Dopis

Dopis bez adresy... i přes to odpověď si žádá.

Dopis

 

Dopis v bílé strohé obálce, raději bez adresy. Vůbec nevím jestli je pro mne, avšak na mou adresu doručen byl.

 

Přebírám jej, rozbaluji a snažím se číst jedno slovo za druhým, ale slova mi skáčou a nedávají smysl. Skáčou i mezi řádky, kde jejich význam asi vidím jinak, než jsi je myslel. Nemám ráda čtení mezi tvými řádky.

Dnes, po tolika dnech co jsi tak daleko, nerozumím jedinému tvému slovu, ba ani písmenu. Ani tečkám či čárkám, na které tak často zapomínáš.

 

Dnes se snažím zapomenout já. Srdce z těla jsi mi vyrval nebo jsem to možná udělala já sama, to už nevím a je to vlastně jedno. Jediné, co si pamatuji, byla ta ukrutná bolest. Bolest, která mě bodala den za dnem tolik měsíců.

 

Píšeš, že jsi o mne vždy stál a také to, že pár znamená pouze dva. Vím, byli jsme tři, ale slyšet od tebe jediné slůvko ujištění, neváhala bych. Ty jsi ten, který se mě snažil držet dál, proto dnes mezi tvými řádky čtu tu samou větu, pouze v jiném znění: "Prý na to, aby lidi byli pár, musí být dva. A já nechtěl nebo jsem se bál."

 

Píšeš, že tvá ústa příliš mluví. Kdyby říkala jen to důležité a hlavně upřímně, bylo by nám dnes určitě lépe. Jak oba víme, spousta věcí mezi námi nebylo řečeno a nikdy nebude. Ač jsme si jich oba byli plně vědomi, nebyl ani jeden z nás schopen říct je nahlas. Tak něžná slůvka a přitom ta největší obava... Jak smutné. Také je možné, že jsi mě svými slovy a činy uvrhl jen do prapodivné krajiny snů, kde jsem si tvé náznaky vysnila dle svého. Ano, připouštím, že se mé očekávání v těch posledních měsících realitě vlastně vůbec nepodobalo, ale zdá se, že již otvírám oči, což můžeš asi velmi dobře cítit i z mých řádků. Možná...

 

Jsi hráč, vím to. Několikrát jsem tě viděla otvírat ty kouzelné balíčky plné barevných kartiček. Měl jsi v očích šťastnou jiskru a ... Ano vím, tuhle hru ty nemyslíš. Myslíš tu mezi námi, kterou jsme tak bezchybně hráli až do konce. A pak najednou !GAME OVER! . O-ou... Stálo to za to? Já nevím, hrozně ráda vyhrávám.

 

Jsi lhář. A jsi pěkně podlý lhář, pokud lžeš i sám sobě. Všechno mohlo být jinak, vždyť jsi měl tak prudce účinnou zbraň, kterou jsi nepoužil. Vím, nemáš rád násilí, ale já... Já chtěla, ale ty jsi mi neřekl, že můžu.

 

Škoda, že Epitaf nebyl napsán trochu jinak. Byl nádherně romantický, několikrát jsem u něj plakala a tehdy jsem si víc než kdy jindy uvědomila, jak to se mnou vlastně myslíš. Prsten jsem totiž od něj stále nedostala a ani to nevypadá, že bych ho v dohledné době dostat měla.

 

Tvůj podpis mluví za vše: "Navždy tvůj". To víš že navždy. Taková jizva, už se nezahojí...

 

Nemá smysl psát dále tento dopis. Své myšlenky jsem si již několikrát probrala a stejně bezvýsledně. Navíc pokud tvá slova nebyla vůbec určena mě, bude tohle už dost trapné. Ale nevadí, alespoň se ti zase trochu obnažím, chybí mi to.

 

Vím, že se jednou zase vrátíš a oba víme, že budu stále čekat. Budu čekat, jestli si se mnou začneš zase hrát. Pro tebe tady budu vždy v jakékoli podobě. I kdybych měla být stále ta víla, která čeká opodál a mlčky tě drží za ruku.

 

S pochopením a odpuštěním navždy

                            Tvá

 

P.S.: Na letišti tě zrak šálil. Usmívala jsem se a mávala, ale mé rty nic říct nemohly. Kdyby se jen na okamžik otevřely, musely by křičet a prosit, abys neodjížděl. Nechtěla jsem tě tu držet. K čemu taky.

---