Prokopnutá samota

Je toho na mě moc. Zkrátka jsem v koncích. Zabývám se tím, kým jsem, co jsem po sobě zanechala a kam budu směřovat. Bylo by snazší, kdybych v tomto městě měla alespoň pár přátel. Zašla bych s nimi na pivo a uvědomila si, že jsem na tom dobře. Vlastní závěry a obavy s kamarády z mého rodiště neprobírám, protože se stejně jako já přestěhovali a navíc mají všichni své koníčky a rodiny. Jsou natolik zaneprázdnění novou etapou života, že se mi na zprávy a telefonáty neozývají.

Většinu času trávím prací nebo se svým partnerem. V ty chvíle je všechno v pořádku, ale jakmile jsem sama, upadám do letargie a nečinnosti. Naše domácnost je odrazem mého vnitřního rozpoložení, všude je chaos a nepořádek. Na psychiatry a jejich terapie nevěřím. Kamarádka mi vyprávěla, že se stavila na jedno takové sezení. Prý celou dobu mluvila o problémech, které ji tížily. Sesypala se, ale i přesto pokračovala ve vyprávění. Psycholog ji pozoroval, mlčky seděl a poslouchal její příběhy.

Bráním se podobným experimentům. Mám hrůzu z toho, že mi napíše prášky a šoupne do blázince. Jasně, naivní představa o průběhu terapie a lékařské pravomoci. Zároveň si uvědomuju, že své stavy musím řešit. Všechny obtíže nemohu přenášet na rodinu. Proto jsem se přemohla a domluvila si schůzku s paní Popelovou. Na internetu měla kladné recenze, pár známých s ní mělo také dobré zkušenosti. Doufám, že dopadnu jako Alča, vybrečím se na křesle, zaplatím a jakmile vylezu z ordinace, budu jako vyměněná. Zatím si naši schůzku nechám pro sebe. Nemusím rodinu zatěžovat každou hloupostí.

Rozhodla jsem se správně? Přešlapuju už patnáct minut před domem psycholožky a koušu si spodní ret. Mám ještě čas utéct a schovat se doma pod dekou. Chovám se jak na základní škole, neskutečný! Natahuju ruku a zvoním, branka se otevírá se skřípavými zvuky. Asi toho prožila hodně. Jdu do prvního patra, jsou tu otevřené dveře. Už není cesty zpět.

Páni! Místnost nepřipomíná prostor rodinného domu, ale podivnou kůlničku na dříví. Dva dospělí chlapi by měli problém s otočením ramen. Jeden stůl s plným popelníkem, gauč a věšák. Jsem tu správně? Co když jsem popletla dům nebo patro?! Jaké jméno bylo na zvonku? Nejrozumnější bude, když se vyplížím a uteču…

„Tady máte zelený čaj, sedněte si na gauč a udělejte si pohodlí. Vpustím sem trochu světla.“ Čaj? Kde ho uvařila, vždyť se do tak malé místnosti nevejde kuchyň.

„Nepotřebuji kuchyň, chodím na obědy a večeře naproti. A nejsem vědma.  Tuto otázku mi klienti pokládají nejčastěji.“ Mile se usmála. Zírala jsem na ni, protože se podobala administrativní pracovnici z filmu Beetlejuice. I cigáro držela přesně jako herečka. Doktorce chyběla k dokonalé podobě pouze krvavá jizva na krku.

„Aha, takže k Vám chodí asi hodně klientů?“

„Ano, pár jich mám. Nestyďte se, ten gauč je pouze pro Vás.“ Nechtělo se mi do něho, ale není zbytí. Čaj položím vedle popelníku a kabát na opěradlo pohovky. Zvláštní, nečekala jsem, že je gauč tak pohodlný. Až teď mi dochází, jak jsem unavená. Zatímco psycholožka povídá o průběhu setkání, zavírají se mi oči. To se mi stává jen na hodinách estetiky. Prokrista, vzbuď se!

„To je v pořádku, zavři oči a užívej si léčivou říši snů.“

„Mami? Co ty tady? Kde?“ Hladí mě po vlasech, usínám.

