Domov mademoiselle Blanchet

Vydal se splnit povinnost, ale jeho cesta vedla jinudy, než zamýšlel.

Pamatoval si krajinu z dní svého mládí. Díky tomu si byl jistý, že navzdory sněhovým závějím neztratí směr, a proto odmítl průvodce. Hory se přeci nemohly přestěhovat a podle nich jistě uhlídá správnou cestu. S čím ovšem nepočítal, byla nepřízeň počasí. Jako rodilý Pařížan zapomněl vzít v úvahu, že na venkově, a obzvláště v Alpách, se vše může změnit za pouhý okamžik.

Hřbet jeho grošáka mu nenaskýtal mnoho ochrany, když se zvedl vítr a začalo sněžit. Vločky se mísily s deštěm a pomalu přituhovalo. Všechno se dalo ještě snést, dokud se mírný vánek nezačal měnit v silný vichr a kůň zvyklý na poklidné dlážděné ulice se počal plašit. Ani pevná ruka jeho pána ho nedokázala uklidnit. Jako černý stín mířící snad do samotných pekel se André Richard řítil do bílé tmy, v které se míhalo cosi tmavého.

Příliš pozdě si uvědomil, že jsou to stromy. Jedna větev se ho však o tom rozhodla přesvědčit, když se mu postavila do cesty. Rána do hlavy jej omráčila a on se skácel do sněhových závějí, zatímco kůň pokračoval ve své zběsilé jízdě.

Netušil, jak dlouho o sobě nevěděl, a i když se probral, bylo to jen proto, že zaslechl ženský ostrý hlas: „Jacomo, pomozte mu.“ A pak opět nastala temnota.

 

Dříve než otevřel oči, slyšel praskat oheň a nějaké tiché hlasy, ale ani jeden z nich nepoznával. Ačkoli sám byl překvapený, že si pamatoval ten, který ho nejspíš zachránil. Anebo se mu to jen zdálo?

„Monsieur, jste vzhůru?“ vzdychla mladá dívka. „Mamá, podívejte, již se probral.“

„Díky Bohu,“ zvolala starší žena v černých šatech a bílé zástěře a přistoupila k němu. „Colette, přines polévku. Monsieur bude potřebovat nabrat síly.“

„Děkuji vám, madame,“ řekl tak slabě, až ho to samotného překvapilo. „Odpusťte, ale jak dlouho...“ Nevěděl zda se optat na dny nebo hodiny.

„Našli vás včera nad ránem. Měl jste velké štěstí, do toho lesa chodí málo lidí. A i kdyby vás našel někdo jiný, jistě by neměl prostředků dostat vás odtamtud. Jacomo je však silný chlapec a...“

Příchod děvčete ji přerušil: „Tady to je.“ Podala matce podnos s jídlem. „Povídejte, monsieur, jste zdaleka?“

„Colette, dítě, nech přece našeho hosta trochu vydechnout. Raději se běž podívat, zda otec něco nepotřebuje.“

„Ale, mamá.“

„Jen žádné odmlouvání. Blíží se Štědrý den a všude je plno práce.“ Děvče si povzdechlo, ale již nic nenamítalo.

André si oddechl, neb se necítil na žádné vypravování. Byl neskonale vděčný madame Laflèchové za silný kuřecí vývar a také za dlouhý monolog, kterým ho obdařila. Nejen, že nemusel sám mluvit, ale stálý tok jejích slov ho ujišťoval o bystrosti rozumu, která se mu již nevytratila. Bál se, že nabyté vědomí bude mít pouze dočasné podoby, tolik to otřáslo jeho jistotou.

„Naše děti jsou tím největším požehnáním, kterého se nám dostalo, monsieur Richard.“ Ano, na jméno se ho optala již, když se rozhovořila o krásách zdejšího kraje, ve kterém žijí jen pár let. „Jak smutno je mi po době, kdy byly ještě maličkými.“ Zhluboka si povzdychla. „Jste ještě mladý a možná máte snoubenku či dokonce již paní Richardovou, ale až budete mít spolu i dítě, pak teprve pochopíte, co je opravdové štěstí.“

André se rozpomněl na svůj bujarý život, který mu velkoměsto naskýtalo. Pokusil se představit si po svém boku nějakou paničku podobnou těm, jaké si našli jeho přátelé z dětství, a nevědomky se zasmál.

„To jsem ráda, že vás vidím veselého. Ne nadarmo se říká, že úsměv zdraví přináší.“

„Nikdy jsem nic takového neslyšel,“ podivil se.

„Možná ne, ale až poznáte naši mademoiselle, tak pochopíte, jak velká pravda to je.“ A tu se poprvé zasmušila tvář té srdečné ženy.

Ve zvláštní tichosti si od svého pacienta vzala prázdný talíř.

