Hlubina - 2. část

http://vaenes.bloger.cz/

Teprve, když ucítil dotek čísi ruky na svém rameni, opustil profesor snové světy vykreslující mu cíl jeho cesty v těch nejroztodivnějších barvách a dimenzích, jaké jen mohla jeho lidská představivost stvořit. Čítával o nekonečných sloupořadích, rozlehlých chrámech a palácích, městech s obrovskými hradbami vytesanými z jednoho kusu kamene. To vše obývané jeho prapředky, kteří po sobě nechali jen mýty a legendy, podle kterých je nakonec z části vzalo moře a z části prý odešli někam, do zcela jiných končin nebo je snad vyhubily nemoci. Tady se zdroje lišily a profesor to moc dobře věděl – jen si musel vybrat, čemu sám bude věřit. A on se odmítal smířit se skutečností, že by někdo tak velkolepý mohl jen tak zmizet.

„Profesore, chtějí s vámi mluvit,“ tak nakonec ani dotek nestačil. Teprve hlas té mladé dívky ho vrátil do skutečného světa. Vlasy teď měla vzadu sepnuté a v hluboko v očích měla skrytou starost, kterou u ní profesor občas pozoroval. Byla ještě mladá a nevěděla nic o tajích lidské mysli, pomyslel si vždycky, pokýval hlavou a věnoval se jejím otázkám.

„Kdo se mnou chce mluvit?“ zeptal a jen neochotně spouštěl oči z nekonečné vodní plochy, která ponorku obklopovala. Odpoledne spělo rychle ke svému konci, na obloze se objevovaly první odstíny červené a oranžové a do toho všeho se ozýval jen parník táhnoucí Héliolu k jejímu cíly.

„Kapitán Agunes. Chce vám ukázat ponorku a zajímá ho, proč vlastně plujeme zrovna k Trůnu. A ano, myslím to vážně,“ dodala ještě dívka, když viděla nevěřícný výraz na profesorově tváři. „Oni dělají jiné věci než my, nemůžete přece čekat, že se vyznají v historii.“

„To jsou jen výmluvy. Kdo chce, může se snadno vzdělávat. Co dělají celé dny na moři? Mají si zalézt někam do podpalubí a číst knihy,“ odsekl profesor a neochotně následoval svoji asistentku po kovovém žebříku do nitra ponorky. Velice neochotně musel profesor cestou ke kapitánovi přiznat jednu zásadní věc. Vnitřek ponorky na něj dělat nemalý dojem. Byly to sice jen velice úzké malé chodbičky lemované bezpočty trubek a ventilů, ze kterých se tu a tam se ozvalo jakési zasyčení. O chabé osvětlení se staraly skleněné polokoule přichycené na stěnách, v nichž byl držen plyn světélkující po přidání správné alchymistické substance. Vůbec netušil, že se lidstvo dostalo už takhle daleko. Dřív by tu musely plápolat ohně. Ne, dřív by tohle nebylo vůbec možné, pousmál se, když překračoval práh a vstupoval do první větší místnosti na ponorce.

Co ho zmátlo hned na úvod, bylo světlo pronikající dovnitř prosklenou kopulí přímo před ním. S úsměvem si to k němu namířil kapitán Agunes a vesele spustil: „Vítejte, profesore. Tohle je naše řídící kabina. Někdo tomu říká můstek, ale mně se to moc nezdá. Co myslíte vy? No, to je jedno. Jak vidíte, máme tady veškeré nejdůležitější ovládání všech částí ponorky. Od světlometů tady vepředu po ovládání pohonu a všech směrových ploutví. A když se půjdete podívat dál, uvidíte dokonce už něco málo z podmořského světa. Jsme sice ponoření jenom kousek, ale i tohle místo je už z části pod vodou. Tak? Co vy na to?“ ukončil svůj monolog kapitán Agunes.

Na místo odpovědi profesor Carvalo prošel kolem kapitána a zamířil rovnou k prosklené polokouli. Se zájmem sledoval zlomový bod, ve kterém se obloha a parník měnily v nekonečnou masu vody omývající zakulacený povrch skla. Byli sice s ponorkou z nemalé části ještě nad hladinou, ale přes to byl pohled na vodu z této perspektivy nečekaně fascinující. Trošku začínal litovat, že na místo své asistentky nevzal tu sympatickou profesorku biologie, která o něj vždycky jevila nemalý zájem. Byla by jistě u vytržení z možnosti podívat se na mořský život tak, jak ho znají jen samotní obyvatelé tmavých hlubin. „Působivé,“ pronesl nakonec napůl zamyšleně profesor a odmítal se vzdálit od svého nového výhledu.

