Poslední šance

 
 
„Jsi připraven zemřít?“ zeptá se strážce.
Stroze přikývnu. Netřeba plýtvat slovy. Tuhle tvář zbavenou veškerých emocí už dobře znám. Stejnou mají všichni ostatní, kteří Mu dobrovolně slouží.
„Je ti tvůj úkol jasný?“
Mluví, aniž by musel. Dokonce to vypadá, že čeká na odpověď. Pochybuji, že zná přesně svou vlastní úlohu, natož, aby mi připomínal tu mou. Mlčení má být jasnou odpovědí. Ale není.
„Rozuměls?“
„Buď to skonči, nebo mě nech být,“ pošeptám v odpověď a vložím do té věty veškerý zbytek Moci, který dokáže proniknout přes Jeho okovy.
Kamenná tvář poněkud povolí a chytí nezdravě bledou barvu. Začne se při zvuku mých slov dusit a popadne se za krk.
Tlak ale během chvíle odezní. Přesto mě velice těší, že jsem jej dokázal rozrušit. To je vítané zpestření jinak neutěšeného konce. Sám se zapomněl chránit. Výsměch v mých očích musel jasně vidět, neboť mi bez dalšího mluvení zastaví srdce.
Ani tohle nedokáže udělat svědomitě. Otisk jeho mysli se pomalu rozpíjí v prostoru, vidím celý myšlenkový pochod, který k zástavě vede. Na mnoha místech kvůli nedokonalým vzorcům uniká síla, mé srdce proto ještě nepravidelně zabouchá, než se úplně zastaví. Není to čistá práce, ale nehnu ani brvou. To potěšení mu nedopřeji, i když to zatraceně bolí.
Propadám se stále níž a níž, jak vzruchy mezi neurony v jednotlivých částech mozku utichají. Pak mě přirozený proces za silného škubnutí vyrve z lidského těla a získám svobodu.
I doba kratší než mrknutí oka by mi stačila, abych se pokusil vzdorovat. Avšak nemělo byto smysl - stejně jako tolikrát před tím.V tuhle chvíli určitě ne. Na krátkou chvíli sice mohu uniknout, jenomže místo vytoužené svobody dostaví se trest. Už jsem se poučil, že je lepší umírat znovu a znovu a plnit Jeho vůli, než po smrti vzdorovat.
Probudí se můj tvořivý pramen. Cítím příval síly, která nyní nesvázána Jeho pouty, naplní mé já - jako bych se poprvé po mnoha letech nadechl. Omamný pocit násobený čistou energií okolního prostředí, jež nezná bolesti ani strachu, mě laská a kolébá jako vlnky životadárného moře.
„Je čas přestat snít!“ vytrhne mě z rozjímání Jeho hlas. Podobný pavučinkám unášených větrem, naplní mou mysl živými obrazy svých přání.

„Budiž tvá vůle vykonána,“ odpovím, a přenesu se trhlinou v času a prostoru na Galadag.
 
Stovky tisíc lidských duší stojí proti sobě v konečné bitvě o nadvládu na tomto světě. Pro jednou s Ním souhlasím. Je mi líto životů, které zhasínají mnohem dříve, než by měly, avšak vůbec to nezmírňuje můj odpor vůči Němu, neboť já vidím jejich konce naplněné bolestí z nesplněných snů, ale i láskou ve všech jejích podobách, zatímco pro Něho jsou živí jenom zásobárnou Moci.
Vojska pohlcená bitevní vřavou, už nelze jinak zastavit.
 