Zmínku o oné slečně si spojil s Colette, jen nechápal, proč o ní matka najednou hovoří s takovou úctou. Hlava ho však stále bolela a nebyl ještě schopen držet všechny myšlenky pohromadě. Celý nesvůj z té náhlé změny se rozhodl poprvé optat: „Byl u mne doktor?“

„Doktor? Monsieur, kdyby nějaký v okolí byl, jistě bychom ho zavolali. Bolí vás něco?“

„Špatná otázka, madame. Spíš byste se měla ptát, zda je něco, co mě nebolí.“

„Ach, to je mi líto.“

  

Trvalo ještě několik dní, než se byl schopen postavit, a ještě další čas, než zase začal sám chodit. Za tu dobu poznal celou rodinu Laflèchových.

Z počátku se u něj střídala Colette se svou matkou Marií. Obě překypovaly energií, dobrou náladou a také jistým uměním, které se vyznačovalo stálým mluvením. Když se začal André pokoušet sám vstát z postele, většinou mu byl k ruce Jacomo, který jako by z oka vypadl svému mlčenlivému otci Guillaumovi. Navzdory těmto povahovým rozdílům bylo na všech čtyřech zřejmé již na první pohled, že jsou jedna rodina. Manželé Laflèchovi patřili k oněm párům, kde se k vzájemnému souznění dostavila i jistá podoba vzhledu. Oválné tváře a modré oči podědily i jejich děti. Jen ženské pokolení si hrdě neslo své oblé tvary, zatímco muži měli vysoké postavy s velkými rameny. Andrého často napadlo, že těmhle hochům z venkova nic jiného nezbývá než dorůstat do takových rozměrů, jinak by neutáhli tíhu břemene, jež jejich domovina obnáší.

Sám byl mládenec z lepší společnosti, kterému se otvíraly dveře předních pařížských salónů. Jeho hlavní prací bylo dbát na dobré jméno rodiny, její obchody, a zejména mu činilo potěšení pečovat o svou drahou matku. Tu však nedávno ztratil a jeho svědomí stále hryzal nesplněný slib, který jí dal na smrtelném loži.

„Výborně, monsieur,“ pochválila jeho plynulou chůzi Colette, která se znenadání objevila na chodbě, po které chodil za Jacomova doprovodu. „Do Vánoc už budete zase běhat.“

„Prozatím budu vděčný, když se mi podaří opustit blízkost mého pokoje,“ povzdechl si ztěžka a s vděkem přijal židli, kterou mu Jacomo pohotově přistrčil.

„Pokud vám stačí tak málo, monsieur, nechcete dnes s námi povečeřet?“

„Colette,“ napomenul ji bratr. „Monsieur Richard je jistě rád v klidu ve své ložnici, daleko od tvého věčného švitoření. Nebo se mýlím?“

„Abych pravdu řekl, chybí mi společnost. Nikdy jsem nebyl nemocný a je pro mě těžké být tak stranou všeho dění. Pokud by vás to neobtěžovalo, rád dnes povečeřím s vaší rodinou.“

K jeho překvapení se na sebe ti dva rozpačitě podívali a pak Colette hlesla: „Zeptám se mamá, zda je to v pořádku.“ A odešla.

Po tu dobu, kterou dosud trávil ve společnosti obyvatel tohoto starého domu, ho nikdy nenapadlo, že by pro ně měl být nějakou velkou přítěží. Jistě vařili i pro sebe a jeden člověk navíc to snad tolik nezmění. Pochopitelně si byl vědom, že to s ním nemají lehké, ale vždy se na něj tvářili vstřícně. Proč by nyní tedy mělo vadit, že chce s nimi povečeřet?

Pohled na kukačky mu prozradil, že to potrvá sotva pár hodin, kdy se nejspíš dozví důvod.

 

Byl překvapený, když ho nezavedli do místnosti honosného vzhledu, nýbrž do jídelny pro služebnictvo, která byla v blízkosti kuchyně.

„Dům je sice velký, ale nám vždy stačilo obývat jen pár místností,“ usmála se na něj rozpačitě madame Marie.

Guillaume  a Jacomo už seděli na svých místech, zatímco dámy ještě nosily na stůl.

Andrému však nemohlo ujít, že u stolu je připraveno šest židlí. Čekají snad hosta?

„Dáte si raději červené nebo bílé víno, monsieur Richard?“ optala se Colette.

„Bílé. Děkuji,“ řekl, rozložil svůj ubrousek do klína a již se natahoval po naplněné sklence. Byl však vyrušen náhlým příchodem jakési ženy, jejíž tichý hlas okamžitě poznal.

„Dobrý večer. Nejspíš jsem se opozdila, omlouvám se. Ne, nevstávejte, monsieur,“ zadržela ho, když ji chtěl uctivě pozdravit, a raději si rychle sedla na své místo.

„Mademoiselle, dnes máme pečené husí foie gras,“ pronesla madame Laflèchová s úsměvem a nalila mladé dámě sklenici vína, aniž by se jí optala jaké.

„Děkuji, Marie. Dala bych si jen trochu polévky.“

„Jistě, mademoiselle. Ale snad nejprve předkrm...“

„Ne, děkuji.“ ohradila se žena rázně. „Polévka mi dnes postačí.“ Rozpačitě se podívala po svých společnících, kteří se na ni překvapeně dívali. André pochopil, že on není jediný, kdo je překvapený chováním oné dámy, i když nejspíš z jiného důvodu než ostatní.

Nastalé ticho přerušil až hrubý hlas Guillaumův: „Jacomo, složil jsi panu faráři uhlí?“

„Ano, otče. Jen nechápu, proč s tím tak dlouho otálel. Celý náklad jsem nejprve musel zbavit sněhu,“ zašklebil se mladý muž.

Večeře probíhala v rodinném duchu. Veškerou konverzaci však obstarávali jen Andréovi pečovatelé. Občas se ho zeptali na jeho život v Paříži či zda mu chutná a on dával velký pozor, jestli tmavovlasá dáma s propadlými tvářemi k němu zvedne oči, aby se podíval, jakou mají barvu. Ani jednou se tak nestalo. Doufal, že během večera ještě bude mnoho příležitostí, ale ona dojedla talíř polévky a k nemalému údivu všech se omluvila a odešla.

„Madame Laflèchová, ta mademoiselle...“

„Musíte ji omluvit, monsieur. Naše mademoiselle toho nikdy moc nenamluví. Je spíše plaché povahy.“

„Takže, ona není vaše dcera?“

„Ach, jak bych byla vděčná za takovou laskavou dceru,“ zvolala. „Bohužel ne, ale ona sama nás prosila, abychom se k ní chovali, jako by byla součástí naší rodiny. Rádi jsme vyhověli, naše mladá paní má dobré srdce a jediné, v čem se to liší od služby v jiném domě, je, že s námi jídá u jednoho stolu.“

„Říkala jste, že tu bydlíte krátce. Domníval jsem se, že dům je váš.“

Tentokrát promluvil monsieur Laflèche: „Ano, je tomu tři roky, kdy nás přijal monsieur Blanchet. Brzy na to zemřel a mademoiselle nás zde nechala. Má ráda svou samotu a nikomu z nás ani nepřijde na mysl ji rušit.“

„Jistě, chápu,“ odtušil André, ale byl tím prohlášením, které nepřipouštělo námitek, rozčarován. Ta mademoiselle byla mladá žena, a co si mohl všimnout také velice půvabná. Její tvář napovídala o zádumčivé povaze, ale která mladá duše dává přednost naprosté samotě? Nemohl tomu uvěřit a cosi mu našeptávalo, že nejspíš nebude ochotný respektovat něco tak absurdního, jako je uzavření mademoiselle Blanchet v jejím vlastním osamoceném světě.

  

Bezúspěšně se dlouhé hodiny převaloval na lůžku. Dávno se všichni rozešli do svých pokojů ke spánku, a přesto se na chodbě ozvaly kroky. V tu ránu se posadil a bez zaváhání se vydal ke dveřím. Opatrně je otevřel.

Po schodech někdo šel a v ruce držel svíčku. Silueta na protější stěně mu napověděla, že je to Jacomo. Nemohl si pomoci a vydal se za ním do prvního patra.

Chodba byla tmavá díky bezhvězdné noci. To mu umožnilo schovat se na protější straně chodby než kam zamířil mladík, který cosi nesl. Zastavil se u druhých dveří na levé straně a místo zaťukání promluvil zvučným hlasem: „Mademoiselle, mohu dál?“

„Jacomo, děje se snad něco?“ ozval se tichá, dosti neochotná odpověď.

„Napadlo mě, že budete mít hlad.“ Dveře se otevřely a on do nich podal podnos.

„Připravte mi snídani do knihovny, prosím.“

„Jistě, mademoiselle. Dobrou noc.“ Otočil se k odchodu, a to Andrého polekalo, že bude spatřen. Jak jen mohl, nalepil se na stěnu.

„Jacomo,“ téměř nehlasně zavolala paní domu a oslovený se zastavil. „Děkuji.“

 

Ráno se André vydal do jídelny, odhodlaný během dnešního dne zjistit, proč se mu ta tajemná žena vyhýbá. Neopomněl tvářit se překvapeně, že ona dáma nepřišla.

„Mademoiselle se necítí dobře,“ objasnila Marie a bezstarostný rozhovor o blížících se vánočních slavnostech pokračoval.

Než se monsieur Richard zvedl k odchodu, neodpustil si první výboj ve skryté bitvě, o které nikdo jiný neměl zatím ani tušení: „Chodí se mi již lépe a cítím se i víc odpočatě. Přemýšlel jsem tedy... Bylo by možné navštívit zdejší knihovnu?“

Všichni se tvářili jako by nic, jen Jacomo se nelibě zamračil na svůj šálek čaje.

„Ráda vás tam odpoledne doprovodím,“ nabídla se Colette.

