Svoboda

Koncept svobody asi každý vnímá jinak. Většinou to znamená možnost volby-partnera, kariéry nebo třeba i jak si obarvíte vlasy. A tohle většině lidí stačí. Jsme omezováni zákony, společenskou i osobní morálkou, jsme omezováni i přáními našich rodičů, našimi závazky, ale stejně si připadáme svobodní, dokud máme nějakou možnost volby. Víme, že některé věci bysme nikdy neudělali, ale to vědomí toho, že teoreticky můžeme, mnohdy ke spokojenosti stačí. Přesto se občas naší myslí blýskne pochybnost. Touha mít veškerou moc nad svou vůli, ničím se neomezovat, ničeho se nebát. Nebát se následků vlastních činů.

Tenhle příběh nemůžu začít jako idilické „Jednoho krásného dne“, protože jak můžete omezit začátek nemoci na jediný den? Měl jsem jí v sobě od narození, prolínala se semnou, zažírala se do mně. Sám nemůžu vědět, jak dlouho už ovlivňuje moje chování. Byl jsem na škole rapl kvůli téhle nemoci, nebo jsem prostě byl jen pubertální výrostek? Vlastně na tom asi nezáleží. Teď už ne. Záleží jen na tom, kam mě tahle nemoc, prokletí převlečené za požehnání, přivedlo. Abych vás trochu osvítil, onemocnění Urbach-Wiethe se projevuje ztluštěním kůže a sliznic. V tohmle ohledu to není zrovna problematické. Jenže to nemůže být tak snadný. Může vám taky poškodit mozek. Třeba pak trpíte úzkostma, symptomama epilepsie a nebo jako v mym případě-přestanete vnímat zábrany, necítíte strach.

Měl jsem docela obyčejný život. Třicet dva let, snoubenka, se kterou jsme chtěli založit rodinu, docela klidná práce jako novinář. Jasně, moc nevydělávala, ale bavilo mě to. S rodinou jsem se vídal docela pravidelně. Náš vztah byl přiměřeně vřelej, ale hlavně jsem vždycky věděl, že se na ně můžu spolehnout a že mě podpoří v mých přáních. S kamarádama jsme se občas sešli i s našima partnerkama, někteří už dokonce se svejma dětma, bary mladickýho života jsme vyměnili za kavárny, ale já jsem byl s tim klidnym životem spokojenej. Jednou za čas na sociální síti nebo v rozhovoru padlo něco o starejch spolužácích či sousedech, který to v životě dotáhli k alkoholismu, nedokončili školu, makali jako dělníci a tak podobně. To jsem vždycky mlčky s úsměvem objal svou milovanou a dal jí pusu na čelo. Touha po lásce, vlastně by se dalo říct strach ze samoty, z vás dokáže vytáhnout to nejlepší. Jenže já o ten strach přišel.

Občas jsem jel veřejkou načerno, občas jsem překročil rychlost při jízdě autem, projel na červenou, dal cigaretu škemrajícímu výrostkovi, kterýmu ještě rozhodně nebylo osmnáct. Ale takový prkotiny porušuje občas každej, ne? Aspoň jsem si to tak vždycky říkal. Jenže pak mě v práci začli dusit. Že prý píšu moc kontroverzně, o nevhodnejch tématech, přestal jsem se účastnit nudnejch zasedaček a vždycky to pak od šéfa schytal. Nejdřív jsem jen poníženě klopil oči, ale stejně jsem chtěl dál jet podle svýho. Takhle to šlo asi dva měsíce. Pak předemnou šéf roztrhal můj článek o mém pohledu na jednání Vladimira Putina v rámci Rumunské krize, že něco takovýho si nemůžu dovolit napsat, že by to mohlo ohrozit pověst novin. Pro mě to, co jsem psal, byla pravda, byl to názor, kterej jsem chtěl vyjádřit a když mě chtěl postavit za zeď, došlo mi, že mě ta práce štve, že mě štvou ty omezený lidi v redakci, že mě štvou ty omezený lidi, kterým servírujeme nazdobený polopravdy. V ten moment jsem v sobě cítil zlom, do systému se mi vyplavila hromada adrenalinu a já v tu chvíli začal řvát, že je to omezenej debil, kterej se stará jen o to, aby měl na konci měsíce dost peněz a že už si tu nenechám dělat na hlavu kvůli tomu, o čem chci psát. Otáčelo se na mě snad celý oddělení a nevěřícně na mě zírali, ale já v jejich očích viděl jen obdiv, že jsem se odvážil vzepřít. No, nemusim snad řikat, že to skončilo mym vyhazovem. Hned jsem si sebral pár svejch věcí a odešel. Neměl jsem chuť jít domu za svou snoubenkou. Poslední dobou jsme se jen hádali a většinou jsem končil na gauči. Neměl jsem chuť jí nic vysvětlovat, připadat si jako pitomec, že mě měsíc před svatbou vyhodili z práce. Moje tělo a moje mysl toužili po klidu, po odpočinku, prostě jsem chtěl vypnout. Tak jsem si nejdřív vypnul telefon a šel jsem si sednout do baru. Přiznám, že alkohol mi nikdy nechutnal tolik jako ten večer. Začal jsem pivem, přesouval se k whiskey, koukal po mladejch holkách, který ještě ani nevěděly, co chtěj od života. Přišlo mi to hrozně roztomilý. Od jedný jsem dostal číslo, objednával jsem nám drinky a vůbec jsem nemyslel na to, co si o mně bude myslet Markéta, až se vrátim. Nechtěl jsem se vrátit, neměl jsem se k čemu vrátit. Už jsem se nebál skončit sám, byl jsem mladej, cejtil jsem se v té opilosti skvěle a vedle mě předlo mladý kotě. Najednou jsem si užíval mládí, kterým jsem opovrhoval a líbila se mi ta absence zábran. Ze zbytku večera si toho moc nepamatuju. Domu jsem se dostal taxíkem, přespal jsem na gauči. Bar se mě musel být citít po celém domě, takže semnou Markéta ráno nejednala v rukavičkách.