Sním? To není možné, já koza! Taková ostuda!

„Hlavně se nepokoušejte vzbudit, naše dnešní sezení by bylo k ničemu.“

„Sezení? Vždyť jsem Vám usnula na gauči a teď mě mé podvědomí ničí, protože vím, že se podobné chování nesluší.“

„Zvláštní, jak funguje náš mozek. Vědomí neukáže pravé pocity, lehce zahladí emoce. Přetvařuje se. Ví o svědomí a umí s ním zacházet, ale naše podvědomí si žije vlastním životem. Ve snech připomene podněty, osoby a skutky, nad nimiž při vědomí, tedy ve dne, nemyslíte a zakazujete si o nich přemýšlet. Všichni jsme vlastně schizofrenici, ve dne osobnost při smyslech, v noci magoři bez zábran.“ Pronesla lékařka pobaveně. Nevšimla jsem si, že je vyšší než já, rozhodně nevypadá na šedesát let, tipovala bych padesát, možná pětačtyřicet. Jak jsem se mohla takhle splést?

„Víte, sny Vám někdy odkrývají pravou podstatu věcí. Občas přemýšlíte nad problémy tak dlouho, že je vyloučeno dobrat se uspokojivého řešení. Pak zavřete oči, usnete a rozluštíte hádanku během pár hodin či minut. Podvědomí Vám ukáže věci, pocity nebo osoby, které jste opomíjela, a tím naznačuje, že jsou důležité.“

„Pravda, někdy své sny používám jako inspiraci a pak vytvořím krásnou sochu. Vyberu si z těch nesmyslů podstatnou věc a použiju ji.“

„A víte, že jste šťastná žena? Někteří lidé si své sny nepamatují a bojují s vlastními démony pouze ve dne.“

Celé je to k smíchu. Jdeme vedle sebe a povídáme si, jako kdybychom se znali odjakživa. Nerozumím si. Jak je možné, že k cizí osobě cítím náklonnost nebo jde dokonce o důvěru? Něco mi tu nesedí, mám špatný pocit.

Vcházíme do FairFoxe, mého oblíbeného pajzliku. Doktorka si sedá na bar a baví se s majitelem Vildou. Mířím k „našemu“ stolu, schovávám rezervaci a čekám na kamarády. Těším se, protože jsem je neviděla měsíc. Sedím a nasávám příjemnou atmosféru známého prostředí, tu a tam prohodím s dalšími neznámými lidmi pár slov. Zvláštní, jsem tu už celkem dlouho a kamarádi ještě nedorazili, něco je muselo zdržet. Jdu k baru. Vilém mi automaticky namíchá gin s tonikem.

„Víš, jde o zvláštní lokál.“ Říká zamyšleně psychiatrička, oči sklopené ke skleničce s vínem.

„Cítíš se tu dobře, protože jsi tu prožila několik zásadních situací svého života. Na tomhle místě zbožňuješ lidi, kteří sem chodí. O samotný prostor ti nejde. I přesto mě zaráží, že nikoho neoslovuješ a nedáš se s ním do řečí. Vlastní hlavě dáváš přednost před realitou.

„Ale já na někoho čekám, ne že bych se s ostatními nechtěla bavit.“

„Vážně? Čekáš na ně tak usilovně, že si nevšímáš ani okolních lidí. Zkrátka tě nezajímají, přiznej si to. Vždyť sis svůj oblíbený klub ani pořádně neprohlédla. Cítíš se tu dobře, posloucháš hudbu, ale neuvědomuješ si, že je tu od začátku ticho.“

„Ale ano, znám to tu, nemusím se ani detailně zaobírat prostorem. S Vildou si tykáme, tamhle je stůl, u něhož se s partou potkáváme, a jsou tu lidi, kteří to tu mají rádi, protože tohle místo má duši a obrovskou sílu. Jako vždycky není slyšet vlastního slova, protože je rozbitej jukebox.“

