Jedna z mála povídek, co sem dopsal do konce. Psaní mě baví a rád bych znal nezaujatý názor širšího publika.

Probudíš se do tmy

 

 

Procitnutí do ničeho, otevřeš oči ale nic není vidět. Jen tma. Co tady děláš? Kde to Sakra jseš? Proč tu jseš? Chceš pryč! Něco tě drží. Nemůžeš se pohnout, nejspíš provazy. Někde tě svázal. Ale proč, za co? Kvůli čemu? V hlavě máš prázdno. Nic si nepamatuješ. Netušíš, jak dlouho si mohl být v bezvědomí. Možná několik hodin?

No tak, říkáš si. Uvažuj. To ti přece šlo vždycky dobře. To ty jsi byl to chytřejší dvojče, na rozdíl od svého bratra, kterej byl blbej jak tágo, ale i tak, nebo možná právě proto měl veškerou pozornost. Jeho průsery se vždycky řešily. On chlastal, dostával se do problémů.  Na něj se soustředila pozornost rodičů. Stačilo mu nepropadnout a div že za to nedostal kolo. Zatímco ty si nosil samý jedničky a nikoho to nezajímalo. Do prdele. O tomhle nepřemejšlej. Sousutřed se na to, kde jsi teď!

 

Co je tu? je tu tma. Nevidíš nic a to ani nemáš pásku na očích. A kde jseš? Zkus se zavrtět. Není tu moc prostoru. Rukou nacházíš dřevo. Kde to ksakru a jseš? V nějaký bedně? Nebo dokonce v rakvi? Do prdele. Ty seš v rakvi. Seš v rakvi. Ne! Zapuď tu myšlenku. Uklidni se. Na rakev je tu až moc místa. Kolik máš nad sebou míst? Půl metru? A na šířku? Metr?  "Viděl si snad někdy tak velkou rakev?" "Ne" neviděl. Tak velký rakve se zkrátka nedělaj. V klidu. Takže ležíš svázanej v bedně a je tu tma. Co cejtíš? Zatuchlinu, chladnej vzduch. Snad nějakej sklep? Ale co je to za nasládleji smrad? Nejde to určit a přitom je to tak známá vůne. A proč máš v puse tak silnou chut železa? Že by krev?

 

"Mirku!" Ozvalo se z telefonu. "Musím s tebou mluvit, okamžitě přijde, starej teďka odjel. Nějak to zjistil, už o nás ví." "Dobře Petro, jedu tam. Kolik máme času?" "Nevím, tak dvě hodiny." Víc ti řeknu až tu budeš". "Dobře, jedu tam" Položila telefon na stolek a zapálila si slimku. Kouřila, aby se trochu uklidnila.

Přišlo to tak najednou.  Podcenila sem ho. Nejspíš něco tušil už delší dobu.  Ale proč si se mnou nepromluvil? Je to pro něj tak typické. Takhle se choval už na začátku. než by něco řek, tak to v sobě radši drží a průchod tomu dá až tehdy, kdy je na vše už pozdě.  Věděl že někoho mám. Ale proč nic neřek? Proč mě nechal. Kdyby mi něco řek, jakmile to začlo, jakmile to začal tušit . Nechala bych toho. Byla bych s nim dál, řekla bych mu, co mi na něm vadí a všechno by se vyřešilo. Tedka odjel. Řek že jede nakoupit do pivovaru. Ale proč? Kam sakra jel? A proč zavřel tak brzo? Hospoda plmná štangmastů. A on najednou zahlásí, že došlo pivo a všechny vyhodí na ulci. Přitom to mohla bejt tak dobrá tržba. Ve sklepě je navíc piva dost. Ještě nejmíň 8 sudů. To stačí na dva, tři večery. Tak kam sakra jel?

Z myšlenek jí vytrhl zvuk motoru a šumění pneumatik na štěrku před restaurací.  Vyhlédla ven oknem a spatřila Mirka, jak vystupuje z auta. Konečně je tady. Musím mu všechno říst. Musím mu to říct. Seběhla po schodech do přízemí a otevřela dveře. Objal ji. "Mirku... Pojď nahoru. Máme teď čas." Došli do ložnice a usedli na postel.

Mirek očima těkal po pokoji. Všiml si skoro až přetékajícího popelníku a láhve Whiskey na nočním stolku. Roztržená blůzka pohozená na zemi. Tady se někdo hádal, pomyslel si.  Už nějakou chvíli mlčel. Přerušil ticho otázkou.