„Vyrazili mě z práce a fakt nemám náladu na tvoje hysteráky, tak mi prostě sakra dej pokoj!“

Nevěřícně na mě zírala, nebyla asi schopná pochopit, co se děje.

„Jdu k sestře,“ řekla jen tiše a odešla.

Přesunul jsem se do naší postele, kde jsem si konečně mohl pořádně o samotě odpočinout. Vůbec mě netrápilo, že jí ubližuju, předchozí večer jsem si užil a tuhle hádku jsem vyhrál. Usínal jsem s pocitem, že jsem king. Probudil mě až zvonící telefon. Byla to Kamila z práce.

„Ahoj Same, jen se chci zeptat, co se včera stalo. Nikdo to tu nechápeme. Dělala jsem si starost, když ses dneska neukázal v práci.“ Ach, ta sladká holka. Představil jsem si to pěstěný teplý ženský tělo a měl jsem chuť se s ní vidět. Třeba to s ní půjde jako s tim koťátkem ze včerejší noci. Rozhodl jsem se, že dosáhnu svého, nic mi nebránilo, Markétina vůně z jejího polštáře už vyprchala.

„Víš co? Mám teď trochu nervy na dranc. Co se večer sejít na skleničku a já ti to povim.“

„To má bejt rande? Vždyť máš snoubenku,“ zachichotala se do telefonu „Dobře, tak v sedm v Konečný stanici?“ ozvalo se po krátké odmlce.

„Budu se na tebe těšit.“

Večer tam na mě čekala v sukni a rudý halence, vysvětlil jsem jí, co se stalo s šéfem a jak to skřípe mezi mnou a Markétou. Celej večer na mě byla milá a čim víc jsme pili, tim víc se zmožene předkláněla a odhalovala vzdouvající se výstřih. Skončili jsme u ní doma, prostě se to nějak seběhlo. Ona byla unavená a já nechtěl jít za Markétou. Když jsem čekal, až se vysprchuje, přemýšlel jsem nad svým životem. Nebál jsem se vzdorovat autoritám, nebál jsem se být sám, nebál jsem se jít za tím, co jsem chtěl. Sundal jsem si snubní prsten, položil ho do popelníku na stole a šel se přivinout k tomu měkkému ženskému tělu, po kterém jsem toužil.

Poznala to. Asi nebylo těžké to pochopit a Markéta byla inteligentní, to jsem na ní vždycky obdivoval. Ale teď ani z toho obdivu nic nezbylo. Bylo mi to jedno.

„Jsem těhotná....půjdu na potrat.“ Řekla mi po dlouhé hádce se slzama v očích.

A mně to bylo jedno. Jen ať si jde, ať jde žít k matce, k sestře. Já už se nebojím být bez ní. Nepotřebuju nikoho. Měl jsem naprostou svobodu, mohl jsem si dělat, co jsem chtěl a můj mozek mě zbavil toho hrozného břemena strachu. Strachu před samotou, strachu před následky mých činů.

