Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Intelektuál

25. 07. 2014
3
7
1277
Autor
Nadiusha

„Maj sa Paľko,“ cmuk, cmuk na obe líca, „a dávaj si pozor v lese!“ Ustráchane sa pozrela na Pavla Vilnusa mladučká Anička Ľahká, robiaca svojmu menu česť každú nedeľu. „Nič sa neboj,“ odvážne si nastokol klobúk na hlavu ctihodný pán učiteľ. „Veď vieš čo sa hovorí; nie že môjmu miláčkovi niečo ublíži,“ odvetila maznavo. „Nič sa neboj! Som intelektuál,“ neohrozene sa buchol päsťou do pŕs intelektuálny starý pán a rovnako neohrozene vykročil do tmy. Ešte v svetlách popri budove školy v Makovej pozrel na hodinky, prežehnal sa a pridal do kroku, pretože o osem hodín mal opäť absolvovať túto cestu, no nie k Aničkinmu náručiu, ale ku katedre a hŕbke šarvancov. Ctihodný pán Pavol minul dedinský cintorín a zmizol v lese.

***

„Ale Janko, nože, ešte chvíľu...“ „Nemôžem Hanka, je neskoro a vieš aký je les,“ Janko Hubka nežne odstrčil od seba svoju milú, Hanku Jablonkovú, venoval jej nesmelý božtek na nos a schytil klobúk. „Ale no, milý môj, hádam sa nebojíš povier?“ skúsi Hanka nesmelo s jasným nádychom posmechu, „cože by ti na to povedal ctihodný pán Vilnus?“ „Pán Vilnus je intelektuál, jeho mátohy nestrašia,“ Janko jemne pobozkal jeho slečnu a vybehol do tmy. Popri kríži s nápisom „Víta vás dedinka Rybník“ sa prežehnal a nesmelo vkročil do lesa.

***

Pavol Vilnus kráčal lesom. Pokojne si pohojdával paličkou do kroku, vytešoval sa z temnoty naokolo. Aura intelektuála v ňom vytvárala bublinu nebojácnosti, samoľúbosti a odvahy. Hlúpe dievčatko, tá Anička, myslel si spokojne. Pôvabnosť prostých dedinčanov spočíva práve v tomto, dumal a pocit nadradenosti v ňom narastal. Strašidlá? Mátohy? Rozumný človek sa nenechá vystrašiť povedačkami! Je to psychikou! Tak! Psychikou je to. A vzdelaním.Vzdelanie robí veľa, to je pravda. No aj ctihodný pán Vilnus musel uznať, že štúdium z neho neurobí hluchého. Do jeho fundovaných uší začali doliehať nočné zvuky. Tu prásk, tam prásk. Tu puk, tam puk, a Pavol Vilnus okúsil dosiaľ nepoznanú funkciu svojho váženého tela- na čelo mu vystúpil studený pot. Vari som chorý, premýšľal zmätene. No keď takmer vyskočil z kože pri zahúkaní sovy, pochopil, že to, čo ho teraz kvári je neduh inej kategórie. Ctihodný pán učiteľ a intelektuál Pavol Vilnus sa bál. Som intelektuál, som intelektuál... opakoval si chvejúcim hlasom, a ani zďaleka mu nebolo tak ľahko a odvážne ako pri Aničke. Vyľakane sa strhával pri jemnom šume lesa, odskakoval od každého tieňa. A keď lesom zaznel škrek, začal prehodnocovať aj pravdivosť niektorých povier. Som intelektuál, nebojím sa, som intelektuál, nebojím sa, posmeľoval sa a vari by to aj bolo zabralo keby v istej chvíli nevrazil do akého čierneho balvanu. Balvan začal vrieskať, trieskať, mlátiť do Pavla. Vilnus začal jačať, odhodil aj tašku a aj paličku a rozbehol sa ako mladý jeleň. Svižne preskakoval korene, výmole, lámal cezpoľné rekordy, prehnal sa okolo kríža s nápisom „Víta vás dedinka Rybník“ a zastavil až pod perinou vo svojej izbe, kde sa triasol, chvel a bál oči zažmúriť až do rána.

