Šťastlivec

Probudily ho částečky prachu dopadající na obličej. Pomalu se probíral z milosrdného nevědomí. Nechápal kde je a co se děje. Najednou si pomalu uvědomil bolestnou pravdu, ležel zaklíněný v hromadě suti. Nevěděl dne ani hodiny. Nevěděl, zda leží hlavou dolů nebo obrazně stojí.

Nejhorší byl fakt, že si nepamatoval kdo je. Středobodem se stalo jméno. „Vzpomeň si na jméno a vše bude v pořádku,“ šeptal jeho vnitřní hlas.

Cítil horkost ve všech údech zmrzačeného těla. Nedokázal se pohnout, ulevit bolesti zad.

Ze všech sil přemýšlel co dělat. Kolik katastrofických filmů už viděl? Věděl, že každým okamžikem se objeví kužel denního světla. Bude se zvětšovat a růst, než prostrčí hlavu plavá záchranářka s plným dekoltem. Těšil se na ten moment. Na slastnou chvíli záchrany. Určitě bude předstírat šok, aby se lehce předklonila, otřela se bradavkami o jeho čelo a posléze mu ukázala ráj na zemi.

Nedokázal poznat, jestli má erekci, upadl do šoku nebo jeho chloubu pochroumala katastrofa. Stále byla tma a ticho. Sen o záchraně se pomalu rozplynul a mysl zahalila panika. Ledové ticho děsilo jeho klid, který vyhánělo z jeho adresáře přátel.

Snažil se pohnout rukou. Pomalu, velmi pomalu ruku vyprostil a první pohyb směroval směr klínu. Jediné co nahmatal, byl velký kus zdi, náhodně pohozený přes jeho nohy a pánev.

„Dal bych cokoliv za flašku a pistoli“, zvolal zoufale do ticha. Přes vyschlé hrdlo nevyšla hláska. A překvapivě se ani jedna věc neobjevila.

Zoufalost začínala nabírat na obrátkách.

Muž se snažil rozhlédnout, alespoň zrakem obhlédnout svou nynější celu a budoucí hrob. Neviděl nic než černou prázdnotu. Tedy alespoň rukou prohmatal nevelký kus prostoru kolem sebe. To co nalezl, zaselo zrnko radosti do jeho ztrápené duše.

Kolik radosti dokáže udělat malá krabička sirek.

Celý dychtivý převracel krabičku v pochroumaných prstech. Mazlil se s ní. Radoval se z každého dotyku.

Prudce se zarazil a vrátili se staří známí neklid a zoufalství. Jak zapálit sirku jednou rukou? Nedokázal pohnout s tímto hlavolamem.

Musí hledat dál.

 

Z němé tmy se zjevil pronikavý zvuk. Muž nechápal co se to děje. Štiplavě živá melodie kousala do uší. Pátral v paměti co se děje a kde tento zvuk už slyšel. Opět jeho duši zalila radost – byl to jeho mobilní telefon. Sice předposlední model, ale nyní záchrana.

Ale záchrana vzdálená. Neodkázal určit, odkud se zvuk šíří. Rezonoval mu v jeho hlavě a rozbíjel na nesouvislé střípky jeho mysl. Nemohl se soustředit. Zběsile šmátral rukou a snažil se najít bývalý výkřik modernity a cool vzhledu.

Mobil utichl a stejně s ním zmizely i naděje a sny o záchraně.

Stále nevěděl, co se stalo a kým do nedávna byl.

Horečně uvažoval o možnostech záchrany. Dal by cokoliv za hlavu škaredého chlapa, jež by se prodrala do jeho prostoru. Jen se dostat z této díry.

Panika už úplně převládla. Poslední zbytky příčetnosti ho opustily. Muž se rozplakal a do ticha prosil a škemral o zázrak. Nemusel být ani božský, klidně ďábel. Upíše duši komukoli, čemukoli jen za záchranu a možnost znovu nadechnout se čerstvé vzduchu. Sliboval, že všechny peníze dá na charitu, přestane podvádět svou ženu, splatí dluhy, bude dodržovat dopravní předpisy. Nevěděl o sobě nic, přesto sliboval do černé nicoty vše, co ho napadlo.

Chtěl semknout ruce a zašeptat modlitbu. S bolestným trhnutím si uvědomil, že modlitby nezná a díky suti ruce nesepne.

Znovu upadnul do mrákot a následného nevědomí.

Probudilo jej rozlévající se teplo. Cítil stékající tekutinu po vnitřním stehnu.

„Tak super, už jsem se i pochcal!“

Zarazil se, pokud se mu povedlo tohle, tak přeci jeho malý velký nejlepší přítel a věrný druh nemůže být rozdrcený v prach! Třikrát hurá!!! Znovu nabyl mentální rovnováhy a znovu začal doufat v záchranu.

Není ovšem horšího zklamání.

Ležel dále v hromadě suti, bez světla, vody, jídla a nově i naděje. Stále si nepamatoval kdo je, ale bylo mu to jedno. Věděl, že pomalu umírá. Chtěl křičet, rvát se o svůj život – leč nepoddajná halda suti byla jiného názoru. Všeobklopující masa materiálu – poctivých cihel, tvárnic, malty a betonu – nedovolila pohyb žádným směrem. Obepínala jej jako závin jablko a stejně se i cítil.

Znovu prosil o boží milost, ďáblovo požehnání, přílet marťanů.

Marně.

Nevěděl, kolik času uplynulo od jeho probuzení. Je to již hodina nebo rok? Chtěl zachránit nebo hned zemřít. Vědě, že jedno přání se mu časem splní.

 

Čas nezřetelně ubíhal. Spánek střídal kolaps, nepříčetnost, příčetnost i stav totální otupělosti. Postupně přestal věřit v boha i ďábla. Ujistil se, že přestane platit daně, ukrade na co přijde a podvede každého bližního. Upadnul do stavu blaženého nevědomí.

 

Částečky prachu dopadající na zmučený obličej jej znovu probraly. Ucítil, že stále žije. Myšlenka jej velmi zklamala. Chtěl raději zemřít.

Dopadající prach se měnil. Zrnka se zvětšovala a na jeho obličej dopadaly kousky suti.

Muže zachvátil pocit nekonečné radosti. Konečně záchrana! Už se ke mně blíží záchrana! Konečně vyhrabou potřebného. Věděl, že se na něj usmálo štěstí. Přežije.

Nemohl se splést více.

Šílený pískot proťal ticho jeho hrobu. Na mužův obličej dopadl uvolněný kus betonu a navždy přerušil tok jeho myšlenek.

Konečně byl osvobozen…

---