Po tom, co se tohle odehrálo, jsem si pořídil vlastní byt, vlastně tedy jen garsonku, protože jsem bez práce žil už jen z naspořených peněz. Naštěstí jsem měl našetřeno dost kvůli zrušené svatbě. Rodiče mi ze začátku chtěli pomoct, ale suše jsem jim o sobě všechno řekl a tak po našem rozhovoru vymizela veškerá důvěra, kterou jsem k nim kdy choval. Občas jsem se sešel na noc s Kamilou, ale taky jsem si nacházel holky po barech. Alkohol mi posiloval sebevědomí a zhruba měsíc jsem žil na vrcholu štěstí. Jenže to mi později nestačilo. Bylo tolik dalších věcí, který jsem chtěl zkusit, ale neudělal jsem je, protože jsem se bál. Dostal jsem se na drogovou scénu a pochopil, proč někdo fetuje. Drogy poskytovaly neskutečnou volnost. Jenže taky hodně žraly peníze. Neměl jsem už pomalu z čeho žít a toužil jsem po dalším dobrodružství, měl jsem už nějaký dluhy a taky jsem měl zaplatit spoustu pokut. Jednou jsem se prostě chopil příležitosti, když jsem viděl chlapa, kterej si u bankomatu vybral padesát tisíc. Do těla se mi zase nahrnuly hormony, byl jsem nadšenej z nový situace, z novýho porušování pravidel. Ten večer jsem okusil slast krádeže a násilí. Za ukradený peníze jsem odjel do města hříchu, do Las Vegas. Tady teď jsem. Peníze jsem rozházel za ženský, za alkohol, za drogy, za gambling. Nějaký další jsem si nakradl, zmlátil jsem pár trotlů a sebral jim další peníze. Po jednom takovym incidentu jsem strávil noc v base. Podělal jsem se u vchodu kasina, když mě z něj vyhodili. Dokonce jsem podpálil jeden kostelík, protože idea náboženství mi vždycky přišla ubohá.

Ztráta strachu vám dá možnost ohromnýho uspokojení. Při každym novym porušení pravidel se cejtíte jako na drogách a drogy vám dávají další slast. Nebojím se vzdorovat, nebojím se porušovat pravidla, nebojím se být sám, nebojím se ubližovat a nebojím se ani smrti. Kdyby po mně někdo šel s pistolí, klidně si na něj troufnu pěstma. Bylo úžasný začít takhle žít. Bez viny, bez výčitek. Z porušování mezí se stal můj raison d'être. Chtěl jsem vědět, co všechno mi dá uspokojení, kam až si troufnu zajít. Jenže teď sedim Los Angeles v hotelovym pokoji a nejsem šťastnej. Alkohol, kterej držim v ruce, je jak kdybych pil vodu, sex mi přijde fádní, gambling je pořád jedno a to samý, točíš ruletou, hážeš kostkama, je jedno, jestli prohraješ, nebo vyhraješ. Nic mě už nenaplňuje, všechno jsem už vyzkoušel, protože jsem se ničeho nebál. Jenže jsem pořád potřeboval víc a víc, abych dosálh extáze. Poslední noc jsem si vytipoval jednu barmanku v kasinu. Její zadeček byl pevně chycenej v minisukni a celej večer se na mě usmívala. Když šla na pauzu vykouřit si rychle jednu dvě cigarety, proplížil jsem se za ní do temný uličky.

„Moc vám to dneska sluší.“ Přistoupil jsem k ní a díval se jí do oči.

Tiše jen poděkovala a sklopila oči, které jí zahaloval cigaretvoý kouř. Pevně jsem jí popadl za zátylkem a začal jí líbat. Bránila se. V jejích očích jsem viděl strach. Na svůj zevnějšek ráda tahala dýška, ale jinak to asi byla slušná holka. Třeba si jen potřebovala vydělat na studia. Chytil jsem jí na temeni a praštil jí hlavou o zeď. Vykřikla a na okamžik se jí podlomily nohy, ale bránila se dál. Stáhl jsem jí šátek, kterej měla kolem krku a nacpal jí do do pusy, znovu jí praštil hlavou o zeď. Tentokrát jí z čela začal téct rudý pramínek husté krve. Minisukně nepředstavovala žádnou překážku. Během chvíle jsem se na ní uspokojil. Co jsem teď měl dělat s tím něžným ženským tělem? Na krku jí pulzovaly tepny. Stačilo je pevně přidržel a za chvíli bylo po všem. Usnul jsem pak s příjemně tupě bolavými svaly.

Teď tu sedím na posteli, vyprchává ze mě heroin, silný stropní světla mě oslepujou, na koberci schnou zvratky a mně poprvé od dětství tečou slzy. Nemoc mi dala naprostou svobodu od strachu, ale teď vidím, že jeden strach přecijen mám. Strach z prázdnoty, že už mě nikdy nic neuspokojí. Včerejší noc byla úžasná, ale dohnalo mě vědomí, že budu pořád potřebovat víc. Nedokážu už najít radost v usedlym životě a bejt šťastnej, že mám ženu, která mě miluje.

Mám už jen poslední možnost, jak si užít naprostou svobodu. Poslední možnost, jak ještě prožít vzrušení. Protože, moji milí, jakou větší svobodu může člověk mít, než absolutní vládu nad svou smrtelností. Jediný větší projev svobody než vzít život jinému člověku je vzít život sobě. 

---