Hodiny

Všude bylo ticho. Ticho, ticho a jen a jen ticho. Jen hodiny na stěně, minutu po minutě mu odměřovaly jeho čas. Tak jako každý rok, den co den.

Říkejme mu třeba Kluk.

Dnes už věděl, že nepotřebuje odměřovat čas. Že je to zbytečné. Pomalu vstal, oblékl se. Nikam nespěchal. Sedl si ke stolu, jako každý den si ukrojil chleba a namazal si na něj tlustou vrstvu marmelády přesně tak, jak to měl nejraděj. Zamyšleně z něho ukusoval a spokojeně si přitom pobrukoval písničku z rádia, kterou zrovna hráli. Zpěvák v ní zpíval něco o lásce a Klukovi po tváři stekla slza. Rychle, jako by se bál, že jí někdo uvidí, setřel jí do rukávu svého nejoblíbenějšího svetru. Dojedl, uklidil po sobě a pomalu vyšel ze dveří. Nezamknul. Nechtělo se mu.

Vyšel ven a došel až na most. Byla tma a nikoho nepotkal. Nikde žádní lidé. Ani poslední milenci už se tu neloudali a nehledali poslední kousek soukromí v některém z tmavých zákoutí starého mostu. Klukovi se na chíli začalo zdát, že je jako ten most. Starý most, který spojuje dvě strany a sám pořádně neví, na kterou stranu patří. Doleva? Doprava? Nevěděl... Podíval se dolů na řeku. Když byl malý, pouštěl si tu lodičky. Dnes tu ale pouštět lodičky nechce. Přelezl zábradlí a stoupl si až na samý okraj mostu. Koukal dolů. Město pod ním měl jako na dlani. Cinkot tramvají, auta, hovory lidí mu spývaly v jediný šum. Jen sem a tam Kluk stačil rozeznat slovo a bouchnutí domovních dveří. Stál tam a díval se dolů. Zahlédl tam dvojici. Tulili se k sobě a pomalu procházeli pod ním. Dívka jen na vteřinu zvedla oči, snad aby se podívala na hvězdy na nebi. Zahlédla kluka a jejich pohledy se na malou chvilku střetly. Poznal jí. Poznal by jí dnes už všude. měl její podobu stále před očima. Ona - jak se usmívá nad kyticí růží, Ona - jak spí, Ona - jak jí tečou slzy. Dívka sklopila oči, ale pak se na něj znovu podívala. Zamrkala, usmála se na něj, ale pak se otočila zpátky ke svému společníkovi a políbila ho na tvář. Kluk se nesmál. Pomalu otáčel hlavu za dvojicí, jak procházeli pod mostem. Teď už to věděl. Je sám. Už nemá nikoho.

Už se úplně setmělo. Pod klukem bylo moře mihotavých žlutých světýlek. Rozhlédl se po nich. Byly všude.

A v tom bez hlesu skočil.

A na stěně mu pořád hodiny odměřovaly čas, který už Kluk nepotřeboval...