Deník a čekání na Světlanu - zatím poslední úryvek

Deník a čekání na Světlanu - třetí část

Ve dveřích se objevuje Světlana s černými brýlemi na očích.

„To jseš ty? Nikdo s tebou není?" ptá se mě bez pozdravu.

„Ahoj!" říkám rozpačitě. „Čekáš někoho jiného?"

„Pavla Kříže. Byla jsem s ním včera, ale někde se mi ztratil."

„S jakým Křížem? S tím hercem?"

„No jasně. Ty ho neznáš? Toho zná každej. A mě taky. Natáčeli jsme spolu včera ve studiu."

„Co blbneš? Ty jseš vožralá? Takhle po ránu?"

„Ty jseš nějakej vožralej. Do kolika jsi zpíval ty?"

„Já jsem včera nezpíval. Já jsem s tebou šel na koncert Laury."

„Já s tebou ale nemohla na koncert, to by byl Pavel nasranej, kdybych chodila s jinejma hercema na koncerty."

„Já nejsem herec ..."

„Já vím, ty jseš Milan, chodili jsme spolu."

„Chodili? Chodili? My jsme se tedy rozešli? Nechtěla bys mi to aspoň oznámit? Nechceš mi říct důvod? Ty sis něco šlehla? Kdo ti co dal?" koukám se jí na ruce. Chci se jí podívat do očí, ale v černých brýlích se odráží jen má rozcuchaná hlava.

„Co pořád máš? Já jsem v pohodě."

„A kdes byla celý ty dny? Vykašlala ses na práci, na mě. Tos přece nikdy nedělala."

„Říkám ti to, chodila jsem s Křížem. Jezdili jsme po studiích, natáčeli nový Básníky. Znáš to, ne? Taky si nechal dělat plastiku, aby vypadal jako ty, ale rozmluvila jsem mu to."

Vytínám jí facku. Hroznou, nikdy v životě jsem nikomu takovou facku nedal.Nikdy jsem nikomu nedal facku. Okamžitě se jí na tváři objevují otisky mých prstů. Brýle letí do rohu předsíně. V očích má divný chlad.

„Miláčku, promiň! Co se děje? Já tě přeci miluju, nemůžeš mě takhle opustit."

Začíná mi rozepínat poklopec.

"Nechceš ho vykouřit na rozloučenou?" pronáší naprosto suše.

Znovu se rozpřahuji, ale uhýbá. Ztrácí rovnováhu a padá.

Najednou se mění.

Jako když jsem v místnosti s různými osobami. Jako když přicházím v okamžiku, kdy vlkodlak nabývá své lidské podoby.

„Proč jsem upadla? Tys mě chtěl praštit? Chceš se milovat?" ptá se mě.

„Ne, zrovna teď se nechci milovat. Pokus se mi vysvětlit, co se s tebou děje?"

„Normálně jsem začala chodit s Pavlem Křížem, ale asi jsme se rozešli. Nebo co? Nemluvil si s ním?"

Záblesky reality se střídají s nějakým iracionálním světem, který vidí jenom ona. Chvílemi mám pocit, že ví s kým mluví. Oslovuje mě zdrobnělinami a přezdívkami, které používala jen ona. Když už se chytám jako pověstný tonoucí stébla, stávám se Karlem Gottem, který má silikonový penis a ona ho proto nemá ráda. Nechtěla by šahat na penisy, který jsou z umělý hmoty.

„A máma tě taky nemá ráda. Zkazils mi život. Saješ mi po nocích krev. A nechceš mít se mnou dvojčata. A já chci dvojčata."

„Pojď, půjdeme do práce," říkám jí a doufám, že jí třeba čerstvý vzduch pomůže. Chvíli si i myslím, že skutečně pomáhá, ale nedokážu si logicky vysvětlit, proč zrovna čerstvý vzduch by měl v takovém případě pomáhat.

Jdeme spolu po ulici, držíme se za ruce jako už mnohokrát. Najednou si nasazuje znovu černé brýle, které před tím musela sebrat a skrýt do kapsy, a skáče za novinový stánek.