"Tak povídej. Co se stalo?"

"Pepa to zjistil." Zjistil, že ho podvádím. Asi to tušil delší dobu. ale chtěl pro to nějaký důkaz."

"Důkaz? Proč to neřek rovnou?"

"Nevím, asi chtěl něco držet v ruce, aby mi to mohl vmést do tváře."

"A jak důkaz? Pořád to nechápu." řekl Mirek.

"Vzal tu kameru na zloděje, jak máme vzadu ve skladu. Tu jak udělá fotku, když zaznamená pohyb. A dal jí sem do ložnice. "

"A? Co dál?" Vyzvídal Mirek.

"Támhle to vidíš. Na poličce."

Podíval se  na poličku a spatřil několik fotografií sebe a Petry. Zrovna uprostřed nejlepšího. 

Naprázdno polkl. Věděl, komu nasadil parohy.  Tohle neni dobrý.  Ale zatím se to tak špatně nevyvíjí.  Jsou spolu. Třeba utečou.  Musím se zeptat. "No, co udělal. Prostě ti to jen tak řekl? Ublížil ti?"

"To ne, jen křičel a rozbil pár židlí. Pak si vzal dodávku a jel koupit to pivo." Myslel jsem že mě zabije, ale vzal to líp než sem čekal." "Jen mi řekl, že my dva jsme skončili."

Jo, je to krev. Matně si uvědomuješ to, že máš snad vyražený zub a na čele cítíš tupou bolest. Takže tě někdo zmlátil a teď jseš v bedně. No, tomu se říká vyhlídky na budoucnost. vrzly dveře. Někde nahoře. Slyšíš kroky po schodech a tichou ozvěnu.  Bedna se pohnula. Někdo jí táhne. Ven.  Slyšíš jak vrzly vrata. Supění a těžké kroky. Ted se celá bedna otřásla. Cítil si to.  Dvojité prásknutí zavíraných dveří. Hluk startéru. Motor naskočil. Jsi asi v nějaké dodávce. Ale kam jedeš? Kam tě vezou? Nejspíš únos. Paměť se ti ještě nevrátila. Musela to bejt pořádná rána.

 

 

"A nic víc?" "Víc toho neřek?"

"Ne" Odpověděla Petra. "Jen že se postará, aby to skončilo. Kdo ví,  jak to moh myslet." Dodala.

"Kdo ví jak to ten blázen myslel, jedno je ale jasný. Musíme vypadnout! Sbal si věci. Jen to nejnutnější. TO bez čeho neodejdeš." Petra začala rychle snášet oblečení a své osobní věci. Bez velké pečlivosti házela vše do kufru. Mirek mezitím chodil po pokoji a neustále sledoval oknem příjezdovou cestu. I on byl nervózní, ale o něco méně. Na téhle situaci mohl jen vydělat. Budto s ním odejde a budou spolu, nebo se vrátí k Pepovi a on zůstane stejně. Tak či tak, neprodělá.

 

Jedeš dlouho, nemáš hodinky a čas v bendě plyne tak zoufale pomalu. Netušíš kolik ho uběhlo, půl hodiny, hodina, dvě hodiny? Najednou auto prudce zpomalilo, a podle pomalé houpavé jízdy zjištuješ, že nyní jede po nějaké polní či lesní cestě. Určitě to není silnice.  A opět, minuty plynou. Najednou auto zprudka zastaví, slyšíš jak ten neznámý vystupuje, otevírá zadní dveře dodávky a vytahuje bednu ven. Rána, a cítíš tupou bolest. To od toho jak bedna spadla na zem z nákladového prostoru. Poté opět zaprská motor a auto se vzdaluje. Ale jen o kus. Mohlo ujet jen pár metrů, stále si zřetelně slyšel zaskřípění brzd. Opět se blíží něčí kroky. Několikrát to cvakne. Víko bedny jde nahoru a pozoruješ, že se díváš přímo do očí ohromnýho chlapa. Podívá se na tebe. A aniž hne brvou pronese.

"Je mi to líto Mirku, ale ženu si mi šoustat neměl."

