nebyl schopnej zajistit tak, aby to stačilo pro naše děti. A byla jsem to já, kdo jim musel lhát o tom, proč si s náma nebyl na Vánoce a proč nedostaly to, co chtěly, i když si jim to slíbil.“ Byla rozčilená jako nikdy předtím a další a další plamenná slova se jí užuž draly na jazyk, když v tom jí muž přerušil.

„Promiň, nechtěl jsem to říct, to alkohol ze mě mluvil. Odpustíš mi to lásko moje?“ Řekl to takhle přímočaře a nemyslel to jinak než upřímně, avšak onou přímočarostí by v leckterém vzbudil pocit, že v jeho promluvě nebylo ani zbla upřímnosti, ba dokonce snad, že se leckterému otevřeně vysmál a přesně takový pocit vzbudil i nyní ve své ženě.

Jestliže ještě před malou chvílí byla rozčilená jako nikdy předtím, nyní byla rozčilená jako nikdy potom. Její výraz ve tváři nabyl makabrózních tvarů, její tlukot srdce se zrychlil téměř až na přežitelné maximum a z jejich doširoka otevřených úst vyšel nelidský skřek: „ÁÁÁÁÁ“.

Vrhla se na něj. Kopala, škrábala a kousala. Kdo by to do ní kdy řekl. On rozhodně ne, jelikož byl proti její bezbřehé agresi zcela bezmocný. Shodila jej na zem a mlátila ho do hlavy deštníkem, jenž tam k jejímu velkému štěstí ležel. Častokrát v těch nejneobvyklejších situacích myslíme na to nejobvyklejší a toho budiž důkazem, že jediné co se mu nyní honilo hlavou bylo, zda-li měl těch piv devět, anebo deset.

„DEVĚT!“, blesklo mu náhle a o to rozhodněji hlavou a tedy věda, že není až tak opilý na to, aby byl beznadějně odsouzen k potupné smrti pod svojí běsnící manželkou, počal ji škrtiti. Pevně jí stisknul palci ohryzek a nedbaje jejích nářků nepolevoval. Zmítala se chvíli jako hadí žena pod vlivem nejmenovaných omamných látek až sebou naposledy škubla a zmlkla.

Ticho bytu narušovalo pouze přerývané oddechování mužské. Žena ležela vedle něj na podlaze v poloze, která by jí byla dozajista nepříjemná, pokud by byla naživu.

„A začalo to tak nevinně,“. Muž si dá deset, vlastně jenom devět piv, přijde domů a co se nestane - zabije svou ženu.