„To budete laskavá, ale nemohl bych si nějakou knihu vybrat již teď? Jsem si jist, že máte mnoho práce a nerad bych vás nadále obtěžoval svou společenskou povahou,“ usmál se na dívku, která už mu chtěla ukázat cestu, její bratr ji však zadržel.

„Odpusťte, monsieur, ale měl byste se nejprve optat mademoiselle Blanchet, zda jí to nebude vadit.“

„Velice rád,“ přitakal horlivě. „Jen bych ji nerad rušil, když je nemocná.“

„Půjdu se jí optat,“ vyskočila Colette ze židle a ani volání Jacoma ji nezastavilo.

 

„Mademoiselle souhlasila a sama na vás čeká v knihovně,“ hlásila po chvilce Colette již od dveří do jídelny. „Když dovolíte, zavedu vás tam.“

André na nic nečekal a vydal se tam,  kam ho to tolik táhlo. Stoupání po schodech pro něj bylo dnes však mnohem náročnější než předchozí noci. Dnes věděl, jaký je jeho cíl a že nemusí spěchat, možná i proto ho bolavé údy nechtěly tolik poslouchat.

„Nic si z toho nedělejte, kdyby s vámi mademoiselle nemluvila. Víte, ona hovoří jen málo, a když, tak ji skoro ani není slyšet. Vlastně, včera to bylo prvně, co jsem ji slyšela zesílit hlas,“ smála se jeho průvodkyně, zatímco jej podpírala.

Napadlo ho, jak je zvláštní, že onu dámu zná tak krátce, ale její důrazný hlas slyšel již po dvakrát a k šepotu to mělo daleko.

Když došli ke knihovně, zaklepal na dveře a dal služce znamení, aby ho opustila.

Jakýsi tlumený zvuk, kterému nebylo příliš rozumět, se ozval s útrob místnosti, a proto se odhodlal vejít dovnitř.

„Odpusťte, mademoiselle. Nechtěl jsem vás vyrušit.“ Zavřel za sebou dveře. „Domníval jsem se, že odpočíváte,“ pronášel rozpačitě, ačkoli byl potěšen, že se mu podařilo tak brzy přiblížit se své hostitelce.

„Zdá se, že trocha jídla mi navrátila sil,“ pronesla tiše a pozornost však nadále věnovala knížce, kterou držela v pravé ruce.

„To jsem rád,“ usmál se a začal si prohlížet nabídku, jakou knihovna skýtala. Sbírka nebyla rozsáhlá, ale o literaturu mu nešlo.  Spíš přemýšlel, jak navázat hovor, aby nebyl příliš dotěrný: „Děkuji, že jste mi umožnila přístup ke čtení. Není pro mě lehké být stále zavřený v jednom domě. Alespoň v mysli se tak budu moci vydat i za hranice vašeho království.“

„Nelíbí se vám zde?“ ptala se a poprvé se na něj podívala. V jejích očích nebyl smutek, jen odevzdanost, která v kombinaci s jejím nešťastným výrazem tváře působila téměř lítostivě. Jeho však nejvíc zaujala barva, kterou mohl poprvé spatřit. Jistě, dámy zdejší domácnosti měly všechny modré oči, ale ani jedna je neměla tak azurově modré jako ta, která s ním byla v místnosti. Bezděčně ho napadlo, že takový odstín se dá získat snad jen, když se propláče mnoho dní a díky soli se tak mořská modř může usídlit v něčích očích.

Až když ticho nabývalo trapnosti, došla mu její slova a odpověděl: „Ó, nikoli, madame. Se stejnou péčí a laskavostí jsem se setkal jen v matčině domě.“

„Mademoiselle,“ hlesla a pohledem opět uhnula.

„Promiňte?“

„Oslovil jste mě madame. To přízvisko si nezasloužím a jistě ani nenastane čas, kdy mi bude vlastním.“

Musel napínat uši, aby si byl jist jejími slovy. Dokonce sám začal mluvit tišeji, než bylo jeho zvykem, aniž by si to uvědomil: „Odpusťte, mademoiselle. Nechtěl jsem vás urazit. Ale můj omyl byl dán nejspíš tím, že jsme dosud nebyli představeni.“

Překvapeně k němu zvedla hlavu a bylo znát, že přemýšlí, jak se zachovat. Nakonec se zvedla, odložila knihu a natáhla k němu ruku: „Jeannine Blanchet.“

Když k ní přikročil, nepatrně se přikrčila. „André Richard, k vašim službám, mademoiselle.“ Dvorně ji políbil ruku.

Sotva od ní odstoupil, zamířila ke dveřím. „Račte si vybrat dle vašeho gusta, monsieur Richard. Omluvte mě však, neb se necítím ještě zcela zdráva.“

„Jeannine,“ zastavil ji vprostřed dveří, „nechala jste tu knihu.“ A jakýsi malý výtisk jí podával, aniž by byl schopen odtrhnout se od její rozpačité tváře.

„Děkuji,“ hlesla. Pustila kliku dveří, aby si knihu vzala, ale znenadání zaváhala. „Nechám si ji zde.“ Sotva domluvila, ozvalo se prudké bouchnutí dveří.

