Neobyčejně obyčejná (nezkrácená na ukázku)

Těch zbytečností, které musím každý den shlédnout a vyslechnout. Jsou jak nechtěné návštěvy. Co věta, to host, a nelze se před nimi zavírat; Pojďte dál, nezouvejte se a chovejte se jako doma! Jsou všechny z jedné rodiny. Mají jedno jméno. Informace.

Nesnažím se posbírat jich co nejvíc, abych mohla ohromovat. Nepotřebuji je. Nemám je ráda. Možná se i bojím, že při jejich náporu těžko porodím vlastní myšlenku, o kterou bych se pak mohla s někým podělit. K čemu vlastní myšlenky, vždyť cokoli mě napadne, už tu určitě kdysi bylo, někdo to promyslel, řekl a napsal místo mne a lépe než já. I kdyby mě pustili ke slovu, lezlo by to ze mne jak z chlupaté deky.

Jen za vzácných tichých nocí, které se ubránily všemu tomu vysílání, překřikování a ostatnímu hluku, mohu být sama sebou a myslet nejen na to, co je, ale i na to, co bylo a bude. To mi dovolí na chvíli zapomenout, že jsem jen součást velikého stroje, jen věc. Mohu dokonce doufat, že budu někoho zajímat.

Jenže každý se zajímá jen sám o sebe. Mně se pak svěřuje se svými starostmi, stežuje si na své přátele a nepřátele, pochlubí se kouskem svého krásného snu nebo křičí ze sna hrůzou. O můj sen se nestará nikdo. Každý má dost svého. Skoro každý.

Tenhle se mi líbil od prvního pohledu - vlastně spíš od prvního doteku, protože když přišel, nerozsvítil a venku už byla skoro tma. Nejdřív si zul boty, ale ne tak, jako to dělají opilci, kteří je nejprve zkouší sundat patou o špičku, a když se to nepodaří, musí si sednout a někdy dokonce lehnout, aby mohli rozvázat tkaničky. Stoje za dveřmi se hbitě sehnul a oběma rukama zároveň rozvázal šněrovadla. Takovým prstům bych se ráda poddala.

Snad to na mně poznal, protože ke mně došel a zlehka mě pohladil. Láska na první dotek.

Pak se jal svlékat, jako bych tu ani nebyla. Jako by mnou pohrdal. Jako bych mu vůbec nestála za pozornost. Taky bych chtěla umět chodit před někým jiným nahá takhle sebejistě, ale nedokážu to.

Začal ponožkami, hned pak rozepnul kalhoty a jediným pohybem se ocitl od pasu dolů nahý. Že by se ke mně tolik těšil? Přetáhl košili přes hlavu a přistoupil k oknu. Ležela jsem připravená na svojí půlce postele a když mě ovanul čerstvý vzduch zvenčí, zaplanula jsem ještě silněji po jeho teplém těle. Budu mu umět nabídnout to, po čem touží?

Chvíli se díval ven, jako by hledal nějakou útěchu za okny, svítícími v protějších domech. Jak stál proti obloze, mohla jsem se těšit z jeho postavy. To, co hledáš, je tady, u mne, chtělo se mi zašeptat. Přála jsem si, aby se otočil, jenže když to udělal, nebyl už v pokoji dostatek světla, abych mohla rozpoznat víc, než siluetu předtím. Muž bez tváře.

Došel k posteli a znovu mě pohladil. Měl měkčí dlaň než většina těch před ním. Tahle ruka asi nedrží tak často krumpáč a lopatu. Třeba ani nebude mít sílu mě pořádně stisknout, zapochybovala jsem o něm. Stejně se mi ale líbil víc než všichni ostatní. Taky jsem tu zatím jen pár dní.

Lehl si vedle mne a ještě dlouho se díval do stropu. Pak se otočil tváří na mou stranu a přitáhl mě k sobě blíž. Nemohla jsem se pohnout, cítila jsem se malátná štěstím. Nejšťastnější noc v životě. Obvyklý smutek ji naplnil, až když jsem zaslechla pravidelný dech, nasvědčující tomu, že se můj sen o krásném princi zase nesplní.

Tak tohle je tedy všechno? Konečně chlap, který stojí za obejmutí, a on mi tu usne, jako bych byla jen nějaký kus hadru?! Tentokrát to tak nenechám. Musím ale zlehka, abych ho neprobudila a nerozhněvala. O rozhněvaných mužích už jsem toho hodně slyšela.

Snažila jsem se nedotknou jeho obličeje. Mohlo by ho to zašimrat a v lepším případě by se ke mně jen otočil zády. Využila jsem chvilky, kdy pohnul nohou, abych vyplnila prostor mezi jeho stehny. Zavrněl jak nemluvně a já začala tušit, že cesta k němu povede právě tudy. Ani jsem nemusela moc přemýšlet o dalším kroku. Náhle totiž vzal - i když v polospánku - otěže do svých rukou. Přitáhl si mě blíž k levému rameni a krku, snad aby se potěšil teplem, které si ode mne sliboval. Nesmím ho zklamat. Za chvíli už jsem cítila žár a mírné zavlhnutí jeho šíje. Kdybych tak našla sílu mu po ní mírným tlakem přejíždět a potom pokračovat lechtáním kolem páteře... Jistě by neuhýbal.

