O jediné Růži a jediném Chlapci na celém světě

Žil kdysi jeden Chlapec. Měl vlasy žluté jako sláma, pleť jemnou jako dítě a byl to jediný takový Chlapec na celém světě. Narodil se v honosném domě, kterému nikdo neřekl jinak než Palác. Rodiče jej vychovali k píli, síle, zvídavosti, dravosti a sebedůvěře. Chlapec bezstarostně dospěl.

Jednou se dozvěděl o zahradě planých růží. Prý jsou ty růže tak krásné, opojné a nezkrotné, že jim na světě není rovno. Protože měl Chlapec v sobě odjakživa zvídavost a touhu po krásnu, rozhodl se do růžové zahrady vydat.

V tom kouzelném denním okamžiku, kdy Slunce ještě visí na obzoru, ale jeho záře začíná prohrávat nekonečný boj s nočním stínem, dorazil k velkým kovovým vratům. Zrezivělý zámek přívětivě zaskřípěl, jako když vítá milého hosta a Chlapec se ocitl v zahradě. Ten pohled mu vyrazil dech. Rozlehlá zahrada zalitá skomírajícími zlatými paprsky byla plná tisíců růží. Vůně a ticho a krása růží mu připomněla něco z posvátnosti starých chrámů.

Dlouho se Chlapec procházel zahradou. Slunce už dávno zapadlo za obzor, do krajiny se hluboce zakousla tma a mu se za nic na světě nechtělo zahradu opustit. Uchvácený sledoval divokou krásu růži, když se najednou rozhodl. Mnohokrát byl varován, že nemá tyto růže trhat. Jejich krása prý vzrůstá z nespoutanosti a zajetí nejen pohltí všechen půvab růže, ale zbaví ji i křehkého života a mu nadosmrti potřísní ruce krev světa. Chlapec nedbal na zlo, které páchá, žádostivě se sklonil k nejkrásnější růži z celé zahrady a vyrval ji i s kořeny.

Chlapec zasadil ještě v noci Růži na svou zahradu u Paláce. Cítil na jazyku neznámou pachuť něčeho temného a zlého, ale spánkem tento pocit rychle odehnal.

Jak plynuly dny, Růže uvadala. Když jí Chlapec nosil vodu a hnojivo, Růže jen zoufale šlehala polámanými trny a pomalu umírala. Zželelo se Chlapci Růže. Každou volnou chvíli sedával v její blízkosti, zaléval ji vlastními slzami a nešťastně prosil Růži, ať bojuje o život svého půvabu. Když Růže poslouchala hezká slova a vnímala něžné dotyky Chlapcových rozškrábaných rukou, něco se v ní začalo lámat. Nevšimla si toho ani ona ani on, ale pomalu, velmi pomalu se Růže změnila.

Jednoho dne přišel opět Chlapec k Růži do zahrady. Když k ní pohlédl, zůstal ohromen. Růže vzpínala svěží lístky k nebi a konce větviček byly obsypány bohatými, opojně vonícími květy. Když rostla Růže v zahradě, pulzovala v ní nezkrotnost a vášnivost. Z nich čerpala svou sílu k životu. V zahradě Paláce se však ji však do něžné krásy a svěžího života probudilo něco jiného – byla to láska. Všechny zákony zahrady byly porušeny. Chlapec přilnul k Růži a ona k němu a stala se tak jedinou růží na celém světě.

Často bylo vidět Chlapce u růžového keře. Zbožně vzhlížel k Růži a ona ho lístky opatrně hladila po jemné kůži. Všechno se zdálo být jako zalité dobrým kouzlem. Jak plynul čas, ztratila zamilovaná Růže ostražitost a nevšimla si, že to, co poutá Chlapce k ní, není čistá láska, ale posedlost a touha a ničivý žár. Důvěřivost ji zaslepila.

Brzy se po okolí rozneslo, že v zahradě Paláce roste Růže ze zapovězené zahrady. Lidé se na ni chodili okouzleně dívat. Kdesi hluboko v srdci rozpoznali přítomnost čisté lásky a s úsměvem a radostí se vraceli po návštěvě Růže posílení do svých životů.

Zprvu byl Chlapec na svou Růži pyšný a pociťoval štěstí, ale pomalu se v něm rodilo šílenství. Jednou v noci se vydal rozespalý do zahrady. Stříbrná záře měsíce stékala po růžovém keři. Překvapená Růže láskyplně vzhlédla k Chlapci a v chladné noci mu na pozdrav něžně ovinula lístky kolem tváří. Když se však zadívala Chlapci do očí, najednou poznala, že něco je špatně. Ani šílená bolest a krvavý zvuk trhání větviček ji nepřiměly plně pochopit. „Jsi jen má. Má. Jediná Růže na celém světě. Dal jsem ti nový život a jen já mám právo o tobě rozhodovat a dívat se na tebe a chtít tě“. Láskou změněná Růže nedovedla pochopit. Tiše šeptala znovu a znovu do noci: „Miluji tě, miluji tě…“. Po chvíli zbylo jen ticho, starobylá pachuť krve světa a mrazivé vědomí nebytí.

Druhý den ráno vstávalo Slunce rudé. Lidé zděšeně sledovali cáry mrtvé růže, které nyní pokrývaly zahradu. Nechápali, ale v tvrdé tváři Chlapce nebylo možno vyčíst odpověď...