***

Mladý Janko svižne prechádzal lesnou cestičkou pomedzi tmavé stromy. Mesiac ledva osvetľoval chodníček pomedzi husté koruny. Správal sa veľmi obozretne, čo mu slúžilo k povesti opatrného mladého muža. Opatrnosť ho prešla po tom, čo lesom zaznel škrek akiste nočného vtáka, no jemu to v tej chvíli prestalo rozumne myslieť a úplne nerozumne sa rozbehol. Zastal až keď mal polovicu cesty lesom za sebou a sťažka oddychoval. Jano, len pokojne, len pokojne, prihováral sa sám sebe. Vtáky ťa plašia, už je s tebou zle, káral svoju osobu. Ako tak sa vyhrážkami, čo by na to povedal pán Vilnus, presvedčil, že obludy nejestvujú a vykročil. No po piatich krokoch narazil do čohosi tmavého a živého a to živé sa mu ovinulo okolo rúk. Jano vyľakane zjačal a začal mlátiť opachu, ktorá ho napadla. Hlušil ju, až kým obluda nezrevala tiež a nevzala nohy na plecia. Chrabrý Janko osamel. Roztrasený a dobitý sa potkýnal lesom, nohy ako z huspeniny ho doniesli domov do Makovej, kde okamžite zaľahol do postele a bál sa oči zavrieť. Modlil sa celú noc, kajúcne, prosebne, aby sa tá obluda nebodaj neprišla pomstiť.

***

„A cože Ján? Vari si v noci nespal, že toľké kruhy pod očami máš?“ opýtal sa starostlivo ctihodný učiteľ Pavol Vilnus svojho pomocníka Janka Hubku. „Jaj, pane, celú noc som oka nezažmúril,“ priznal sa Janko a lepšie sa prizrel svojmu pánovi. „Tuším, že aj vás v noci strašiaky mátali, pán učiteľ,“ vyriekol pobavene. „Keby si ty len vedel, Ján. Keby si ty len vedel...“ zamrmlal zamyslene starý pán. Obaja muži na seba s pochopením pozreli.


7 názorů

Janina6
07. 08. 2014
Dát tip

Představování postav jmény i příjmeními mi nevadí - jsou jen čtyři, navíc tvoří dvě milenecké dvojice, takže situace je zcela přehledná. Jenomže ono té přehlednosti a symetrie je v textu snad až příliš - nejen v rozvržení postav, ale i tom, co prožívají, a dokonce i jak přemýšlejí. Dívky říkají „vieš čo sa hovorí“ a „vieš aký je les“, a muži se v lese taky chovají úplně stejným způsobem. Jediný rozdíl je v tom, že Pavel si opakuje „som intelektuál“ (což nakonec nemá pro příběh význam). Prostě taková umělá, vykonstruovaná situace – v podstatě anekdota, která má pointou pobavit čtenáře. Bohužel pointa je jasná daleko před závěrem. Takže u mě je výsledkem úsměv nad několika vtipnými větami (líbí se mi třeba, jak Anička Lehká dělala čest svému jménu, nebo jak Pavel musel uznat, že „štúdium z neho neurobí hluchého“). Na anekdotu fajn, na povídku podle mě málo.


Nadiusha
06. 08. 2014
Dát tip

Pomerančová, mozes ak chces, je to pre mna cest


Moc pěkné vyprávění - mohu nominovat do povídky měsíce?


Nadiusha
31. 07. 2014
Dát tip

Neviem, ci si niekedy cital poviedky od Janka Jesenskeho. On pouzival tzv. "starosvetsku" rec. Toto je to iste. 

Co sa tyka pribehu- opisanie tej istej udalosti, ale z dvoch roznych pohladov :)


Lakrov
27. 07. 2014
Dát tip

Zdá se mi to takové nepřehledné a střídající se pojmenovávání protagonisty titulem, křestním jménem nebo příjmením na přehlednosti nepřidá. O příběh tady asi nejde. Nejsilnějším místem je pro mne samomluva, sloužící k dodání si odvahy. Připouštím ovšem, že text může mít nějaké kouzlo, které já jako neSlovák necítím.


Nadiusha
25. 07. 2014
Dát tip

Jaaaj, pardon :))) Dakujem, pani medvedova. (To pardon patri ku Kolajniciam :) )


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru