Šéf

Vašek byl chlap, za kterýho bych šel zemřít. No aspoň v době, kdy jsem ještě neměl ženu a děti. To jsem byl čerstvý absolvent bez zkušeností. U vstupního pohovoru jsem si nesměle řekl o dvacet tisíc.
„U mě by to bylo dvacet sedm,“ prohlásil a dodal: „Beru Vás, dejte vědět jestli máte zájem.“
Byla to nabídka, která nešla odmítnout. V době, kdy jsem do firmy nastupoval, měla už perné začátky, ve třech ve Vaškově obýváku, bezpečně za sebou. A Vašek už taky nebyl takovej pankáč, jak o něm mluvili firemní nestoři. Občas nosil dokonce i kravatu.
Za úspěchem firmy stál on. O tom nešlo pochybovat. Všichni se sice snažili, ale on byl ten, kdo udával tempo a směr. Vymyslel strategii, rozdal úkoly a ještě všechny popoháněl a povzbuzoval. Hlavně měl čuch na dobré příležitosti. Uměl si vyhlídnout možnost, která se ostatním zdála málo lákavá, ale později se z ní stalo velké sousto. Měl na to čich nebo spíš hlavu. Spálil se málokdy. Stabilní úspěch lze těžko přičítat štěstí.
Ale o jeho posledním plánu jsem i já, velký firemní optimista, začínal pochybovat.
***
„Dobrý den, paní Brychtová.“
„No, aby byl,“ usmála se.
Tento pozdrav byl můj, a nejen můj, ranní rituál. Ivana Brychtová dobrá duše či skoro maskot nebo spíš bůžek naší firmy. Něco mezi sekretářkou, recepční a správcovou. Vždycky věděla komu zavolat, když je potřeba to či ono a vždycky ví, co se kde děje.
„Dneska se nějak kaboníte, pane inženýre.“
„No to bude asi tím nevyspáním, paní Brychtová, děcka mě nenechají vyspat. Proč myslíte, že bych jinak byl v práci v tak vražednou hodinu?“
„Jsem si říkala, co dneska tak brzo. Vždyť tu ještě nikdo není. Tak si pojďte dát pořádný kafe, já jsem taky ještě dneska neměla.“
Automat na espreso vrčel za doprovodu zdvořilostního hovoru o mých synech, jejích vnoučatech a dětech vůbec. Nejdřív smetanu a potom cukr. Postupoval jsem automaticky. Po prvním vysypaném sáčku cukru jsem se zarazil a doufal jsem, že si ničeho nevšimla. Ale marně.
„Vy asi budete pořádně grogy, když sypete cukr do kelímku od smetany,“ zasmála se paní Brychtová. „Nebo máte starosti, co?“
„No asi od obojího,“ nechtěl jsem příliš rozvádět téma, protože mi bylo jasné, kam vede.
„A copak, něco doma? Nebo tady u nás?“
„Abych řekl pravdu, leží mi v hlavě ta zakázka pro Němce. Myslím. že by to šéf neměl brát, ale on už se bohužel asi rozhodl.“
„Myslíte, že to nebude výhodný kšeft?“
„Výhodný, nevýhodný, to nevím, ale Vašek vždycky říkal, že firma je jeho dítě, že je to jeho představa o kapitalismu. Nikdy nebral žádné státní zakázky. Ze zásady, rozumíte? No, a fungovalo to. Teď se chystá kývnout na spolupráci na evropském grantu. Myslím, že se tím dostane tam, kam nikdy nechtěl a kde nebude mít tak pevnou půdu pod nohama. Myslím, že bychom se měli držet toho, co umíme.“
„No snad ví, co dělá. Vždycky se přeci uměl rozhodnout správně.“
Záviděl jsem jí její klid. Prakticky netušila, o co jde. Starala se o to, aby byl toner do tiskárny a aby se mohly smlouvy vytisknout. Co na nich bylo, ji nezajímalo. Dělala svou práci, dělala ji dobře a věřila ostatním, že se snaží stejně jako ona.
