Dopis Nastěnce II

Milá Nastěnko,

už delší dobu Ti chci napsat. Musím se Ti totiž omluvit za ten poslední telefonát.

Víš, nedokážu mluvit o tom, co se mi přihodilo. Ani osobně, ani po telefonu. Dokážu o tom jen psát a mám jakousi potřebu Ti to vysvětlit. Udělala jsem chybu, že jsem šla nejdřív za Tebou a pak teprve domů. Budu to příště muset udělat opačně – nejdříve vyřídit všechno ostatní a nakonec si nechat to nejlepší – Tebe. Jsi moje sluníčko, vždycky mi spravíš náladu.

Tak tedy: Odcházela jsem od Tebe s výbornou náladou. Dokonce jsem po cestě potkala dva chlapce, kteří mě hezky zdravili a říkali, že mi to sluší. Ne tak, jak to v dnešní době mívají kluci ve zvyku, ale hezky galantně a potěšilo mě to. Než jsem vyjela, nejméně hodinu jsem střídala a kombinovala různé oblečení, dokud jsem se necítila opravdu hezky oblečená. Hlavně jsem se snažila, aby se na mě nedalo nic moc kritizovat. Kdybych věděla, jak šíleně jsem se spletla! Mamka mě zkritizovala od hlavy až k patě sotva jsem vstoupila do dveří. Ano, kvůli ní jsem se tolik snažila a jako obvykle to bylo k ničemu.

Kritizovala mě vlastně až do večera a vystačilo jí to i na druhý den dopoledne. Šla jsem s ní do knihovny, protože po mě chtěla, abych jí vysvětlila, jak pracovat s internetem. Chodila na podzim na počítačový kurz, takže nějaké základy má.

Vážně jsem se snažila! Myslím si, že jsem i docela trpělivý člověk a s vyučováním nejrůznějších lidí už taky nějaké ty zkušenosti mám. A ona? Ani nepoděkovala, jen mi nadávala – pak už vlastně úplně za všechno. Vrchol byl, když chtěla z města jít zkratkou přes koleje. Ví, že tamtudy nerada chodím. Přece jen jít v lodičkách blátem, hopsat přes koleje a ještě sledovat, aby mě nepřejel vlak – to vážně nemusím. Řvala na mě jako na neposlušného psa. Nechala jsem ji, ať si jde a šla jsem si dál svou cestou, sice oklikou, ale pohodlně po chodníku.

Když jsem dorazila domů, ona už ohřívala polévku. Moc dobře ví, že její polévky nenávidím, ale stejně mi pokaždé nějakou uvaří. A vždycky se se mnou dohaduje a chce, abych snědla aspoň pár lžiček. Tentokrát se dohadovat nechtěla a rovnou mi začala nadávat. Tak jsem si sebrala věci a šla.

 Seděla jsem v parku a brečela aspoň dvě hodiny než jsem se odhodlala ti zavolat. Nepotřebovala jsem radu. Vím, že mi neporadíš. Není co radit.

Vím, jsem velká a sama si můžu za to, že jí dovolím takhle se mnou jednat a uvést mě do takového stavu. Do stavu absolutní bezmoci, nulového sebevědomí. Do stavu, kdy nevnímám zimu ani hlad,jenom tu bolest ve mně. Ona je jediný člověk, který ve mě takovéhle pocity dokáže vyvolat. A jsou jen dva lidi, kteří je umí aspoň trochu zmírnit – Ty a Robert. Robert měl poradu v práci, takže jsem byla hrozně ráda, za tu možnost povídat si chvíli s Tebou.

A měla jsi pravdu, měla bych na ni být tvrdší a omezit s ní kontakt. Je to pro mě hrozně těžké. Asi Ti to nebudu moci dostatečně vysvětlit, ale mám velký pocit viny. Ale je to tak, jak jsi říkala. Neustále se snažím se jí zalíbit a ona mě stejně pokaždé úplně odrovná a sebevědomí zadupe kamsi do nedohledna. Ale kontakt se s ní omezovat snažím. Už neberu každý její telefon jako dřív. Dokonce, když jsem nedávno jela do Vyškova, neřekla jsem jí o tom. Bohužel jsem měla smůlu a potkaly jsme se tam. Jela jsem si vyřídit výměnu řidičáku – jen cesta z nádraží na úřad a zpět a já ji musím potkat! Hodinu mě vláčela po obchodech než se mi podařilo se jí nějak zbavit a odjet domů.

No a dnes je Štědrý den. Bylo mi to blbé, tak jsem jí zavolala a popřála hezké Vánoce. Zněla smutně, prý jí nikdo dnes pěkné svátky nepopřál. Bylo mi jí líto. Víš, můj největší problém je, že ve mně vzbuzuje neskutečnou lítost a právě ten pocit viny. Neumím zatím být jako Krákora a vyřadit ji ze života. Asi je to těžko pochopitelné a jsem hloupá, že si takhle vlastně sama sobě ubližuju, ale netuším, jak s tím naložit. Vím, že mi asi neporadíš. Vím, že by bylo nejlepší vykašlat se na pocity a odstřihnout se od ní. Rozum to ví, ale stejně je mi to k ničemu. Jednou to snad dokážu, pracuju na tom.

No dost už nostalgie. Jsem moc ráda, že jsem Tě viděla. Musím se ještě omluvit za to, jak jsem byla nervózní. Bylo to tím, že sis při prohlížení fotek sedla hned vedle mě…

Doufám, že jsi strávila krásný večer a že celé svátky prožiješ co nejpříjemněji.

                                     Moc Tě zdraví

                                               Šarlota.