On, Jaroslav Vetejška

Příběh inspirovaný skutečnou událostí doplněný o fiktivní dějovou linku.

Pětadvacátého února 1948 promlouvá předseda vlády Klement Gottwald k československému lidu…

 

…Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentovi navrhl seznam osob, kterými má být vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal…

 

…tak začíná příběh, který má vést ke štěstí.

 

***

 

Přinesl jsem kávu. Dívám se z okna.

Hodonín, sídliště, 6. patro.

Výhled na celé město.

Je pod mrakem. Léto je parné, a když mám volno, je pod mrakem. Nevadí. Nemám rád parno.

Dívám se z okna. Káva je na stole.

Pondělí. Parkoviště před domem je poloprázdné. Lidé jsou v práci. Pokud nějakou mají. Vedle sebe stojí stará škoda stodvacítka a nový ford. Kolem prochází harpunář. Napichuje odpadky, které chvíli předtím zahodili kolemjdoucí.

Hlavu klopí k zemi.

Obal od velblouda.

Zásah.

Končí v pytli.

Odchází.

Fouká vítr.

Podzim? Ještě je čas. Jen chladnější dny.

Káva stydne. Upíjím.

Mlčím. I pokoj mlčí. Jediný, kdo porušuje němou dohodu, jsou hodiny.

Tik tak.

Tik tak.

Dál a dál.

Sice nemá nožičky, ale běží rychle. Vybírá z paměti to hezké, aby ve stáří vytáhl to horší. Čas.

Pracuje.

- Stůj!

- Ty hajzle!

- Tati! Ne!

- Panebože.

Dívám se z okna. Káva je úplně studená.

Bude jedna.

Taky jsem chtěl být jedna, ale fotr, kterému jsem nikdy neříkal otec, mojí mámě kdysi řekl, že budu o stupeň níž.

On jedna byl, uměl v tom chodit, jeho fotr na tom byl prý podobně.

Teda ještě před pětačtyřicátým, než se vrátil z války.

Vrátil.

Nevrátil.

Vlastně tam zůstal. Vrátila se jen skořápka. A vakuum.

Nemluvil. A když, tak málo.

Seveřan.

Bydleli jsme spolu.

Já, matka, fotr a jeho fotr.

Ve Výstavní.

Když se fotr mého fotra vrátil, bylo mi pět.

V noci křičel ze spaní. Čím byl starší, tím více křičel.

„Schweine... Prosím... Sagst! Ich bin grosse Schweine!“

Zlomený člověk.

Zůstalo to v něm jako ozvěna.

Pořád se bál, ani nechodil ven.

Bál se.

Ve spánku křičel a mával rukama. Zaťatou pěstí.

Když jsem se pak fotra ptal, kde byl jeho fotr, odpověděl, že dělal elektrikáře.

 

 

***

 

 

Jmenuje se Jaroslav. Jaroslav Vetejška.

Má husté tmavé vlasy z česané dozadu.

24 let.

Je zima, mírně sněží. Fouká. Sedm hodin večer.

Ulice je plná přízemních domků s oprýskanými omítkami. Každý druhý má na dvorku slepice, králíky, psa.

Na tohle se připravoval několik měsíců. Známí slíbili, že mu pomohou. Stojí opodál.

Čekají.

Všichni čekají.

Na svůj věk toho prožil dost, možná až příliš.

Útěk z vojny.

Odboj.

Neúspěšná krádež rozhlasu.

Útěk přes hranice.

Kontakt s francouzskými agenty.

Proměna ve francouzského agenta.

Návrat.

Popravdě ale ví, že vyplnit význam slova návrat se mu nepodaří. Těžko se vrátí zpátky. Dohoda s Francouzi sice zněla jinak, ale on ví, že tady skončil. 

Přesněji řečeno, brzy skončí.

Ještě ne.

Ještě poslední vyřízení účtů.

Pak teprve skončí.

A zmizí odsud navždy.

Stojí v přítmí a šeptá si sám pro sebe: „Kde jsi A.?“

Muže stojící opodál prozrazují žhnoucí tečky. Kouří.

Je 4. leden 1950.

 

 

***

 

 

Rád se dívám z okna. Sleduju ten život okolo. Všude okolo. Jak proudí. Pulzuje. Existuje.