Jak slibný začátek, mohlo by se zdát. Následující dny však nebyly Andrému tak nakloněny.

  

Celý týden byly jeho pokusy o zachycení azurového pohledu marné, neboť jeho nositelku ani koutkem oka nezahlédl.

Cosi se však začalo v domě měnit s blížícím se Štědrým dnem. Všichni se chystali na slavnost, která předcházela půlnoční mši v místním kostele. Jediné, co rušilo obecné veselí, byly obavy z nepřízně počasí.

„Jestli bude ještě jen chvilku sněžit, koně neprojedou,“ zamumlal monsieur Laflèche.

„Ale no tak, Guillaume,“ napomenula ho jeho žena. „Alespoň trochu důvěry v Boží vedení.“

„Monsieur Richard, viďte, že pojedete s námi,“ naléhala Colette.

„Nevím. Nejsem si jist...“

„Pochopitelně, že byste měl raději odpočívat,“ nabádala ho madame Laflèchová a rychle dodala, „ale pokud se cítíte při síle, není lepší oslava narození Páně, než jakou pořádá páter Francesco. Je to sice Ital, Bůh mu odpusť, ale svou službu plní oddaně a lepšího kněze byste nenašel v celé Francii.“

„Mademoiselle Blanchet půjde také?“ zeptal se André jen tak mimochodem.

„Ne, ona nikdy neopouští dům,“ zavrčel Jacomo.

„Necháte ji v domě samotnou?“ podivil se. „Bez ochrany?“

„Co by se jí asi v tomto Bohem zapomenutém místě mohlo stát?“ rozesmála se Colette. „Monsieur, pojďte s námi. Vánoční noc je prý plná splněných přání.“ Její lačný pohled mu napověděl, jaké je to její. Byl si však jist, že ani zázrakem by se jí nemohlo vyplnit, neb jeho zajímala jen jedna žena. Ani nevěděl jak, ale azurová modř mu byla společnicí na každém kroku.

„Možná máte pravdu,“ zamyslel se Jacomo. „Asi bych měl raději zůstat doma.“

„Nesmysl, synu. Už jsme slíbil otci Francescovi, že zaskočíme za zvoníka,“ zabručel Guillaume a spěchal ke koním, protože konečně přestalo sněžit.“

„Tak co, monsieur. Máme na vás počkat nebo raději budete hlídat naši mademoiselle?“ ptala se s úsměvem Marie.

Už se nadechoval k odpovědi, když tu do kuchyně vešla ta, kterou se marně snažil již několik dní spatřit.

„Promiňte, že ruším. Otec Francesco mi při své poslední návštěvě kladl na srdce, abych nezapomínala na den narození Páně. Mohla bych jet s vámi do kostela?“ Hlas měla tak nejistý, ale přesto zvučnější než jindy. Dívala se střídavě na Marii a Guillauma, který se akorát vrátil dovnitř, jako by byli jejími skutečnými rodiči, kteří mohou rozhodnout, zda se k nim připojí nebo nikoliv.

„Ale jistě, drahoušku,“ vyhrkla Marie a k velkému překvapení paní domu ji objala. „Budeme rádi, když se k nám připojíte.“ Pustila ji a podívala se na Andrého. „Nyní musíte jet s námi a podívat se na tu nádheru.“

„Velice rád,“ pronesl a na okamžik zahlédl to, co před sebou viděl již mnoho dní: třpytivé moře, míhající se v nejistotě.

 

 

  

Ještě byli notný kus od kostela, ale zvuk varhan v doprovodu mnoha zpěváků se nesl zasněženou krajinou až k jejich uším. Ano, otec Francesco byl neobyčejný muž, který se rozhodl, že jeho farníci by měli nejen přijít do kostela pro obohacení svého ducha slovem svatým, ale také se vzájemně potěšit hudbou a třeba i nějakou pochoutkou, která je jejich domu vlastní. Všichni si jej za to vážili, a proto každý dbal, aby se takové veselí nezvrhlo v nezřízené hody. Šlo jen o drobnou ochutnávku, která však vedla k velké radosti.

Celá rodina Laflèchových se vyhrnula ze saní. Pouze Jacomo se zdržel, aby pomohl mademoiselle a snad nechtěně tak vyšachoval snahu Andrého. Colette na něj však počkala a o překot mu vyprávěla, jaké laskominy tu kdysi ochutnala a na jak pestrou společnost se může uvnitř kostela těšit.

Sotva se však ocitli uvnitř, zcela na něj zapomněla, pohlcená hovorem se stejně starými dívkami, které ho provázely obdivnými pohledy.

