Lepidopteriáza

Stojím před stánkem - vedle manželky s dopisem v ruce - a hledám v kapse drobné na  známku. Skoro do ucha mi někdo zařve: Butěna Jardo...  Otáčím se a nadechuji, jako že dotyčného pošlu do...  no kam byste takového... hm... no - kam byste ho tak poslali?  Už jsem byl v polovině  pohybu, otočky, když mi to už sepnulo: Krakonoš - tedy... Josef Musil, spolužák, spoluatlet a kamarád v jedné osobě.  Vlasů čtvrt, bílý jako já, tlustý jako já a rozchechtaný jako já. Vrhnul se ke mně, rafnul mne za ruku a mocně zapumpoval.  Dobrý, bo nejdřív  jsem měl strach, že se mne pokusí políbit. To nesnáším ani v soukromí, natož na veřejnosti a navíc  ještě před ženou.

Moje žena je chytrý žabec - hned jí docvaklo, o co jako že go, známku si koupila sama,  přidala mi stovku na pivo a utrousila: jdu napřed a koukej ať jsi do oběda doma!  Napadlo mne: no na dýl nám ta stovka nevydrží, ale jako půl století ženatý chlap už vím, kdy je dobré držet sosák.

Teď se mohu vrátit k tomu Butěna...  Jarda je jasný.  Butěna je obyčejná zkratka  pozdravu Bůh tě natřes... To ještě ve třeťáku průmky  jsme přišli právě s Pepíkem na nápad, jak mluvit, aby nám každý nerozuměl.   Tamabylot - ta matyka byla otravná, jak Hejkalo hledva...  jak Hejda (matyk) hledal každý logaritmus dvakrát...  Somra  konadruhost - Somer byl profesor  češtiny - Somrák radši koukal na druhou stranu...  Je vám jistě jasné, že mnohdy jsme si nerozuměli ani my dva...

Přišla maturita a s ní »bílý týden« - my jsme ovšem měli dokonce bílých  čtrnáct dní... sešit pod hlavou na břehu řeky jsme se opalovali, přehazovali kameny přes Labe (v zatáčce to bylo 140 m, ale co to bylo na klukochlapy trénované čtyřmi roky  házením oštěpů a disků)...  nebo prostě leželi a dokonce i spali.

Někdy v druhém týdnu jsme se -  tak hodinu po obědě - vraceli z labských vln k sešitům.  Času na nějaké učení  už vlivem té naší selanky v prvním týdnu zřetelně ubylo a tak chca-nechca museli jsme aspoň trochu šprtit.  U našich sešitů se skláněly dvě naše spolužákyně, pardón!  spolustudentky... a něčemu se smály. Napjaté letní šaty nám vyprávěly velice přitažlivou bajku o krásně tvarovaném pozadí.  Pepík si - bůhvíproč - popotáhnul plavky a zasněně pravil: Hemap tobymus fajšu...

Dívka se  narovnala a zároveň otočila:  Letaho miPe!  podívali jsme se s Josefem na sebe s velkými otazníky v očích a tak jsme ani jeden nezpozorovali, jak se vzduchem kmitla tlapka a s hlasitým plesknutím dopadla Pepovi na tvář.  Ne, že by to byla taková pecka... ale  Jozífek byl  v dost labilní poloze na jedné noze, zatímco druhá jen špičkou, snad jen palcem... a už seděl  - a nekoukal se v první chvíli ale vůbec! jako budoucí akademik.

Chodili (a nejen chodili) potom spolu na vysoké dva roky. Snad by to i vydrželo, jenomže Jozífka pak chytla Lepidopteriasa - motýlí nemoc (na rozdíl od kožní nemoci  obyčejná přelétavost), pro kterou majitelka krásného pozadí neměla pochopení. 

To ovšem nemělo žádný vliv na to, jak jsme si po padesáti letech nád-her-ně  pokecali...