Děda

Tramvaj drncá a já se prohlížím v jejím špinavém okenním skle. Je mi skoro čtyřicet a nejsem zrovna pěkný chlap. Přes poněkud hloupé brýle na mě zírá upocený oválný obličej s dvojitou bradou a velkými kouty v řídkých vlasech. Nad páskem vybledlých riflí trčí rosolovité břicho, ramena mám dávno rozměklá, povislá a schovaná v komunistické šusťákové bundě. V ruce oprýskanou kapelu z nejlacinější náhražky kůže. Nudný, unavený, nezajímavý člověk. A navíc mluvím protivnou fistulí, jako nějaká buzna.

Málokdo si mě vůbec na ulici všímá a když už, tak se mi smějí za zády. Hezcí a nadaní lidé mě přehlížejí a opovrhují mnou už od pohledu. A mně nezbývá než pořád dokola děkovat osudu, že mi nadělil takovej xicht. Jsem nevýrazný, nenápadný strejda a živím se jako nájemný vrah.

Zastávka. Tramvaj trhaně brzdí a jakási mladá paní mě prosí, abych jí pomohl s kočárkem. Usměju se na ni. Proč ne. Proč bych nepomohl?

Ani nepoděkuje. Jsem pro ni najednou vzduch. Pro většinu lidí jsem vzduch, když zrovna něco nepotřebují. Vystupuji na další zastávce.

Není těžké oddělat chlapa. Stačí vědět, jak na to. A není těžké najít někoho, kdo vás to naučí. Zvlášť tady, v bývalém Československu. Za socíku tu byla kupa pionýrských táborů, teď v nich cvičí ruská mafie zabijáky. Můžeš se přidat, když znáš pár lidí. A já pár lidí znám.

Naučí tě třeba sundat chlapa tak, že mu podrazíš nohy někde na ulici a nenápadně mu přitom ťukneš hlavou o chodník, až lebka praskne jako kokosovej ořech. Chce to jen trochu cviku. Nebo tě naučí jedy, nebo nože, nebo pistole. A taky auta, to je kapitola sama pro sebe. Lidi by se divili kolik dopravních nehod vůbec nebylo nehodama. Ale dost o tom.

Dům, kam mám namířeno.

Normální řadový činžák, jakých je na okraji Brna hromada. Už jsem tady během týdne snad podesáté. Bylo potřeba si všechno pořádně očíhnout. Zas je to jedna z těch těžších prací. Vybrali si mě, protože ten chlap už prej přede mnou oddělal tři zabijáky a rozpustil je ve vaně, nebo co... Byli to amatéři, ale stejně...

Trochu mě mrazí v zátylku. Mám těžší práce rád. Je za ně víc peněz a je to větší adrenalin. Na druhou stranu jde často vo kejkák. Člověk v týhle branži nesmí udělat chybu. Taková chyba rovná se smrt. A ačkoli na nějaký peklo a ďábla nevěřím, tak se smrti přece jen kurva bojim.

Najdu zvonek. Po chvíli se ozve zvuk dveřního bzučáku a cvakne zámek. Vypadá to, jako bych šel na návštěvu. A není na tom nic těžkého. Divadlo pro lidi s trochou jednoduchých rekvizit. Zvuk bzučáku jsem pustil z mobilu a přitom si v zámku hraju s paklíčem. Všechno se tváří hladce a přirozeně.

Schody. Jdu a přemýšlím. Jsem docela přemýšlivý člověk. Občas čtu a jsem pragmatik. A to, co dělám, je prostě práce. Nikdy jsem neměl výčitky a nikdy nevídám obličeje těch, co sem zabil.

Je to práce skoro jako každá jiná. A hlavně je to práce, která je potřeba. Čas od času se prostě stane, že svět je příliš malej pro dva lidi, a jeden musí zmizet. Lepší než, aby to napětí přerostlo v nějakou válku, nebo co. Někdy si připadám jako takovej přirozenej ventil nenávisti.

Samozřejmě, není správný zabít člověka. To je jasné i mně. Jenže někdy to jinak nejde. Protože zabít některý lidi je daleko menší zlo, než je nechat žít. Nemyslím si, že bych konal dobro, to ne. Ale výčitky nemám. Někdo to udělat musel.

Vytahuju z kabely svýho glocka. Má přebroušenou hlaveň, aby nešel vystopovat podle kulky a je to jednoduchá a spolehlivá zbraň. Umím ji rozebrat a složit za chůze se zavřenýma očima, což se nakonec i docela hodí. Vytahuji z kabely i tlumič a připevňuji. Přitom jdu po schodech nahoru do druhýho patra. Nerozžínám a plížím se.

Na chodbu padá z pokoje přes tlustý sklo trocha matnýho světla. Dveře, hra s paklíčem. Člověk nemusí být zámečník, aby to pro něj byla hračka. Někdy dokonce přemýšlím, že až zabíjení nechám, že se budu živit jako zámečník. Za ty prachy, co dostávají...

Zvuk západky. Moje pozornost je teď vybičovaná na maximum. Když člověk otvírá dveře, vždycky za nima musí čekat namířená hlaveň. Jde o zlomky sekundy.

Prázdno, ticho, klid. Přidušené chrápání zprava. Ten chlap spí. Smůla. Jeho smůla. I když člověk prostě potřebuje spát, no.

Jednou si na mě taky najali zabijáka. A já věděl, že nesmím usnout, protože už bych se nemusel neprobudit, že jo. Nespal jsem týden v kuse a pak už mi zabíral jen kokain. Nakonec jsem sice toho chlapa, co po mě šel, nedostal, ale dostala ho policie. Měl nějaký vroubek a v base se oběsil na opasku.