„Myslel jsem si, že se vám tu bude líbit. Jak vidíte, je to asi nejprostornější část ponorky, mimo strojovnu. Vaše kajuta bude hned vedle, abyste měl co nejsnadnější přístup sem k výhledu. Zajímá vás, jak tahle kráska funguje?“ pokračoval veselým společenským tónem kapitán Agunes. Kochající se profesor ale takové nadšení nesdílel a jen pokýval hlavou, aniž by spouštěl oči z mořské hladiny lámající se o sklo.

„Já to sice nestavěl, ale náhodou mě to docela zajímá, takže poslouchejte. Ponorka má k dispozici velice komplikovaný pohon. Jeho základní součástí je komora, ve které se mísí jakýsi plyn s dalšími alchymistickými přísadami, jehož produkty jsou teplo a kyslík, mimo jiné. Teplo pak vyhřívá dvě velké nádrže s vodou, v nichž voda kondenzuje a vzniklá pára pak nějak hýbe ponorkou. Pak jsou tady ještě nějaké komory, díky kterým se budeme schopní potopit, ale tady asi svůj výklad radši skončím. Víc už si toho nepamatuji a nerad bych řekl nějakou hloupost. Tak co, profesore? Není to úžasné, co jsme dokázali vytvořit?“

Vaše ruce jsem při práci neviděl, pomyslel si nejprve profesor, který o ponorce i jejím pohonu slýchal už na univerzitě. Vidět to ale všechno v pohybu. „Ano, ano. Úžasné,“ rozhodl se profesor nakonec pro vstřícnější přístup. „Ale chci se zeptat, k čemu kajuta? Myslel jsem, že tuhle záležitost vyřídíme velice rychle.“

„Pak jste asi dostal špatné informace. Dřív než zítra před polednem se k Trůnu určitě nedostaneme. A to jsem se domlouval s kapitánem na parníku, aby nešetřil palivem a pokusil se plout co nejrychleji,“ odvětil kapitán Agunes a když viděl, jak se profesor nadechuje k další otázce, dodal ještě, „a já se chci také dozvědět něco o tom, proč nás královna poslala zkoumat zrovna kus skály. Nebylo by lepší vyzkoušet ponorku v boji? Co je na tom Trůnu tak úžasného?“ Profesor urychleně spolknul několik poznámek o omezencích a hlupácích, které se mu draly na jazyk. Probodl aspoň kapitána nepříjemným pohledem a nechal výhled za zády. Nejlépe se mu vyprávělo za chůze a tak začal přecházet po kabině.

Ještě než začal, několikrát se ujistil, že mu opravdu všichni přítomní věnují pozornost a pak začal vyprávět. „Jste přece námořník, musel jste někdy vidět, jak Trůn vypadá,“ hned na to ale zvedl ruku na znamení, že si odpoví sám a nepřeje si přerušovat. „Trůn, jak mu říkáme, musí být pouhá část něčeho daleko většího, co kdysi zatopila voda a nechala nás spatřit pouze část tohoto lidského výtvoru. Proč Trůn? Byť si to nemůžeme vědět jistě, myslíme si, že postava, jejíž hlava je vytesaná do skály, sedí a dost možná to bylo sídlo nějakých vládců. Možná chrám, to snad už brzy zjistíme a…“

Profesorovo vyprávění přehlušil hlasitý kapitánův smích. V zápětí se k němu přidalo i zbylých pár členů posádky přítomných v kabině. „To nemyslíte vážně, že ne?“ ptal se kapitán a utíral si slzu smíchu. „Chcete mi říct, že tohle celé je kvůli nějaké historii? Nic z toho nebude? To je vážně dobrý vtip,“ a smál se dál. Když ale viděl, že profesor se nebaví ani v nejmenším, okamžitě zvážněl. „No tak, musí tam být NĚCO, kvůli čemu se tohle všechno děje,“ začal naléhat.

„Její výsost věří, že tam najdeme nějaký poklad o nevyčíslitelné hodnotě,“ povzdechl si profesor. „Já ji v tom samozřejmě rád nechal, protože jsem chtěl zjistit víc o lidech, kteří svět obývali před námi. Chápete, že z nich možná všichni pocházíme? Téměř jistě z nich pochází původní Mosqueřané. Dostat se k nějakým artefaktům, objevit tam cokoliv by mohlo znamenat zvrat v historii a objasnit náš původ. Vás tohle copak vůbec nezajímá?“

„Ne,“ odsekl tentokrát už rozladěný kapitán. Smích byl ten tam, stejně jako dobrá nálada. Ve velké a přeci malé řídící místnosti začínalo být nepříjemný dusno. Venku navíc už téměř zapadlo slunce a tak bylo nutné rozsvítit uvnitř pár lamp. „Víte co? Měl bych vás nechat zavřít. Kvůli vlastním zájmům lžete královně! Co jste za člověka? A možná to udělám. Zavřu vás, poručím, aby parník otočil, a budete se zodpovídat královně!“ Na to kapitán Agunes pokynul jednomu z mužů v kabině. Ten bez váhání přistoupil k profesorovi a popadl ho za paži. Tentokrát to byl ale profesor, kdo se začal smát.