Dívám se, jak lidé houfně míří k obřímu supermarketu, kde se pod cedulí „akce“ objevil pytel brambor a paleta cukru.

Dívám se, jak chlap kráčí k malému stánku, kde si koupí noviny, cigarety a jak se zamýšlí, jestli si k tomu vezme i decku rumu v plastovém kelímku.

Dívám se, jak ženská venčí jezevčíka, který si přidřepl u chodníku a dostal ze sebe ty týden staré granule. Nechala mu je v misce, dokud je nesní. Až je snědl. A teď se jich zbavil. Ona je nabere do pytlíku, kráčí ke koši, ale mezitím šlápne do jiné hromádky. Mohu být klidně kilometr daleko a stejně vidím, jaké písmena ostrého slova jí tvarovala ústa. A břitva to není.

Dívám se, jak Blanka přichází k domu. Jde od supermarketu. S každým krokem se jí v rukou zhoupne naplněná igelitová taška. Miluju ji. Jsem starý kmet, ale nestydím se za to. Miluju ji.

Dívám se, jak vchází do bytu.

Dívám se, jak jí tančí úsměv po tváři, když říká: Ahoj.

Dívám se, jak vybaluje nákup na stůl.

Dívám se, jak na něm leží kilo cukru a tři kila brambor.

Dívám se, jak s pokrčením ramen říká: Byly v akci.

Dívám se na ni a vidím, že ji nemohu nemilovat.

Udělám si kávu.

Už třetí.

Vypiju čtyři, někdy i pět za den. Jako matka. Mám to po ní.

Když se to fotrovi stalo, káva byla nejčastějším slovem, které jsem doma slyšel.

Káva a cigareta.

Seděla na lavici vyplňující roh kuchyně, pravá ruka jí visela podél těla a levou si zapřela mezi stůl a bradu.

Seděla tam ráno i odpoledne po šichtě v Sigmě, co je dneska Armaturka.

Seděla a měla skelný výraz.

Seděla, měla skelný výraz a mlčela. Jako fotr mého fotra.

On mlčel v tom svém kutlochu na půdě, kde obyčejně křičel ze spaní změť českých i německých slov.

Ona mlčela v kuchyni na rohové lavici, kde obyčejně šeptala jen dvě slova.

Přišel jsem ze školy a řekla: Kávu. Uvařil jsem ji.

Šel jsem spát a řekla: Cigaretu. Podal jsem ji.

Káva a cigareta.

Na nich vidím, jak se člověk mění.

Obojí mi jako malému smrdělo.

A obojí mi jako starému chutná.

 

 

***

 

 

Čeká na A. a doufá, že vše proběhne hladce.

Bez zbytečného povyku.

Bez násilí.

Bez výstřelu.

Přesto má nabito. Co kdyby se A. vzpíral? Co kdyby se bránil tak moc, že bude muset tu stříkačku vytáhnout z kapsy? Otázky, které mu běží, hlavou by snad ani nespočítal, přestože jeho rodina musela mít počty v malíčku. V živnosti, kde se bez propočtů neobejdete, to ani jinak nejde.

Nebo jde, ale dopadá to špatně. I když… V jejich případě to bylo úplně jedno. Otec pryč, sestra pryč, matka sama na vedení instalatérské firmy nestačí a i kdyby jako příslušnice maloměšťácké buržoazie stačila, komunisti se postarali o opak.

V zájmu lidu.

V zájmu pokroku.

V zájmu dělnické revoluce.

Ať si ty své zájmy narvou do prdele, bleskne mu hlavou a tiskne rukojeť pistole v pravé kapse kabátu. Tu pistoli německé výroby ráže devět milimetrů ukradl na Velikonoce u posádky, ke které nastoupil k vojenské službě. A k tomu pětadvacet nábojů.

Vy okrádáte nás.

Já okrádám vás.

Morální bahno, ale fér.

 

 

***

 

 

Nikdy jsem o tom dni nijak zdlouhavě nediskutoval. Nebyl důvod. Nebo spíše zájem. Můj ani nikoho jiného.

Můj fotr. Je to tak dávno, ale vzpomínky se mi vrací čím dál častěji. Je to stářím? Sebelítostí? Nevím. Asi ani ne. Spíše mám více času přemýšlet.