„Opravdu trávíš hodně času ve své hlavě, všechno si idealizuješ. Otoč se a podívej se pořádně.“ Pootočila jsem se na barové židličce a zjistila, že tu není tak zakouřeno jako obvykle a hudba nepřevyšuje hlas ostatních a vlastně ani oni nejsou slyšet. Židle, stoly a parket stojí na svém místě, ale lidi nevidím v různých skupinkách, jak jsem si prvně myslela. U každého místa stál jeden člověk. Psali esemesky, koukali do blba nebo se jen usmívali, ale s nikým se nebavili. Nedávalo mi to smysl. Doktorka se zvedla a s několika z nich pronesla pár krátkých vět. Komunikovali s ní, avšak jakmile je opustila, nevěnovali okolí sebemenší pozornost.

„Tomu nerozumím, ještě před chvílí tu bylo živo.“

„Tak jsi to viděla ty. Podobná atmosféra tu vládne od našeho příchodu. Každý jeden člověk čeká na své kamarády či spřízněné duše, ale nenapadne je, že si mohou ukrátit čas hovorem s jinými lidmi. Seznámit se. Nevědí jak, vyčkávají celý život. Stejně jako ty netuší, že v každém boxu, na každé židli a u každého stolu, se nachází pouze jedna osoba. Tady vůbec nejde o okolí, ale o jejich přístup. Neustále čekají, ale nedochází jim, že se nedočkají, když nevyvinou žádnou aktivitu.“

„Ale ano, mýlíte se. Jejich přátelé přijdou. Určitě.“

„Kde je teda tvoje parta známých? Trávíme tu věčnost.“

„Slíbili, že si udělají čas.“ Kousla jsem se do rtu a prohlížela si poloprázdný bar bez života. Jak je tohle možné?

„Všichni tady jsou jako kočky. Upnou se k jedné věci a vedlejší motivace je nezajímají. Stále čekají, aniž by si to uvědomovali. Ztrácí tím drahocenný čas. Vymýšlí si v hlavě příběhy a nevěnují pozornost realitě. Žijí virtuálním životem, který jim znemožňuje vnímat okolí. Život jim proplouvá mezi prsty, aniž by si to uvědomovali.“

„Snažíte se říct, že stojí na místě? Oni vlastně žijí, ale ne podle vlastních představ. Nedokážou se smířit s realitou a s faktem, že i když jsou zamilovaní a mají rodinu, v některých okamžicích, musí spoléhat sami na sebe a svůj úsudek. Zpřetrhat pouta a začít žít.“

„Ano, takhle se to dá také říct.“ Usmála se na mě, podlomila se mi kolena.

S leknutím jsem se probudila na pohovce a vyděšeně sledovala doktorku. Mluvila na mě a podávala mi kartičku s pozvánkou na další sezení. Čaj jsem měla skoro vypitý. Nepamatuju se, že bych se ho dotkla. Rychle se oblékám, je mi trapně, že jsem placený čas prospala.

„Tak se uvidíme za týden drahá, za dnešek jsme vyrovnané.“

„Vážně? Nep … to je vlastně jedno. Díky za Vaší trpělivost, ale jsem si jistá, že příští týden nepřijdu. Zkrátka jsem si všechno ujasnila a srovnala, popřemýšlím o tom a vrhnu se na malování.“

„Malování? Myslela jsem, že se věnujete sochařině.“

„Ano, malování. Sochám se budu taky věnovat, ale teď se musím zaměřit na malování a vrátit se do svého starého ateliéru. Tvoření mě uklidňuje. Dlouho jsem na základě impulsů nepracovala. Nemůžu přece stále koukat na seriály a žít si ve svém spokojeném světě. Tohle přežívání nemá smysl, musím se naučit žít a dělat jen ty věci, které chci. Mějte se pěkně.“ Asi nikdy nevymažu z paměti ten její spokojený výraz. Nakonec vypadala mladší, než jsem si původně myslela… neměla předtím šedé vlasy? To je fuk, zvláštní osoba, ztratí klienta na první schůzce a raduje se z toho... Musím do výtvarných potřeb, jestlipak jsou stále na rohu…

---