Bylo nutné všechny pozdravit a vzhledem k početným řadám zdejších věřících nebylo to málo lidí, se kterými si podal ruku. Velice se mu ulevilo, když byl konečně se všemi seznámen a mohl se podívat po té, která ho opravdu zajímala. Z vlastní zkušenosti věděl, že mnoho lidí může pro dvojici sloužit stejně jako samota, a doufal, že i dnes se mu naskytne příležitost k takové situaci. Nečekal však, že Jacomo na sebe vzal roli jakéhosi podivného ochránce, který stál nad sedící Jeannine na kraji v poslední lavici, stranou od všeho dění. Hlavu měla sklopenou, ale hleděla přímo před sebe k oltáři. Nevypadalo však, že by se modlila. V ruce držela zpěvník, nejspíš aby byla včas připravena ke mši. Nedalo mu to a vydal se k ní i navzdory některým, kteří ho zastavovali a pokoušeli se s ním o rozhovor.

Konečně byl u ní, ovšem kdyby mu jeden mladý muž nezastoupil cestu.

„Zdejší společnost vám není dost dobrá, monsieur Richard?“ zeptal se Jacomo nepřátelsky.

„Příteli, zdá se, že o mně nemáte valného smýšlení,“ věnoval mu arogantní úsměv a dodal: „Ještě jsem nepopřál šťastné Vánoce mademoiselle Blanchet.“

„Budete mít ještě dost příležitostí na cestě,“ odsekl mladík.

„Jacomo,“ ozval se překvapivě jistý ženský hlas. „Neměl bys také pozdravit své přátele?“

„Jistě, mademoiselle,“ odvětil, a ač nerad, ponechal svou velitelku napospas tomu samozvanému Pařížanovi.

„Líbí se vám náš kostel, monsieur?“

„Je to malý poklad uprostřed hor, o kterém jsem neměl ani tušení,“ odpověděl jí s úklonou.

„Pro vaše oko to nejspíš není žádná podívaná, ale pro zdejší lidi je to opravdový poklad, jak jste jej nazval. Moje matka sem chodívala každý den. Otce Francesca sice nepoznala, ale věřím, že z nebe žehná jeho dílu. Ona na Štědrý den otvírala také náš dům hostům ze širokého okolí a hostila je. Pro zdejší lidi bylo požehnáním, že se před několika lety tato tradice zase vrátila. Je neodpustitelné, že jsem se dnes poprvé přišla podívat.“

Nebyl schopen odpovědět, jak byl zaskočen její zpovědí. V hlavě mu vířilo tisíce otázek, ale žádná se nezdála tak důležitá, aby byla vyřčena v tuto chvíli.

„Posaďte se, prosím.“ Hlavou mu pokynula na místo po své levici.

„Mademoiselle Blanchet,“ ozval se cizí ženský hlas. Jakási bodrá vesničanka k nim zamířila a s širokým úsměvem nabízela cosi schovaného v plátěném ubrousku. „Vaše matka milovala moje cukroví. Prostě musíte ochutnat.“

Jeannine se rozpačitě zvedla koutky úst a to bylo poprvé, co něco podobného úsměvu viděl na její tváři. Záhy však ten náznak zmizel. Pečlivě si dala zpěvník pod levou ruku a natáhla se pro cukroví a téměř neslyšitelně poděkovala.

Tento výjev však zaznamenalo několik lidí a díky tomu ztratili svůj ostych a i oni k ní přistoupili a začali jí nabízet ze svých skromných zásob. Celé nesvá chtěla tu záplavu odmítnout, ale ti dobří lidé jí to nedovolili, a tak s mnohými díky začala ochutnávat sladké i slané laskominy. Okolo se to lehce začalo strkat, až někdo do té křehké dámy nepatrně vrazil.

Leknutím jí spadl zpěvník z klína. André pochopitelně nezaváhal a kancionál zvedl a s úsměvem jí ho podal. Byl na ni rozkošný pohled, tváře měla zrůžovělé a o v očích se jí mísily rozpaky s radostí, dokud si neuvědomila, co se stalo.

V ruce držela pralinku od madame Porcierové, zatímco druhá ruka jí bezvládně ležela na lavici. V rozčilení dala cukrovinku monsieur Richardovi a tou samou rukou si od něj vzala zpěvník. Položila ho do klína a pak pravou rukou zvedla svou levačku, aby ji položila tamtéž. Velmi se jí ulevilo, když varhany započaly slavnostní mši.

André překvapeně sledoval její počínání a nevědomky přitom žvýkal sladký bonbón. Jedno tajemství se mu právě odhalilo a on pochopil její mnohé rozpaky. Styděla se za své postižení a snažila se ho před ním maskovat. Přitom bylo navýsost jasné, že všichni ostatní o její ruce věděli. Ale jaký měla důvod k takovému počínání?

Rozličné myšlenky se mu honily hlavou a téměř nevnímal dění okolo sebe, až na poslední slova kázání otce Francisca byl duchem na svém místě v lavici vedle té podivuhodné dámy.