Sedím v křesle a přemýšlím.

Je ticho.

Mlčím. I pokoj mlčí.

Rozumíme si.

Panuje mezi námi tichá dohoda – ten byznys výhodný pro obě strany.

Já neruším jeho, on neruší mě.

Jen ten čas.

Tiká, peláší dál a dál.

Každým obkroužením kolem ciferníku dřevených hodin, které opatruju jako poslední příjemnou památku na bezstarostné dětství, se mi prohlubují vrásky.

Stárnu.

Jako můj fotr a jeho fotr.

A přesto jinak.

Sedím v křesle a přemýšlím.

 

 

 ***

 

 

Chladné teploty dnů nového roku, roku 1950, ještě o něco více znepříjemňuje vítr zmítající zmrzlými vločkami sněhu. Když se opírají do tváří mladých mužů roztroušených na různých místech Výstavní ulice, píchají jako miniaturní jehličky.

On, Jaroslav Vetejška, to ale nevnímá. Před sebou má úkol, který musí splnit.

Musí.
Ví, že musí.

A. je nebezpečný. Oddaný, přesvědčený, zkažený. Alespoň v jeho očích. Přesně takoví, jako je A., ještě prohlubují ten marast, co se tady rozjíždí a nabírá čím dál větší rychlost.

Šrouby se utahují.

Třídní boj stoupá.

Všechno je černé nebo bílé.

Všichni jsou pro nebo proti.

Nic mezitím.

A on, Jaroslav Vetejška, cítí, že musí udělat něco pro to, aby situaci zvrátil. Aby to, co se tady v posledních dvou letech rozmáchlo, nepoblilo všechno to, co tady bylo, než přišli nacisté.

Všechno nebylo růžové, ani zdaleka.

Ale stejně tak nesmí být všechno rudé.

Pestrost je základ.

Různé názory.

Různé pohledy.

Diskuze.

Nikoliv diktát.

Tak to viděl.

Událost, která významem překročí hranice Hodonína, a později se jí budou zabývat badatelé, se dočká dvou výkladů.

Podle jedné se z Vetejšky stane odbojář.

Podle druhé terorista.

Na nic takového ale nemyslí. Ani nemůže.

On, Jaroslav Vetejška, chce A., příslušníka StB, dostat za hranice a postavit před soud. Dostane ho tam, i kdyby měl použít násilí. Toho se neštítí, přizpůsobil se.

Když se čas nachýlí k půl osmé hodině večerní, tmu rozříznou světla přijíždějícího auta. V ulici už je kromě Vetejšky pouze jeden ze známých, který mu má pomoci přímo při akci.

Vědí přesně, kde se to stane.

Dům číslo čtyři.

Auto zastaví před bránou s železnými vraty vedoucí do dvora domu. Dvojice, které je čtyřiadvacet a sedmnáct let, projde po chodníku mezi autem a bránou. Pískají si. A. sedí za volantem a čeká, až mladíci projdou.

Otevře dveře, vystoupí a jde odemknout vrata, aby jimi mohl následně projet.

A pak nastane ta chvíle, kdy se zastaví čas, kdy se to všechno láme, kdy jsou spálené mosty, kdy to může klapnout, kdy se to může naprosto posrat a kdy nikdo nemůže vědět, jak to celé skončí.

- Stát! Ruce nahoru!

Je to zlomek vteřiny.

Záblesk.

On, Jaroslav Vetejška, míří pistolí na záda A., který však neváhá.

Tasí zbraň, otáčí se… První rána!

A. vrávorá a celou váhou se opírá o vrata, která se s vrznutím pootevírají.

Druhá rána!

Tentokrát opačným směrem.

On, Jaroslav Vetejška, cítí, jak mu cosi prorazilo spodní čelist.

Třetí rána!

Čtvrtá rána!

Obě do auta. Jeden reflektor zhasíná.

Pátá rána!

Šestá rána!

Tentokrát střílí Vetejškův nezletilý známý, který zasahuje A. do břicha a prsou.

On, Jaroslav Vetejška, teď už vážně zraněný, utíká směrem k Slavíkově ulici. Jeho komplic se schovává v jednom z výklenků.

Sedmá rána!

A. mine.

Osmá rána! Nezletilý pálí po A.

