Hostina

Spousta hostů na velké párty. Žádný z nich však nebyl pozván. Žádný seznam, ani co bude na programu. Všichni přišli sami od sebe. Byli sem přivezeni svými rodiči, které už nikdy v životě nespatří. Není tu ani pití ani zábava, jen spousty a spousty jídla. Žádná muzika, jen mrtvolné ticho. Hosté oblečení v bílých, průsvitných a přiléhavých košilkách se ani neznají, ani se nechtějí znát. Slepí páni netančí s nevidoucími slečnami, nikdo nevede zábavný, ani vážný rozhovor. Nikdo se nebaví. Jediné co všechny zajímá jsou  hromady jídla, o které se jim postaralo nebohé zvíře.

             Ta nebohá srna co doteď žila svůj bezstarostný a klidný život. Spokojená mladá dívka, která si do toho strašného okamžiku radostně běhala po polích a která do té doby spokojeně skotačila se svými sourozenci. Objevovala krásy i krutosti přírody. Odolávala prudkému dešti, vychutnávala si čerstvou, ranní rosou pokrytou trávu, žila šťastně. Žila tak, jak by si přál každý živý tvor.

             Až jednoho dne. Ten den nebyl podobný těm ostatním, byl jiný, byl šedý, mrazivý. Jako kdyby do místa jejího žití přišla smrt. Té šedé čáry rozdělující krásný les, rozlehlý a pro mladou srnu téměř nekonečný, té tvrdé čáry linoucí se skrz její domov se vždy  bála. Linul se zde pach smrti, mizeli zde členové její rodiny, umírali zde její přátelé. Proháněla se po ní plechová, řvoucí monstra, vraždící maniaci, kteří neznají slitování se životem. Toho dne žila úplně stejně jako vždy. Nevěděla že tohle je její poslední den bezstarostného a poklidného života, který doteď prožívala. Nevěděla, že tohle je poslední den její svobody.

             Když zjistila, že se její rodina přesouvá do druhé poloviny lesa, sice nerada, ale následovala ostatní. Párkrát už přes tu cestu přecházela. Pokaždé se strachem, ale vždy vše dopadlo dobře. Tento den byl pro ni však určen jako poslední. Toho dne se někdo rozhodl, že si dá večer sklenku, sedne do auta a bude spěchat domů. A cestu si zkrátí právě přes tmavý les, kde silnice není osvětlena. Kde právě v tu chvíli bude přes tuto cestu přecházet stádo srn.

             Už se stmívá, stádo se dává do pohybu, někdo sedá do auta. Klíčky v zapalování, výkřik motoru. Tlustý šedý had se blíží. Poslední tráva převalující se na jazyku, poslední pohled na noční slunce. První srna přes cestu, druhá, třetí, další a další. Z dálky je cosi slyšet. Vrčení motoru a svištění rychle se otáčejících kol se blíží. Další srna a poslední z nich je na řadě. Krásná, mladá slečna se rozbíhá a skáče. Už je skoro na druhé straně, život může pokračovat.

            Náhlý náraz. Prudká bolest. Trhající se vnitřnosti a stříkající krev, tma a pád. Stádo vyděšeně uteklo, nechalo jí tam. Ztratilo mladou slečnu, už s nimi nepoběží dál. Pro ni život skončil, nedoskočila na druhou stranu. Zůstane už napořád tady na chladné, šedé silnici.

            Rozednívá se, tělo se ani nepohnulo, zápach smrti a smutek. Slečna leží a kouká do prázdna. Stádo se vrátilo. Celou noc hledalo svou družku. Přátelé i rodina, bratři i sestry. Všichni se přišli rozloučit s milovanou členkou jejich stáda. Pláčou nad tlející mrtvolou, která má v očích strašný, vyděšený pohledem, upírající se do nicoty. Poté však tiše odchází pryč. Slečna dřímá a tiše se rozkládá.

            Uběhlo již několik dní, pořád ten stejně vyděšený výraz. Teď už tu ovšem není sama. Její hnijící mladé maso posloužilo jako velká hostina pro spousty malých hostů, kteří se tu nyní hemží v bílých košilkách a hodují. Slepí netančí a hudba nehraje.