„O době narození Páně se mluví v mnoha legendách a připisuje se jí řada mystérií. Můj skromný život kněze mě naučil, že tato požehnaná doba je časem splněných přání. Ovšem není to jako s těmi přáními dětí. Vaše drobotina si často myslí, že stačí jen po něčem toužit a díky modlitbě to dostanou. Ano, i to se může stát. Ale Pán Bůh nás obdaroval svým synem a ten chce obdarovat všechny bez rozdílu. Nejde tedy jen o naše sobecká přání, ale také o sliby. Ne všechny se nám daří vyplnit, ale třeba již brzy se nám ukáže cesta k jejich naplnění.“

 

Jeannine nebyla jedinou zamlklou osobou na cestě domů. Tentokrát se ani André nepouštěl do hovoru, a proto se nikdo nedivil, že hned po návratu popřál dobrou noc a odešel ještě dřív než mademoiselle, která s lítostí sledovala jeho vzdalující se záda.

Známý pocit ji zapálil v očích, a proto raději dřív, než si toho někdo všiml, zamířila i ona do své ložnice. Zabouchla za sebou dveře, o které se opřela, a rozeštkala se. Myslela si, že po letech nářku už bylo dosti slz. Poslední roky měla i za dobu uzdravení se ze smutku a bolesti, kterých byla od smrti své matky plná.

Tentokrát na ni nikdo nekřičel a ani ji neuhodila otcova ruka posilněná alkoholem, a přesto to bolelo mnohem víc.

Manželé Blanchetovi byli šťastnými rodiči malé Jeannine, o kterou se společně starali. Když však bylo dívence dvanáct let, její matka ochořela a brzy na to zemřela. Zlomený monsieur Blanchet se chtěl posilnit vínem, bohužel ho však alkohol přemohl a stal se z něho nesnesitelný člověk, který ohrožoval na zdraví nejen dceru, ale i služebnictvo. Brzy zůstal v domě sám s dospívající Jeannine, která o něj pečovala.

Pokoušela si oživit vzpomínky, aby staré rány přehlušily nové. Vzpomínala na noc, kdy byl otec rozzuřený do nepříčetnosti a honil ji vztekle po celém domě. Jeho běsnění skončilo neštěstím, díky kterému ochrnula na jednu ruku, a její otec se z lůžka již nezvedl. To dobré na tom bylo, že starý pán konečně pochopil, že bude nutné zase do domu přivést služebné, a vyslyšel prosbu nového kněze a do domu přijal rodinu se dvěma dětmi. Brzy nato zemřel. Přes všechno, co Jeannine díky němu zažila za příkoří, vzpomínala na něj s láskou. A i teď jí chyběl.

Připadala si tak opuštěná, a to i navzdory Štědrému dni a přízni, jakou jí lidé projevili. A za všechno mohla ta neschopná ruka, která nikdy nebude moci chytit za tu jeho nebo ho pohladit po tváři. Byla mu odporná. Tolik si tím byla jistá poté, jak se na ni ohromeně díval.

Obrazy dávné minulosti, navzdory jejímu přání, přehlušovala jeho tvář a slova. Líbil se jí už tenkrát, když ho zahlédla z kočáru v lese. Jacomo ho neviděl, ale ona trvala na tom, že se musí k němu vrátit a pomoci.

Nejspíš mu zachránila život, ale neodvážila se k němu přiblížit a nechala na služebnictvu, aby se o něj postaralo. Ta dvě setkání ji potěšila, ale také ujistila o tom, že se nedá dlouho skrývat její tajemství. Dnes však doufala, že jí bude štěstěna nakloněna. Je přeci Štědrý den! Jediné po čem toužila, bylo být na chvíli v přítomnosti muže s havraními vlasy a tmavým přezíravým pohledem velkoměstských pánů.

Silou vůle se utišila a odlepila od své podpěry. Udělala pár kroků, když se za jejími zády ozval hlas: „Mademoiselle Blanchet. Jeannine.“

Plná očekávání otevřela, ale hned zase zklamaně vydechla: „Co chceš, Jacomo?“

„Chtěl jsem s vámi mluvit,“ zamumlala a bylo znát, že se občerstvil vínem.

„To může počkat na ráno.“

„To právě nejde, mademoiselle. Je noc splněných přání,“ namítl a udělal krok k ní.

Zamračila se a nepatrně ustoupila: „Nevím o ničem, co bych pro tebe mohla v tuto chvíli udělat.“

„Chci jen ujištění, že se mýlím. Že ten Pařížan vám nestojí ani za myšlenku. Řekněte mi, že je to tak! Jediný muž, který vám smí být na blízku, jsem já a nikdy se to nezmění. Věřte mi, nechci toho nijak zneužít. Kdybyste chtěla, vzal bych si vás a...“

„Jacomo, jsi opilý!“ zvolala a v hrůze si uvědomila, že zatímco mluvil, stále se k ní blížil a ona před ním couvala, takže nyní byli spolu sami v její ložnici.

„Ano, mademoiselle. Jen mu řekněte, že má táhnout ke všem čertům, a já půjdu.“

To už stála u postele s nebesy a on těsně před ní. Cítila jeho štiplavý dech prosycený alkoholem a děsivá minulost se jí začínala stávat přítomností. Strachy se začala třást, nevědouc, zda utéct, křičet nebo umřít.