Jasné nebe náhle zčerná, když jej potáhnou temné mraky. Mezi válečníky se snese stín a chlad. Opře se do nich nápor ledového větru, až námraza na brnění zbrocených krví vymaluje obrazy.
Přestanou bojovat. Udiveně vzhlédnou k obloze, ve snaze dopátrat se příčiny nenadálé změny.
Černá mračna rotují čím dál rychleji, až se v jediné mocné spirále snesou k zemi.
Vír se zformuje do mohutné lidské postavy a hukot větru ztichne.
„KDO SE ODVAŽUJE ROZHODOVAT O ŽIVOTĚ A SMRTI?!“ zahřmí nad armádami můj hlas, „TENTO SVĚT JE POD OCHRANOU STVOŘITELE!“
Vojáci na jedné straně v úctě pokleknou, provolávají mi slávu a tečou jim při tom dojetím slzy. Ale armáda uchvatitelů čeká v bojové pohotovosti. Válečníci vyčkávají seřazeni do útočných formací, připraveni dokonat dílo zkázy.
Ze středu šiků vyjede muž na koni, jejich vůdce. Okutý do těžké ocelové zbroje drží v ruce meč a míří přímo ke mně. Podivuji se nad jeho troufalostí a musím ocenit jeho kuráž, je mi však těžko z pomyšlení, že bych mu měl nějak ublížit. Sám moc dobře vím, jak hrozná je smrt. Pro něj to platí dvojnásob.
„Stůj, jestli je ti život milý!“ zaburácím bojištěm, až se zaklepe země.
On ale pobídne zvíře k rychlejšímu tempu a zvedne meč nad hlavu, rozhodnutý zasadit mi tvrdý úder.
Nerad bych ho vážně zranil, či dokonce usmrtil. Úplně mi stačí, že už stojím po kotníky v krvi. Prostorem zazáří vzorec naplněný silou - dokonalý v každém ohledu. Jsem na sebe pyšný. Stačilo by malé zaváhání v myšlenkových postupech, a místo poryvu silného větru by bouře zničila polovinu života v tomto světě.
Prudce to zasviští a proudící vzduch narazí do obrněnce. V tu chvíli mě zalije horkost. Nesrazil ho a válečník se řítí dál. Meč udeří rychlostí blesku.
Okamžitě vytvořím štít. S hrůzou sleduji, jak čepel obchází jeho jednotlivé obrany. Pak najde ve vzorci skulinu, jíž v jediném nezastavitelném úderu projde skrz. Moje ochrana se rozpadne jak domeček z karet. Ránu chladnou ocelí ani nepocítím, když mě za prudkého škubnutí vystřelí z Galadagu pryč.
 
Přepadne mě zoufalství, jakmile mě sevřou Jeho okovy.
„Opět jsi selhal,“ zazní v mé mysli. Každé slovo cítím jako ránu bičem.
Je jedno, co a jak řeknu, neboť záleží pouze na skutcích - a ty On zná všechny. Je už dávno rozhodnuto.
V mysli se mi vyjeví obraz trestu, který mě čeká kvůli neschopnosti splnit Jeho přání. Ne, není to jen obraz, který mě trápí, ale skutečnost, kterou nelze popřít. Znovuzrozen z nemrtvého bahna v lidském těle, opět stojím nahý na dně Jámy.
 
„Vida, kdopak se nám vrátil,“ známý hlas se odráží jeskyní, „Pokořitel národů a Požírač dětí.“
„Neříkej mi tak,“ odseknu.
Nejsem vůbec pyšný na svůj první život, který mě uvrhl do temnoty nekonečného kruhu zrození a smrti. Mohu s klidem tvrdit, že by tu nebyl nikdo, kdybychom věděli, co nás po životě čeká. Avšak za nevědomost se platí cena nejvyšší a na popichování jsem si už zvykl.
Odpoví mi její smích, který mě vždy dokáže nakazit.
Usměji se také, avšak s lehkým nádechem ironie poznamenám: „Rád tě vidím, Aulio. Už jsem ale doufal, že k tomu nikdy nedojde.“
„Nikdy je moc krátká doba,“ odpoví dívka, „ale je možné, že se tvoje přání splní. Byla jsem povolána.“
Proto má tak dobrou náladu. Brzy opustí Jámu a dostane šanci vykoupit svůj trest. Šanci, kterou jsem já promarnil. „Mám radost a přeju ti to. Snad se už nesetkáme.“
„Pojď rychle, musím ti něco ukázat,“ přiběhne a uchopí mě za ruku.
Chodby podzemního labyrintu ustoupí v otevřené prostranství a v hlubinách pod námi se tyčí věže Drakionu, jediného města na dně Jámy vystaveného z oceli a ohně, domova zatracených duší.
„Vidíš to?“
Napínám zraky, ale připadá mi stejné, jako když jsem jej naposledy opouštěl. I když přece. Obvyklý mumraj a halas v ulicích chybí. „Kde jsou všichni?“
„Byli povoláni,“ vydechne Aulia a oči jí při tom září radostí. „Proč bych jinak čekala u nemrtvého bahna?“ vesele se zašklebí, „zatím se nikdo nevrátil. Teda kromě tebe.“
Ano, kromě mě. Slovní spojení „věčný smolař“ by mohlo znít poněkud komicky, kdyby nenabylo tak obludného významu. „Zůstal tu ještě někdo?“
Dívka odmítavě zavrtí hlavou. „Jenom já a strážci.“
„Co se stalo?“
„Válka.“
„Válka? Ta je přece vždy a všude.“
„Teď je to jiné,“ pokrčí Aulia rameny, „říkají, že stvořitel ztrácí Moc.“
Trvá mi několik úderů srdce, než dokážu vstřebat, co mi právě sdělila. Opatrně se dotknu okovů, abych prozkoumal jejich pevnost. Jsou však stejné jako dřív. Těžké, nezničitelné a svazující moji sílu.
Chci ji říct o svém setkání s člověkem, který mě zabil na Galadagu. Ona mě umlčí svými rty. Pak uděláme to, co jako muž a žena můžeme i v Jámě.
 