„Co děláš?" ptám se jí.

„Jsem Laura a hledají mě moji tygři. Jsou to policajti. Musíš si na ně taky dávat pozor, když chceš se mnou chodit."

Když chceš se mnou chodit. Ta věta mi zní vhlavě. Odjíždíme do Prahy na schůzi skupinových vedoucích.

Zpočátku vše vypadá normálně. Sedím na poradě, během níž se jednotlivé skupinářky snaží přesvědčit okresní tajemnici SSM, že udělaly vše tak, jak po nich bylo žádáno. Já však neposlouchám. Snažím se násilně zapomenout na včerejší den, noc a dnešní ráno. Snažím se najít vysvětlení. Doufám, že se ho časem dočkám. Spekuluji, jak hodně může být pravdou, že Světlana potkala nějakého herce a někde se s ním zfetovala.

Zprávu o čelákovické pionýrské skupině podává Lenka. Najednou se Světlana zvedá a prohlašuje: „Lenko, co si vymýšlíš. Žádnou takovou akci jsme nepořádaly."

Lenka je evidentně překvapená a zmateně říká: „Vždyť jsme se na tom takhle dohodly."

„Jenže to není pravda a ty lžeš. Všichni tady jenom lžete. Hlasíte nesmysly."

Ve vzduchu je cítit pot. Někteří se otáčí po tajemnici SSM, někteří po tajemníkovi KSČ, který je zde jako host.

Snažím se se Světlanou navázat zrakový kontakt, abych se jí neverbálně zeptal, co to vyvádí. Její oči jsou stejně studené jako dnešní ráno.

„No to nemyslíš vážně, Světlano? Ty jsi pila," snaží se zachovat tvář svazácká tajemnice.

Část skupinářek se dívá na Světlanu, část se dívá na mě, protože náš vztah není pro nikoho tajemstvím. Nedokáži posoudit, jaký mám výraz, ale zřejmě to bude něco mezi naprostým zděšením a veřejnou omluvou.

„Žádám tě, abys okamžitě zasedačku opustila. Zbytek vyřešíme jindy," zvyšuje hlas tajemnice.

Světlana přistupuje k tajemníkovi strany, sundavá mu z nosu brýle, háže je na zem a šlape po nich. Několik lidí se k ní vrhá v předtuše, že někdo bude inzultován. Tajemník však nebezpečí úderu předchází a ustupuje na chodbu. Vybíhám za ním a prosím ho: „Zavolejte sanitku, ona se musela zbláznit. Věřte mi, ona není nalitá. Takhle se chová už několik dní."

Neveřícně se na mě dívá.

„Fakt, věřte mi, prosím, ona musí být nemocná," snažím se ho přesvědčit.

Sleduji, jak telefonuje. Po tvářích mi tečou slzy. Sedím v kanceláři, zatímco v zasedačce ženský Světlanu uklidňují a nepouští ji ze dveří.

Přijíždí oprýskaná sanitka, z které vystupují tři muži. Po chvíli mezi slzami vidím, jak dva z nich Světlanu vedou s rukama v jejím podpaží. Křičí: „Nechte mě bejt. Já nejsem žádnej cvok. Říkám jenom pravdu, jenom to, co vidím."

Zdravotník s kufříkem, zřejmě doktor, se na něco ptá skupinářek a některé znich ukazují na mě.

„Vy jste s ní měl poměr?" ptá se mě.

A nic víc. Nic víc nechce vědět. Nevím, mám-li si myslet, že tím pádem jsem z něčeho obviněn, anebo prostě nic vědět nepotřebuje, všechno je jasné.

„Co je jí?" ptám se tedy já .

„Zavolejte si zítra na toto číslo," prohlašuje a píše mi číslice na kus papíru vytrženého ze svého notesu.

Ještě vidím, jak se Světlana nohama vzpírá o sanitku, do které se jí dva muži v bílých pláštích snaží vecpat.