„Vy jste ale hodně naivní, kapitáne. Zkuste si představit, že královně s prázdnýma rukama oznámíte, že její oblíbenec na ni šil boudu a vy jste hrdinně přispěchal na pomoc. Drahou ponorku jste nevyužil, nic jste nepřinesl a ještě jste křivě obvinil jejího blízkého přítele. Ať už je sebešerednější, mám u ní dobré slovo. Chcete to riskovat? Hm?“ a nasadil pobavený výraz člověka, který má neskutečnou převahu a vše pod kontrolou. Zuřící kapitán Agunes byl pak dostatečnou odměnou za jeho proslov.

„Zavřete ho do jeho kajuty. Dokud nebudeme u Trůnu, nepouštějte ho ven. Nechci ho tu nikde ani vidět!“ rozkřikl se kapitán Agunes a celý brunátný opustil řídící místnost. Profesor neměl sebemenší chuť se s o hlavu větším a daleko mladším mužem držícím jeho rameno přetlačovat, a tak v poklidu odešel do své přidělené kajuty. Cestou se ještě stihl letmo usmát na svoji asistentku, která jen nevěřícně zírala s lehce pootevřenými ústy a očividně nedokázala dostatečně vstřebat to, co právě viděla. Na chvíli jí bylo profesorovi líto, ale velice rychle ten pocit zapudil. Byla mladá, musela si zvykat na život.

Profesorova kajuta byla opravdu hned u řídící místnosti. V téměř nepatrné postranní chodbičce byly zasazeny dveře, za nimiž měl strávit profesor zbytek cesty. Ještě než se za ním stihly zabouchnout dveře, všiml si své asistentky, jak míří někam do útrob ponorky. Proč? Vůbec se mu to nelíbilo. Byla to jeho asistentka. Než se ale nadál, jeho doprovod mu povolil uzávěr u lampy, jejíž světlo zaplnilo kajutu a hned na to za ním zavřel a zamknul dveře. K profesorově velké úlevě se ukázalo, že jeho kajuta je královsky vybavená. Pěkný stůl, pohodlné křeslo, nepříliš vábivá postel, ale s tím se dalo chvíli žít. Dokonce i toaleta byla k profesorově velkému překvapení součástí vybavení. Stejně příjemným překvapením byla přítomnost jeho kufru s věcmi.

Byť byl unavený ze všeho cestování, rozhodl se ještě chvíli věnovat cestě, než se pokusí usnout na moři. To mu dělalo vždy problémy. Rýpat se v hlíně a oprašovat kosti, to pro něj bylo daleko bezpečnější trávení času. Jakmile se mu do ruky dostala jeho nejoblíbenější kniha, on sám se uvelebil v křesle a začetl se do stránek Historie mořských národů, nedokázal už vnímat opět nic jiného než vlastní myšlenky a slova na papíře. Nemohl se dočkat chvíle, kdy konečně na vlastní oči spatří Trůn v celé jeho kráse. Musel sice spoléhat na to, že se ponorka zdárně potopí, sklo vydrží velký tlak a všechny ty věci okolo, ale to už pro něj bylo vedlejší.

Opět se ve vlastních představách vrátil k postavě vytesané ve skále, jejíž dlouhé vlasy se ztrácely pod mořskou hladinou. Na vršky širokých ramen omývaných vlnami den za dnem. Co asi mohlo ležet u jeho nohou? Jak hluboko vlastně sahá? Koho ta mužská postava představuje? Tyto otázky si kladl snad pokaždé, když otevřel svoji nejoblíbenější knihu a četl v ní o vyspělém národě žijícím na moři. Vědělo se o něm tak málo. Profesor měl sice své teorie, ale jedna byla bláznivější než druhá a byť se podařilo obeplout svět kolem dokola, byly části, o nichž se toho stále příliš nevědělo. A on bude u toho, až se objeví další. Profesor se spokojeně zachvěl v křesle, položil knihu na hruď, a zahleděl se do stropu. Blíží se to.

---