promarněná

Od první chvilky, co jsem si uvědomila, kde jsem, to cítím. Tu zlobu a strach. Lepí se na mě a nemůžu se jí zbavit. Cítím, že mě tu nechceš. Nerozumím tomu a jsem zmatená. Ani nedutám a chovám se tak tiše, jak jen to dokážu. Odpočívám a čerpám sílu. Budu ji potom všem potřebovat. Vím, že se trápíš a máš obavy, ale stejně tak to prožívám i já. Jednou si o tom popovídáme. Zasmějeme se a popláčeme si. Všechno bude v pořádku. Když se o tom přesvědčím, dokážu zase v klidu spát.

A potom znova, takový zápach odporu a studu. Stydíš se snad za mě? Uvědomuješ si jak moc mi ubližuješ? Nevím, jestli budu schopná to odmítání vydržet. Vždyť k sobě patříme. Je to tak správné a přirozené. ... To mě zase na chvíli uklidní a dokážu spát. Dáváš mi přece teplo a život. Přece mě musíš milovat.
To čekání se zdá nekonečné a já nevím, jak se Ti zavděčit. Co mám udělat víc? Jsem maličká  a moc toho nezmůžu. Nerozumím tomu, copak necítíš to pouto mezi námi?
Pak přijde čas. A já se strašně bojím.

Jsem celá bolavá a vystrašená. Je mi zima, ale jsem s tebou. Chce se mi hrozně brečet, ale bojím se, že bych se ti hnusila. Jsem statečná. Nebrečím. Koukám na tebe a snažím se zaostřit na tvoji tvář. Usmála bych se, kdybych to uměla, řekla bych Ti, jak moc Tě potřebuju a jak se ti v budoucnu odvděčím všemi těmi drobnostmi. Prvním slovem, krůčkem, pohlazením. Koukám na rozmazanou šmouhu tvého obličeje a v duchu si přísahám, že tě nikdy nebudu zlobit. Jen mi dej šanci. Bereš mě do náruče, tiskneš mě k sobě a jsem šťastná. Jdeme domů.

Tak rychle jsi mě odložila na zem, že jsem ani nestihla otevřít oči. Teď koukám do tmy a je mi strašná zima a smutno, tak strašně smutno. Nezmůžu se k jediné slze.

Můj další spánek pro mě bude ten nejlepší.