Devátá už nevyjde kvůli zaseknuté pistoli.

A. padá k zemi.

Lidé žijící v ulici výstřely slyší, jen málokdo se ale odváží přistoupit k oknu. Za války se naučili spíše někam zalézt. Je to jako instinkt či protrpěná zkušenost podepřená pudem sebezáchovy.

Jediní, kdo k místu přestřelky vybíhají, je desetiletý syn A., který čekal na otce, aby mu ukázal, co si vyřezal ze dřeva a jeho matka, co je zároveň manželkou a nastávající vdovou. Křičí.

-Stůj!

-Ty hajzle!

Chlapec míří k otci.

- Tati! Ne!

Žena sklánějící se nad tělem A. a hledící k utíkající dvojici stále křičí.

-Panebože.

-Stůj, ty hajzle!

Střelci mizí za rohem Slavíkovy ulice.

 

 

***

 

 

Nikdy jsem o tom dni s nikým nijak dlouho nediskutoval. Jen jednou a krátce. S Blankou. Je o dvacet let mladší. Sotva někde vyloví vzpomínky na srpnovou okupaci, natož tvrdá padesátá léta. Přesto…

Ví, že o tom nerad mluvím.

Ví, že je to stále bolestné.

Ví, že to bylo bolestné i tehdy, kdy jsem o fotrovi četl po roce 89.

Ví, že bylo bolestné i to, když jsem se od matky dozvěděl, co dělal fotr fotra za války.

Ví, že už o tom asi nikdy mluvit nebudeme.

Že nebudeme mluvit o tom, jak můj fotr pracoval pro všechny ty bandy schovávající se za zkratkami ze tří písmen.  

Jak existují dohady, že za války spolupracoval s podobnou bandou, jen v jiných barvách.

Jak se podílel na tom, co se tady po osmačtyřicátém rozjelo.

Jak šel po všech, kteří nešli s proudem.

Jak ho na druhou stranu dnes někteří vnímají jako oběť teroristů.

Jak jsem nožíkem, který jsem od něj dostal na Vánoce, čtyři dny vyřezával dřevěný ciferník hodin.

Jak jsem na něj čekal, až přijede z práce domů, abych mu jej ukázal.

Jak jsem s tím ciferníkem pak přiběhl k vratům, u nichž ležel, a pod kabátem mu tekla krev.

Jak matka křičela.

Jak se od toho dne všechno změnilo.

Jak to dorazilo fotra mého fotra, který před válkou žil s rodinou na Těšínsku.

Jak narukoval.

Byl u SS.

Byl u toho, když některé z vězňů esesáci ponižovali a mučili. A mučili a ponižovali.

Byl u toho, když chlap musel říct, že je špinavé prase, jinak že mu vyrazí zuby.

A byl u toho, když mu je pak vyrazili, i když to řekl.

Byl u SS.

Byl jedním z těch, co nosili znak dvou blesků připomínající číslo 44.

Byl elektrikář.

Dokud se to neotočilo.

Dokud mu to nedošlo.

Dokud nedezertoval.

Odplaty se ale bál do posledních dnů.

Je to pryč. Je to dávno.

Dívám se z okna. Uvařil jsem si kávu a piju ji teplou.

Kouřím.

Obojí mi chutná.

 

 

***

 

 

Trvá to tři dny, než je pochytají.

Tři dny obav, zděšení, bolesti. Ta kulka, která se jemu, Jaroslavu Vetejškovi, zavrtala do spodní čelisti, musela ven. Když mu ji vytahují šroubovákem, omdlí.

A pak omdlí ještě několikrát, to když ho vyslýchají v Uherském Hradišti.

Soud, který se odehrává v Hodoníně za přihlížení dělníků z továren, je na politické rozhodnutí odstrašující. Stane před ním čtrnáct lidí.

Tresty jsou tvrdé.

Jeden nejtvrdší.

Vyslechne si ho on, Jaroslav Vetejška.

Za velezradu.

Za vyzvědačství.

Za úkladnou vraždu.

Za krádež.

A za zběhnutí.

Smrt za smrt.

Rozsudek potvrzuje Nejvyšší soud a souhlasí s ním také Klement Gottwald – nyní už prezident republiky…

 

 

…tak končí příběh, který ke štěstí nevedl.

---