To jak klidně to řekne tě děsí, po celém těle ti naběhla husí kůže. Bez jediného hlesu se na něj díváš. Je tma, jeho tvář je ozářena reflektory dodávky, která stojí opodál.  Dál si s ním vyměňuješ ten nejdelší pohled z očí do očí v životě. Pak se najednou pohne, z ničeho nic zvedne ze země víko a opět bednu zavře.
Bum!!  Bum!!  Bum!! Bednou otřásají dunivé rány. Je ti jasný, že zatlouká víko hřebíkama. Ale proč proč to sakra dělá? Kdyby si neměl roubík, křičel bys. Ještě několik ran kladivem a je hotovo. Mezerou mezi prkny vidíš jak se mih stín.  Vrací se k autu a hned jde zpátky. Něco nese. Není vidět, co to je. Do hajzlu, co to je?  Přistoupil k bedně. Chvíle největšího napětí. Zabubnování kapek. Cítíš, jak protékají škvírami v prknech a jak na tebe dopadají. Cítíš tu známou vůni. Benzín!  Ted už nepřemýšlíš. Jako lidský červ ve svíjíš v agónii ve snaze uniknout trestu. Zoufale se zmítáš ve snaze prorazit nohou bok bedny a vymanit se z jeho spárů. Co ti dojde dřív? Čas nebo to že bedna je až moc pevná?

Měls to tu rád. Plameny.

 

 

"No tak dělej, už to máš zabalený, může se každou chvíli vrátit a ani jeden z nás ho tu nechce zastihnout, tak už to máš?" 

 "Jo, snad mam všechno co potřebuju" 

"Seš si jistá? Je ti doufám jasný, že se sem už nevrátíš?"

"Já vím, hlavně že......." Nestihla dokončit větu, protože jí začal zvonit telefon.

"Kdo to je? TO je on?"

Petra rychle vytáhla z kapsy zvonící telefon. "Jo to je on, mam mu to zvednout?" Zeptala se rozčíleným hlasem. "Jo radši mu to zvedni a dej to nahlas." Odvětil Mirek.  Zvedla telefon. Z telefonu se ozval hrubý, jasně zřetelný hlas Pepy. "Petro, to co se stalo... Bud si jistá, že toho svýho nabíječe už nikdy neuvidíš. Je konec. I s nim je konec. Udělal sem co bylo nutný, ted si jen moje." Poté to ve  telefonu zachrastilo a hovor se ukončil.

Oba si vyměnili tázavé pohledy. "Jak to sakra myslel?" Vzpamatoval se jako první Mirek. "Co tím chtěl říct? O čem to mluvil? Co to udělal?" 

"Já nevím, netuším..." Odpověděla třesoucím se hlasem Petra "Asi něco udělal. Nevím co." Dokončila myšlenku. "Snad ani nevím, jestli to chci vědět. Ale to jak to řek se mi vůbec nelíbí." "Kdo ví, jak jak to myslel." Řekl Mirek, jehož hlas už také nebyl tak klidný, jako byl když přijel. Sáhl rukou do kapsy a vyndal krabičku cigaret. Při tom mimoděčném pohybu, snad trochu moc rychlém mu z kapsy vypadla peněženka a rozevřená dopadla na zem. Petra pro ní sáhla. Chtěla mu jí podat, ale v půli pohybu se zarazila. Její pozornost upoutala malá  fotografie, která z peněženky vypadla na zem. Zvedla ji a pak se podívala na Mirka. "Kdo to je?" "To nejsi ty, že ne?"  I Mirek se na fotografii podíval. Hned jí poznal. "Jo tohle? TO jsem já a brácha moc se nevídáme, ale každej rok spolu na naše narozeniny zajdem do hospody."

"Mirku, ten druhej chlap tu dneska byl. Přišel asi hodinu předtím, než sem ti volala. Myslela sem, že seš to ty, ale zblízka vypadal trošku jinak."

"Jo, to je možný, s bráchou jsem si hrozně podobný, co taky čekáš od dvojčat?" Odpověděl Mirek.

"Mirku, ten chlap sem přišel a krátce na to mi Pepa řek ať zavřu hospodu. Já mám takovej špatnej pocit. Mirku, co když????"

"Já nevím." Přerušil ji Mirek. "Radši mu zavolám." Sáhl do kapsy a vytočil bratrovo číslo.

"Už to zvoní"

"Ještě ne, čekej, už jo."

 

Ze skříně co stála u okna se začala ozývat jasně zřetelná vyzváněcí melodie...

---