Setkání

Když se díváme jeden na druhého, nadechneme se, jako bychom chtěli něco říct. Třeba ahoj nebo co tady děláš... Nebo... Nebo něco jiného. Cokoliv.

Ale neřekneme nic.

Prohlížíme si jeden druhého.

Od hlavy, na níž má špinavou čepici...

...přes oči, které má tmavé a unavené.

...bradu, kterou má zarostlou.

...až dolů, až po boty od bláta.

Jsme sami.

Je léto. Letní ticho. Jako když na kilometru není živáčka, jako když je dusno před bouří, jako když někde nad hlavami po sobě pokřikují ptáci, jako když je minuta daleko delší než obvykle. 

Svítí mu do očí. Nechá si svítit do očí. Stojí vzpřímeně. Rovná záda. Prsty pravé ruky drží kovovou přezku opasku a levou nechává podél těla.

Dveře k jeho příběhu jsou dokořán.

Promluví první.

- Máš cigaretu?

Zakroutím hlavou.

- Škoda, kouřil bych.

A pak zase neříká nic.

Promluvím já.

- Kolik vás je?

- Kolik nás je? Chceš po mě číslo? Opravdu po mě chceš číslo? My ale nechceme být čísla. My už byli čísla a už nikdy nebudeme. Žádný zasraný čísla. Ani na začátku ani na konci. My jsme to mezi nimi. My jsme lidi. Já i všichni, co jsou tady se mnou. Ale... Ty je chceš slyšet, že?

- Nechci.

Dívá se mi do očí.

- Lžeš. Proč lžeš?

A pak s tím začne.

- 2. 4. 1915, 17. 8. 1915, 22. 8. 1915, 2. 8. 1916... Stačí?

- Co to je?

- Ta otázka je špatná.

Nakloním hlavu na stranu.

- Zeptej se, kdo to je.

- Tedy?

- Josef Androš. Jiří Anka. Jánoš Argilian. Ištvan Arok.

- Kamarádi?

- Jak pro koho.

- Jak pro koho?

- Pro mě ano, pro frčky ne. Pro frčky to jsou jen ta čísla. Jen praporky zapíchnuté do mapy. Jen údaje při odvodu. Jen údaje v rozkazech. A ty... ty jsi taky číslo?

Chci říct, že ne, ale opak je pravdou.

- Jsem. Jsem číslo pro ty, co řídí banky. Jsem číslo pro ty, co řídí úřad. Ano, taky jsem číslo.

- A pro frčky?

- Naštěstí ne.

Kýve hlavou. Zeptá se, jestli mám ženu. Odpovím, že ano.

- Píše ti?

- Voláme si.

- Já měl taky ženu. Daleko. Psala mi. Naposledy v červnu. Psala, že chce, abych přijel domů. Že byla na mši. Že nemají moc jídla, ale vždycky to nějak udělají. Její matka je na tom špatně, protože otec je nezvěstný. Nenapsal už čtvrt roku. Tak snad jestli jsem ho neviděl. Mám na sebe dávat velký pozor, abychom, až se vrátím, mohli opravit tu chalupu po staré Darmovzalové. Bude potřeba každá ruka, tak ať je zbytečně nestrkám někam, kde bych o ně mohl přijít. Franz, co jsme spolu seděli v lavici, přišel o pravou a Mikoláš o levou. Od loktu dolů... Máš štěstí.

- Jak to myslíš?

- Tak, že se nikdo nepokouší, aby si dopadl jako Franz a Mikoláš. Že tu chalupu po staré Darmovzalové můžeš opravit dnes. Nebo zítra. Nebo za týden. To je fuk. Prostě můžeš. Že tě do ničeho neoblíknou a neřeknou: Běž a toho, co ani neznáš, zabij. A když to neděláš, zabije tě on nebo oni sami. Za velezradu. Proto máš štěstí, rozumíš?

- Ano.

- Já šel a zabíjel. A snažil se, aby nikdo nebyl rychlejší než já, i když je to takový kec. Můžeš být opatrný, můžeš se krýt, můžeš dělat všechno, co ti radí. Ale když jsi v poli, když jsi v zákopu a když padají granáty, můžeš se tak leda krčit, modlit se a srát si do kalhot. Díváš se na kamaráda, co se krčí o pár metrů dál a za okamžik už tam není. Máš štěstí, že se na kamaráda v zákopu dívat nemusíš. Važ si toho. To není samozřejmost. To není a nebylo pro každého.

Řeknu mu, že si to uvědomuju. Že to vím. Že když je mi špatně, vzpomenu si na to.

A on mi věří.

- Fakt nemáš cigaretu?

- Fakt ne.

- Začal jsem kouřit, až když mě odvedli. Když byl klid, alespoň na chvíli jsem si sedl bokem od ostatních, dokola četl dopisy z domu a kouřil. Třeba jen půlku, abych měl zase najindy. Sranda byla, že jsem ani nevěděl, jestli nějaké jindy bude.

Dívám se na něj a nevím, co říct. Jsem proti němu tak malý. S těmi titěrnými starostmi o auto, barvu obýváku nebo úklid po domácích zvířatech si před ním připadám jako pitomec. 

Zdůrazňuje mi, abych si vážil toho, co mám a kde jsem. Protože až budu tam, kde je on, nebudu z toho nic mít. Ani potřebovat.

Zeptám se, jak se jmenuje. Pousměje se.

- Hledej 21.8. 1917.

Dlaní si posune čepici a utře pot ze zaroseného čela.

- Už jde.

- Kdo?

- Ona.

- Prosím?

A vzápětí se ozve hlas mé milé. Volá mé jméno. Otočím se. Vidím ji, jak ke mně míří zrychleným krokem. Mávnutím ji potvrdím, že o ní vím. Otočím se zpět k němu a chci říct, že... Ale on už tam není.

Zůstali jen ptáci švitořící kdesi nade mnou. Mezitím přijde ona.

- Co tady děláš?

Přemýšlím, co odpovědět.

- Já... Já se byl projít, zatímco jsi šla napustit vodu do konve.

Vezmu ji kolem ramen. Doma vyhledám údaj, o kterém mi řekl. Je to černé datum. Už vím, kdo je.

Je František.

Je voják.

Je padlý voják, jenž v rakouské uniformě zemřel v první světové válce.

Je pohřbený ve společném hrobě na hodonínském hřbitově.

Chalupu po staré Darmovzalové opravil někdo jiný.

---