„Je pozdě, mademoiselle je jistě unavená,“ ozval se od dveří hlas samotného anděla spásy.

Jacomo se zapotácel při snaze otočit se, ale to už ho monsieur Richard za límec vytáhl na chodbu.

„Mladí muži by neměli pít, když neznají míru.“

„Chtěl jsem jen... jen...“ zakoktal se Jacomo vykuleně.

„Jdi spát, Jacomo!“ přikázal mu André a přimhouřil při tom oči, sbíraje síly na případný atak.

„Jaennine, promiňte,“ zaúpěl mladík nešťastně. Málem upadl, ale nakonec vyrovnal postoj, aby se podíval svému sokovi do očí. „Nikdo se vás neprosil. Měl byste se vrátit, odkud jste přišel.“

„Obávám se, že to nebude možné. Ostatně to nezáleží na mně a ani na tobě,“ odvětil mu André s ledovým klidem. Sluha si nespokojeně odfrknul. Ještě chvilku na něj civěl a nakonec se otočil a dosti nejistým krokem zamířil ke schodišti. Jeannine i André napjatě čekali, dokud neuslyšeli, že bez obtíží došel až do přízemí.

„Jste v pořádku?“ přerušil jeho hlas nastalé ticho.

„Ne,“ vyhrkla a prudce sedla na postel.

„Mohu pro vás něco udělat? Něco vám donést či zavolat Marii?“

„Prosím, ne!“ Rukou se držela jednoho sloupku postele a lapala po dechu.

V obavách, že omdlí, si k ní klekl, aby jí viděl do bledé tváře: „Jeannine, je mi to tak líto. Chtěl jsem s vámi mluvit. Vůbec mě nenapadlo, že nejsem jediný s takovým úmyslem.“

Zvedla k němu hlavu. Oba překvapilo, jak blízko k sobě měly nyní jejich tváře.

„Vy jste chtěl se mnou mluvit?“ podivila se.

„Ano, ale to počká na ráno.“

„Ne!“ vyhrkla důrazně a on se usmál.

„Myslíte, že bych i já vám mohl vyprávět o své matce. Nebude to dlouhé.“  Přikývla a on se postavil.

„Mnozí přátelé by dali Jacomovi za pravdu. Skutečně jsem zhýralý muž, ale ne tolik jak se domnívají některé salóny. Není to tím, že bych nechtěl užívat si všechny radosti, které mi život bohatého svobodného obchodníka nabízí. Mohla za to moje matka. Miloval jsem ji a pro její dobro a radost bych udělal všechno na světě. A ona byla ctnostná žena, a ačkoli jsem byl mnohé noci mimo domov, věřila mi. Nikdy jsem nezklamal její důvěru. Nechtěl jsem a ani nemohl.“ Na chvilku se odmlčel a pak dodal: „Letos v létě zemřela.“

Jeannine se zajíkla neschopna slova.

„Ta dobrá žena měla již svá léta,“ věnoval jí smutný úsměv a pokračoval. „Znala mě lépe než já sám a věděla, že pokud mám i nadále odolávat svodům zhýralého světa, musím nalézt nový domov. Nechápal jsem, jak to myslí, vždyť jsem mohl stále pobývat v našem domě na Place des Vosges. Ale ona tím nemyslela místo.“ Na chvíli se odmlčel.

„Mohu?“ ptal se, zda si smí vedle ní sednout, a dostalo se mu šeptavé kladné odpovědi. „Matka ode mě vymohla slib, že pokud se mi nepodaří najít ženu, mám se vydat ke svému strýci a usadit se tam do té doby, než najdu nový domov. Stále jsem svou cestu odkládal, protože jsem nechápal její význam. Trvalo mi mnoho měsíců, než jsem se odhodlal, a nakonec mě osud zavedl do vašeho domu.

Připadal jsem si podivně ztracený a zároveň mi to bylo jedno. Co na tom, jestli jsem u cizích lidí nebo u strýce, kterého sotva znám. Jenže pak mi došlo, jak moc jste mě zachránila, a nejde jen o to, že díky vám jsem neumrzl na kraji lesa.“

„Nerozumím,“ vypravila ze sebe namáhavě. Visela na jeho slovech jako na vlastní spáse, ale byla tolik vyčerpaná.

„Říkal jsem Jacomovi, že není v mé vůli, zda odejdu nebo zůstanu,“ pronesl tiše, jako ona vždy mluvívala.

„Chcete zůstat?“ zašeptala nevěřícně.

„Mohl by se váš domov stát i mým?“ Podíval se jí do očí a uchopil ji za ruku, ve které dávno nic necítila. Překvapeně se na to gesto podívala.

„Dům je velký,“ přemítala nahlas. „Ale co by na to řekli lidé?“

Políbil ji na necitlivé prsty a řekl: „Že madame Jeannine Richard učinila svého muže nejšťastnějším na světě.“

---