Odnesl jsem si kafe do kanceláře a chystal se využít první hodiny nového pracovního dne. Chtěl jsem udělat pořádný kus práce dřív, než začnou zvonit telefony, chodit e-maily a klepat kolegové s dotazy. Věděl jsem, že mám díky dětem malý náskok a nechtěl jsem jej ztratit.
Zrovna jsem vstal od stolu, aby si z bundy visící u dveří na věšáku vzal blok s poznámkami ze včerejšího jednání, když jsem zaslechl Vaškův hlas: „Ahoj Ivano!“ hlaholil ve dveřích.
Taky si dneska přivstal, asi někam odjíždí.
„Musím dneska dát vědět těm Němcům, jak jsem se rozhodl. Přines mi prosím karty,“ pokračoval Vašek za pochodu na cestě ke své kanceláři.
Karty? Jaké karty? Že by paní Brychtová měla u sebe karty výsledků analýz hospodaření? Zvědavost mi nedala a vykoukl jsem pootevřenými dveřmi chodbou k recepci. Stačilo to, abych zahlédl paní Brychtovou s balíčkem karet, jak jde za šéfem. Nedaly se přehlédnout. Byly větší než normální kanasta. Byly to tarotové karty.
Neudržel jsem úsměv. Představa, jak Vašek nastavuje marketingovou strategii podle tarotu, mě pobavila. Ale paní Brychtová se vrátila ze šéfovy kanceláře jako by nic.
Měl jsem dost práce, přesto se mi stále vtírala myšlenka na tarotové karty. Cestou na oběd mi to už nedalo. Dal jsem se do řeči s Ivanem. To je náš firemní trilobit. Je ve firmě od začátku a jak sám dává na firemních večírcích potutelně k dobru, pamatuje si i takové věci, že o nich radši nemluví.
„Myslíš, že je Vašek pověrčivý?“
„Blázníš? Ten, vždyť je to praktik jak řemen, žádnej fatalista.“
„Já nemyslel, černé kočky nebo tak něco, ale co třeba takový věštění z karet?“
„Myslíš ty čarodějnický karty, co mívá na stole, to je snad nějakej suvenýr nebo dekorace. Víš co, já Vaška znám snad dýl než bych chtěl. Kdyby se řídil podle karet, tak dneska není tam, kde je a my pro něho těžko budem dělat. To pusť z hlavy.“ přesvědčoval mně Ivan.
„To se ti řekne, jenže jde přece o nás všechny, co třeba teď ten zahraniční projekt?“
„Myslíš ty Germány? To už Václav dopoledne odpískal. Řekl, že bychom kvůli tomu mohli na domácích zakázkách ztratit víc, než by nám to vydělalo.“
Zdálo se, že se věci ubírají správným směrem. Ale ve mně hlodal stín pochybnosti. Pochybnosti, že za tím nejsou úplně racionální motivy. Rozhodl jsem se, že na to nebudu myslet, jenže to bylo jako snažit se nemyslet na bílého slona. Rázem nemáte před očima nic jiného než bílé chobotnatce. Mně tak před očima vířily kartářky, křišťálové koule a jiná okultní média. Nechtěl jsem se spokojit ani s tímto stínem. Druhého dne ráno, jsem tedy vypustil testovací balónek.
„Dobré ráno, paní Brychtová. Tak jsem slyšel, že se karta obrátila. To Německo se prý nekoná.“ Pokusil jsem se dát důraz na slovo karta.