Když se probudím, je pryč. Uvědomím si, že mám žízeň a hlad. Ty vždycky přijdou, někdy dříve, jindy později. Každý má z té chvíle strach, ale nikdo se jí nevyhne. Neúprosně vyměří čas zbývající do konce. Chci jej využít, dokud ještě mohu.
Zatímco na jiných světech nafukuje trhy všemožné zboží a chléb i vodu získáte všude, zde nic není. Nikdy tu nic nebylo, ani nebude. Jenom železo a skály. Ve středu města stojí citadela strážců. Její věže ční nad lesklými hradbami jako prsty pokroucené v poslední křeči.
Mohutná pevnost má jediný vchod, ocelovou bránu vyleštěnou jako zrcadlo. Je zdvižena, ale žádného strážce nevidím. Co když jsem tu úplně sám? Po zádech mi přejede mráz. Vidina věčnosti bez přítomnosti kohokoli, je snad ještě horší než samotné umírání.
 
Ač znám celou stvořitelovu říši dokonale, v pevnosti strážců jsem ještě nebyl. Nikdo z nás. Procházím širokými chodbami, nakouknu do sklepení a vyběhnu až do nejvyšší věže. Na volání nikdo neodpovídá. Je tady pusto a prázdno.
 
Celou citadelu nedokážu prohledat, to není práce na jediný život. Jazyk se mi lepí na patro a žaludek svírá hlad. Klepou se mi ruce, cítím slabost v kolenou.
Jediné místo, kde má cenu přečkat zbytek tohoto života, je u nemrtvého bahna. Mohu jen věřit, že se někdo vrátí a ulehčí svou přítomností můj nelehký úděl.
Co když všichni uspějí? Ta myšlenka mnou otřese, přestože je mám rád a úspěch jim z celého srdce přeji. Útěchou nám však bývá vzájemná blízkost až do konce, než znovuzrození a plní síly znovu povstaneme, abychom trpěli zas a zas, dokud si nás On nepovolá. Teď mi chybí přátelé, souputníci věčného zmaru. Nechci nic, jen držet v náručí Auliu a spát.
 
Spánek mi nedodává sil. Trápí mě zlé sny a špatně se mi dýchá. Zduřelý jazyk do krku propouští jen málo vzduchu. V krátkých okamžicích, při procitnutí z horečného blouznění míchajícího realitu se sny, si uvědomuji tu bolest.
Pak se mi v jedné chvíli zastaví dech. V agónii Jej prosím o odpuštění.
 
„Dám ti poslední šanci, neboť já jsem milosrdný.“
V záplavě obrazů mi předá své představy, možné dějiny dalšího z mnoha vzdálených světů a jejich řešení tak, aby dosáhl svých cílů. Vize jsou proměnlivé, nastiňují různé alternativy a skutky, které je mají provázet. Všechny se ale koupou v krvi. Je krutý, mnohem horší než jsem kdy byl já.
Něco mě napadne. Místy do představ zasáhnu, abych popostrčil historii trochu jiným směrem.
„Chceš smlouvat? Dělej, jak myslíš. Ale jestli neochráníš víc životů, než jsi vzal, zůstaneš už navěky v Jámě.“
Nezbývá mi, nežli Jeho premisu přijmout.
 
Znovu se narodím jako člověk - dítě nespoutané Jeho okovy. Moje matka je skvělá žena a otec praktický muž, který se o všechno dokáže postarat. Oba je miluji a vždycky budu. Hodně se stěhujeme. Záleží na tom, který vládce okupuje tu či onu zemi.
Dovršiv dospělosti, vydám se do světa, abych poznal mentalitu zdejších lidí. Potkám mnoho přátel, putují se mnou a sdílí mé radosti i strasti. Kudy procházíme, tam nás vřele uvítají, a pokud ne, najdeme si útočiště jinde.
Lidé mě brzy vyhledávají se svými problémy, abych jim poskytl útěchu, nebo použil něco málo ze své Moci a ulehčil jim od neduhů. Učím je tomu, co bylo, je, a co by mohlo být.
Poznám ženu a prožiji nádhernou lásku. Její krása zaplaší obavy z budoucnosti, která se rychle blíží. Lituji pouze toho, že je život krátký.
O mém záměru ví od počátku jediný přítel. Ten je mi však více než bratrem. Přestože i za ostatní bych dal ruce do ohně, jemu patří veškerá důvěra, kterou může snést.
Je zrovna příjemný večer. Po jídle si vyjdeme ven, pod oblohu posetou nespočtem hvězd. Zadržím ho rukou. Zastaví se a pohlédne na mě se smutkem v očích - tuší, co mu chci říct.
„Jidáši, už je čas.“