Ale bylo třeba pokračovat v plíživém útoku. Ovinula jsem se kolem jeho boků a jemně ho zašimrala vzadu, tam, kde začínají nohy. Když ho ani to nepodráždilo, začala jsem se polehoučku pokoušet o setkání s břichem. Obsadit do posledního čtverečního centimetru. Jestli teď neudělám chybu, bude už dál řada na něm. Vyšlo to. Vydal se mi naproti. Zprvu pomalu, ale za chvíli jsem cítila, jak zadrhává o mé oblečení.

Mé oblečení! Na to jsem úplně zapomněla. Kdybych se vůbec dokázala sama svléknout, v téhle těsné blízkosti by ho to jistě probudilo. Nevylekal by se mi? Neodehnalo by mu to krásný sen?

Jeho ruka se náhle pohnula. Cítila jsem, jak rozespale, nemotorně, ale trpělivě rozepíná mé knoflíčky. Pomalým pohybem mě pak obnažil skoro do půli těla a já jsem určitě celá zrůžověla vzrušením a studem. Ještě že už je taková tma. Zasunul dlaně pod mé oblečení a jeho prsty začaly zlehka muchlovat moje faldíky. Šaty mě opouštěly a já se pomalu dostávala pod něj. Takhle jemné prsty by možná uměly hrát na piano...

Zašeptal něco v cizí řeči. Porozuměla jsem jen, že mluví o hvězdách a pak taky o nářku poraněného zvířete. Všichni muži jsou přece lovci. Dokonce nějaké jméno vyslovil. Takže mu nejsem lhostejná? Dal mi jméno!, zjihla jsem. Několikrát se pokusil zesláble pohnout střídavě pravou a levou nohou, jako by chtěl stíhat tu unikající kořist, ale celý pokus o běh se nakonec ustálil na rytmických pohybech pánví.

Jen poběž lovče! Nebudu na tebe čekat.

Poslední krok. Dostižená, polapená, ulovená. Zakousl se do mě a já se málem rozsypala. Život bych za to dala a všechny knoflíčky k tomu. Ať mě třeba rozpáře na záplaty. Ať se nebojí, nebudu fňukat.

Obstoupila jsem ho co nejtěsněji, jako bych se ho snažila v obraně spolknout. Marný boj, jenž má dva vítěze.

Znovu něco říkal. Slova, která nepřinášejí informace. Neunavovala mě, ale rozuměla jsem jen ‚Moje‘. Asi mi něco slibuje. Jeho sevření pomalu povolovalo, až se převalil ná záda. Ležela jsem částečně přes něj i pod ním a zase už se bála pohnout, abych nevzbudila svého uchvatitele. Byla jsem tak šťastná, že zas někomu patřím. Moje duše v peří tajně doufala, že si mě nechá. Budu mu sloužit do roztrhání těla.

Rozednění mě uvítalo osamělou. Musel odejít tak tiše. Nezapomene, co sliboval? Vrátí se pro mě? Snad jednou, až budu velká a on bude zas malým chlapcem... Budu pak o něho po celý den pečovat jako o bezmocné dítě a on mi za to do večera vyroste v silného muže. V noci mě pak rozškube na cucky.

Jenže se bojím, že nepřijde. Už nikdy. Na stole nechal nějaké peníze. Nestojím o ně. Nechci žádné peníze. Nepotřebuji je. Je mi z toho všeho nanic a taky smutno, jen nedokážu plakat.

Dopoledne mi převléknou oblečení a večer přijde zas někdo jiný.

Ta ženská v šátku shrábla peníze se stolu a strčila si je do kapsy. Hrubě ze mě stáhla včerejší šaty a chvíli si mě z obou stran prohlížela. Pak mnou smýkla, jak kdyby se na mě kvůli něčemu zlobila, a přehnula mě přes čelo postele. Sáhla za dveře a v její ruce zahrozila plácačka na matrace. To snad musí být nějaká mýlka, nic jsem přece ne...

Ostré švihnutí mě málem narovnalo. Za co, strnula jsem oněmělá hanbou a bolestí. To už se dnes, ach, nesmí ani, ach... Už dost, prosím! Jenže znovu a znovu a znovu. Počítat neumím, ale nevynechala snad jediné místečko. Jsem tu teprve pár dní, nikomu jsem doteď nevadila a najednou bez varování tohle?!

Odhodila mě zpátky na postel a vedle přistálo nové povlečení. Copak nezasloužím užít ani trochu krásy, lásky a štěstí, že za ně musím hned tolik trpět? Jsem ještě mladá...