„Jo jo, to máte pravdu. Obracet karty, to se holt musí umět.“
„Jak to myslíte, že se to musí umět? Já to s tou kartou myslel obrazně.“
„Já jen myslím, že osudu se někdy musí trochu pomoct.“
Musím přiznat, že jsem z toho nebyl moudřejší než dříve. Místo jednoho podezření jsem teď měl dvě. Ona mu snad ty karty míchá tak, aby mu šly, tak jak ona chce. Podezření se do mě stále zahlodávalo víc a víc. Jako zima. Když se proti ní nebráníte, zvolna prostoupí celé tělo a pak se jí už nejde jen tak zbavit.  Za pár dní jsem byl i já zcela prostoupený jedinou myšlenkou. Najdu si jiné místo. Doba k tomu je teď docela příhodná. Našemu oboru se daří a nabídky na práci se objevují. Líbila se myšlenka hledat si práci, i když zrovna nejsem nezaměstnaný. Měl jsem stále krytá záda, třebas jen pověrčivým šéfem. Mohl jsem si zkusit říct o víc peněz. Maloval jsem si, jak nastoupím u nějaké zavedené společnosti, kde bude všechno trochu zelenější, jako sousedova tráva. Po večerech jsem doma prohlížel pracovní nabídky a rozesílal svůj životopis. Životopis mladého flexibilního profesionála, který hledá nové výzvy. Životopis člověka, kterým jsem se být necítil, ale měl jsem dojem, že by mě tak ostatní mohli nebo měli vnímat.
Vzdušné zámky nový pracovních míst zaměstnávaly mou fantazii přes den. Večer však musely udělat místo problému, který se skrýval hlouběji, ale o to naléhavěji vybublával na povrch, když jsem chtěl jít spát. Vaškova pověrčivost mi nešla do hlavy. Úspěšný podnikatel, ředitel firmy, kterého nejeden zaměstnanec i konkurent obdivoval pro obchodní prozíravost a schopnost strategického myšlení. Přeci není možné, že by to vše stálo na tarotových kartách. Mé představy o fungování světa by se tím zhroutily jako, zde poněkud nepatřičně příslovečný, domeček z karet. Nebyl to jen strach o práci. Byl to útok na mou duševní rovnováhu.  Jestli si mám zachovat poslední zbytky důvěry v racionální uvažování, musím pryč.
Měl jsem za sebou tři pohovory a vybraného nového zaměstnavatele. S pocitem příjemného rozechvění z nových vyhlídek jsem sepsal výpověď. Dva dny mi ležela v práci na stole. Obrácená rubem vzhůru, aby někdo nezahlédl, co chystám. Otočená nahoru bílou stranou, jako bílý list mé nové kariéry. Předat výpověď šéfovi jsem mohl až příští týden, byl by to stále stejný měsíc a na výpovědních lhůtách by se nic neměnilo, ale nechtěl jsem se užírat přes víkend pocitem nejistoty. V pátek odpoledne jsem proto zaklepal na Vaškovy dveře.
„Copak, potřebuješ přidat? Tak klidně přidej.“ uvítal svým oblíbeným vtipem.
„Ne Vašku, já bych chtěl dát výpověď…“ Bylo to venku. Čekal jsem, co on na to.
„Posaď se,“ pokynul mi s lehkým úsměvem.
Otočil se na židli sáhl do skříně: „Můžu ti nalít?“ otočil ke mě láhev tulamorky etiketou směrem ke mně. Za celých těch sedm let jsem neviděl Vaška pít alkohol. Snad nějaký symbolický náprstek vína, když někdo z kolegů slavil čerstvě nabyté otcovství.
„Můžeš, díky,“ řekl jsem s úlevou, protože dvě sklenky dobrého pití skýtaly naději na příjemnou formu rozluky od stolu a počítače.
„Co tak najednou? Zlákali tě k Fišerovi?“ prolomil Vašek chvilku ticha.
Překvapilo mě, že uhodl, kam se chystám nastoupit. Že by měl takový přehled? Nebo že by s Fišerem mluvil? Snad to nevyčetl z karet! Blesklo mi hlavou.