Vplížím se opatrně do pokoje. V křesle je rozteklej jakejsi děda. Podle fotky ho poznávám, ale ve skutečnosti vypadá o dobrejch dvacet let starší.

Slintá zuby. Já to asi neumím říct jinak. Vyvalenej v křesle, hlava spadlá na hruď a jak chrápe, tak se mu protéza dere z huby ven a visí už vlastně jen na pramínku slin. Děda spí a vypadá jak prototyp naprostýho lidskýho zoufalství.

Jako by věděl, že po něm jdu a bál se tak, až z toho strachy usnul...

Doprdele kurva!

Přece nebudu vraždit takovouhle lidkou trosku – zbytek po člověku... Nejsem pověrčivej, ale dorazit někoho, kdo má smrt pomalu na jazyku, přináší smůlu. Není správný zabít člověka a zabít dědka v takovyhle stavu je prostě zvrácený.

Tady by stačilo počkat si pár měsíců...

A pak mi hlavou proletí ještě něco horšího.

Že na mě ušili boudu. Ten, kterýho jsem měl oddělat, přece údajně zabil už tři vrahouny...

Dědovi teď ovšem vypadnou zuby. Pramínek slin protézu neudržel a ta se rozpačitě skutálela po kárované vestě na zem. V tichu pokoje to zarachotí, až sebou leknutím trhnu. Děda se probudí.

Zíráme na sebe. Mířím mu pistolí doprostřed čela. A on nevypadá vůbec překvapeně.

„Přišels mě oddělat?“

Co je to za otázku? To je přece jasný, že jsem ho přišel oddělat. Otázka, na kterou existuje jediná správná odpověď – zmáčknout spoušť. Tím by to všechno skončilo a zbavil bych se i toho protivnýho mrazení v zádech.

Jenže... jenže doprdele.

Otázky.

Mám v hlavě najednou hromadu otázek. Co je zač tenhle starouš, kterej vypadá, jak kdyby si ho smrt už předžvýkala? Co proved, nebo komu vadí, nebo...

Doprdele, zmáčkni to!

Jsem profesionál a ptát jsem se měl už dávno odnaučit. Stačí to zmáčknout, nic víc, nic míň...

Jenže já spustím ruku, zírám na jeho svraskalý zapocený čelo a nerozumím sám sobě.

A pak to přijde. Jako rána kladivem do zátylku. Stud. Já se před tím dědkem najednou strašně stydím, že jsem ho přišel oddělat. Že jsem mu přišel vystřelit z hlavy ten poslední, bezcennej zbytek života. Je mi trapně. Zatraceně trapně.

Dost na hovno věc nějaký city. Jenže já dřív bejval docela úzkoslivej.

Je mi trapně, pač i kdybych ho nepřišel zabít, bylo by trapný stát tady ještě docela mladej a pohyblivej, když máte před sebou takovouhle rozkydlou lidskou trosku, co...

Začne se zvedat.

Ztratím nervy.

Namířím na něj a něco zařvu.

Ztratil jsem asi zbytek soudnosti. A řvu v jeho bytě.

Jestlipak tu má někde gorilu?

Ticho. Naprostý mrtvolný ticho. A von do něj promluví zatraceně klidně: „Prostata. Musím chodit každou chvíli, v noci mě to budí.“

Ztěžka a zrychleně dýchám. Zatínám zuby, snažím se soustředit a je mi čímdál trapněji. Mozek se otáčí na plné obrátky. Chladnokrevnost se mi pomíchala se soucitem. Měl by si dožít ten svůj mizernej život v klidu. Já to teď zmáčknu a von si nachčije do gatí.

Nějak mimovolně ustupuju o dva kroky. Uhýbám mu. Soucit, zasranej soucit. Zvedá se pomalu, jako rezavej přístavní jeřáb. Byl jsem kdysi v Hamburka a...

Doprdele, soustřeď se! Máš toho chlapa oddělat!

Mířím na něj a začne se mi třást ruku. Měla by za ním přijít pečovatelka, aby mu umyla zadek. A ne zabiják.

Projde kolem mě. Sotva se pohybuje. Po mrtvičce, to je jasný. Pravou nohou od kolena dolů nehýbe. Moh bych ho střelit zezadu do týla. Rozcáp by se v chodbě a nadělal by hluku, je to docela narostlej chlap. Ale aspoň bych už to měl za sebou. Chci to zmáčknout, chci to kurva zmáčknout, ale prst mi zdřevěněl.

Von ti neuteče, snažim se omlouvat.

A aspoň to je pravda. Sotva se šourá.

Jdu kousek za ním. Ať se naposledy vychčije. Dopřeju mu to, abych se nemusel cítit provinile.

Ale v hlavě už mám takovej bordel, že se večer budu muset vylejt jak špinavý necky.

Zavře se na záchodku. Slyším každej zvuk. Těžkej prostatik. Pár kapek, a většina na zem. Už ani nedočurá do mísy. Spláchnutí.

Dost bylo sentimentu. Ptát se nebudu. Ruce si umejt nepotřebuje. Dost, dost, dost... Kurva!

Prudce otevřu dveře. Chci pozvednout ruku. Zamířit.

A zírám přímo do hlavně pistole.

Doprdele mrdat strop.

Vypadal jako bezmocnej dědek a já ho podcenil...

Možná mi v tuhle chvíli má proběhnout hlavou celej život. Ale já dokážu myslet jen na to, čím že mě rozpustí v tý vaně. A taky na to, že mě dostal chlap po mrtvici. Neškodnej, starej, nemohoucí chlap. Dost trapný, no.

Člověk v týhle branži nesmí udělat chybu. A ačkoli na nějaký peklo a ďábla...

---