„Jo k Fišerovi, ale nelákali mě. Byl jsem se tam zeptat sám. Mám pocit, že už potřebuju změnu.“
„Změnu,“ řekl polohlasem. Myslel jsem, že ho za těch několik let znám, ale v této chvíli jsem naprosto netušil, co si myslí. Jestli se na mě v duchu zlobí, zda mi bude chtít bránit v odchodu, házet klacky pod nohy nebo mě přemlouvat a lákat zpět. Nebo zda bude okázale dělat, že mu to nevadí.
„A co že tak najednou?“ překvapil mě prostou otázkou, která mířila přesně tam, kam mi to nebylo příjemné. Nechtěl jsem se o těch zpropadených kartách vůbec bavit a zbytečně jim dodávat na významu, který si ty obrázky nezasloužily.
Neříkalo se mi to lehko. Zvláště ne člověku, jako byl Vašek rovnou do čí, ale snad mi dodala kuráž ta trocha alkoholu v žilách.
„Víš, taky mi začala vadit to, že věštíš z karet.“
„Já z karet nevěštím, já se podle nich rozhoduju.“
„A v tom je rozdíl?“
„Jistě že je. Vždyť mi je vždycky pečlivě namíchá Ivana Brychtová.“
Tohle jsem nečekal. Nejen, že to byla pravda, ale Vašek o tom dokonce věděl.
„Tak to se přiznám, že vůbec nechápu.“ připustil jsem.
„To máš tak. Být ředitel je strašně osamělá profese. Vy si spolu o své práci můžete povídat mezi sebou, radit se nebo si jen tak postěžovat, zanadávat. Zato já, nemám to s kým probrat. Každý věří, že já to umím nejlíp. Že já jediný tomu doopravdy rozumím a můžu rozhodovat. O práci se se mnou nikdo vlastně upřímně nebaví. Když se zeptám, tak mi všichni všechno odkývou, všichni se mají dobře a to co dělám je nejlepší řešení. Asi to nemyslíte špatně. Možná si to ani neuvědomíte, ale důležitý věci si pak říkáte mezi sebou u kafe nebo u cigára. Nemám pravdu?“
„No asi jo,“ musel jsem mu to odkývat, i když bych zrovna teď rád oponoval. Bylo mi trapně.
„Ivana je moje medium. Ta se baví s každým a jí každý řekne, co si myslí. Tahám z ní informace skrze karty. Musel jsem se kvůli tomu naučit, co která karta znamená a jak se podle nich má vykládat budoucnost. Ona to totiž zná a přesně podle těchto pravidel mi je namíchává. Je to náš tajný kód, pro předávání informací.“
„To chceš říct, že ona ví, že to na všechny jen hraješ?“
„Ale ne. Neví. Ona je pragmatická ženská. Zvykla si, že když v životě něco potřebuje, musí to chlapovi podstrčit tak, aby si myslel, že na to přišel sám. Stejně jedná se mnou. Je to její životní postoj.“
Chvíli jsem mlčel a přemýšlel.
„To čumíš co, jak vás mám přečtený?“ zasmál se svým vysokým skoro pubertálním smíchem. Skutečně se bavil.
„Vašku, já jsem si to s tou výpovědí rozmyslel. Abych byl upřímnej, tak to věštění byl pro mě hlavní důvod, proč jsem chtěl pryč. Já ani tak netoužím po změně.“
„Možná netoužíš, ale prospěje ti,“ řekl a rychlým tahem mou výpověď podepsal.
„Bojíš se, abych ostatním nelátnul, jak zpravodajsky vytěžuješ Ivanu Brychtovou?“
„To ani ne. Ale jsi tu už sedm let. A rovnou po škole. Myslím, že máš nejvyšší čas, aby ses podíval, jak to dělají jinde.“
„Abych se naučil něco novýho?“
„Ne, abys zjistil, že já to dělám nejlíp a vrátil se jako marnotratný zaměstnanec. Doufám, že sis u Fišera aspoň řekl o dost peněz. Nechci, aby to vypadalo, že nevím, jak má vypadat výplata.“ zašklebil se na rozloučenou.