Sobotní nugátový úsměv

Od barrandovských skal vyjíždím k další sobotní cestě městem. Byl už Pražský chodec, byl Věčný chodec, ať je i Sobotní chodec.

Piloti plechových vozů. Ten výhled by si zamiloval pilot rogala. Milují ho i piloti tramvají? Se svými stroji sice nevzlétnou do větrného koridoru spojujícího Hlubočepy s Jižním městem, ale v myšlenkách létat mohou. Stačí sepnout automatického řidiče, uštědřit mysli pár doušků kávy ze skleničky od tatarky a ponořit se do snění.  

Jeskyně. Ze Žižkova trčí věž jak převrácený krápník. Tohle místo k jeskyni nemá daleko: večer vzplanou ohně, ať už ty umělé z obrazovek a budou prohořívat květinovými záclonami, nebo ty skutečné v ulicích a budou hřát těla, co nedokázalo zahřát už ani krabicové víno. A bude kolem toho humbuk  a budou se někteří stavět na hlavu, ale nebudou než dobrými soudruhy toho bílého krápníku, co z něj teče signál do bytů za květinovými záclonami.

Leopardí tenisky. Leopardí tenisky na schůdcích tramvaje. I paluba vagónu se může proměnit v milánské molo. Sice tu chybí hudba, jen hlásič oznamuje Knížecí, ale manekýna musí umět improvizovat. Nejinak ta dívka: apatrně se přichytí tyče a zadkem hodí na stranu, podobně jako školáci při povelu pohov. Slunečními brýlemi zachytí pohledy mužů a nemilosrdně je všechny odrazí. Nejede daleko, hned zas vystoupí, neboť tato tramvaj není s to docenit její leopardí tenisky. Doufá v lepší společnost obchodního centra na Andělu.

Maliny. Tři byly černé, jedna bílá. Voněly malinami, kutálely se Myslíkovou jako ovoce, co opustilo rodný keř Paříže. A třeba měly, podobně jako maliny mají, někde uvnitř sebe ukrytého pavoučka. Docela malého a neškodného, na kterého se zadíváte s láskou a dojetím a necháte ho žít. Ano, určitě v nich takový pavouček přebývá.

Trůnící elektronik. První zastavení bylo v antikvariátu ulice rozvoněné lesním ovocem a Seinou. Mladík se otřásl velmi dobrým smíchem, když nečekal, že si někdo uprostřed soboty vzpomene na četbu. Připomínal zvíře, které našlo knihoviště jako azyl pro dlouhou zimu a nyní je rádo za kontakt se světem. Sedl si na trůn za kasou a zapnul cizojazyčné vysílání na svém moderním telefonu. Tak jako trůnili panovníci s jablkem a žezlem a madona s děťátkem na starých obrazech, budou možná napříště v obrazech trůnit mladíci s moderními telefony. Kupuji Popis jednoho zápasu Franze Kafky a jdu dál.

Alkoholy. Záhyb do Spálené pálí pálenkou. Krámek nabízející roztodivné a levné alkoholy je zabydlen mládeží osnující plány sobotní noci. Naproti, v úctyhodných prostorách soudní budovy, se vynášejí dlouhodobé soudy, tady, v krámku se zkvašeným ovocem, se vynášejí soudy jedné noci. Nadto jde o soudy čistě estetické: bude tato noc zelená jako absinth? bude bílá jako vodka? nebo bude mít barvu třtiny jako rum? Ach, ti estéti, kdo z nich si k ránu vzpomene na důvody svého rozhodnutí.

Jezdci na deskách. Druhé zastavení je v antikvariátu Aurora. Ten hýří lidmi a také hudbou. Sem chodí nakupovat pracovní pomůcky jezdci na deskách. Pakliže se v pravý čas objeví čtyři jezdci na deskách, bude to právě tady. Probírají se dlouhými řadami long plays, pohupují se v kolenou a již před sebou mají plné sály; a v nich se desítky, stovky lidí pohupují stejně v kolenou a volají k pultu s knoflíky; jenže jezdci na deskách si výsostné okamžiky umějí užít, a tak našponují zvuk a hit vydají až potom; tady nad dlouhou řadou desek se sní. U regálu ovšem neméně, lidé berou do rukou knihy, nahlížejí a vybírají, tak jako ráno ještě za tmy v halách za městem trhovci berou do rukou rajčata, nahlížejí do trsů a vybírají; i ti všichni sní, jedni o vědění, druzí o jedení. Vybírám dva aukční katalogy, Mikuláškovu sbírku s předmluvou Jana Skácela a eseje Roberta Musila.

O řadách. Třetí zastavení je v bezmasé jídelně za Májem. Bílá sobota tady učinila škrt přes rozpočet, v řadě, kde o sebe jindy cinkají kovové tácy, stojím sám. A je vůbec možné tvořit řadu osamoceně? Snad i je: jsem tu já, je tu taky moje jméno, o němž nikdo neví, je tu můj hlad, o němž usměvavý personál něco tuší, a jsou tu penízky, které je nutno u výdeje vysypat z tobolky pěkně na plastový tácek.

Indické knedlíky. U okna se pouští do potyček s indickými knedlíky muž s ustupujícím čelem a dlouhýma rukama. Jeho zaujetí pro práci s jídlem je vysoké, nevnímá okolí, za výkladcem se otáčí hlava spisovatele, mnoho lidí si ji fotí na věčnou paměť, ale jeho soustředění neopouští misku s indickými knedlíky. A jídlo nakonec vzdává nerovný boj a stává se energií pro mysl za ustupujícím čelem a silou pro doširoka rozevláté paže. Když je muž hotov, zvedne telefon a kamsi volá. Jeho řeč je nezřetelná, jakoby měl knedlík v krku.

Nugátový úsměv. Vyrážím skrze dům, jemuž dali jméno Kvádr; aby zakryli tu jazykovou mizérii, přeložili to jméno do cizokrajné řeči. Lidé si v něm nevědí rady, a tak jsou zde tabule s mapkami, popisy a programem. Když už naleznou orientaci v tomto světě nekonečné spotřeby, jsou ti dobří lidé hnáni touhou objevit zase jiné světy, neboť se dnes vše musí neustále měnit, peníze se musí kutálet a nápady prýštit. Nomádi v krámech. Jenže než spokojeni s nalezením cíle svých cest odejdou, mohou se pocestní potěšit cukrovinkami: právě tu probíhají slavnosti čokolády. Dívenky, vůbec ne čokoládové a už vůbec ne – karlovsky - kakaové, ale alespoň usměvavé, vám s radostí namalují nugátový úsměv. Nuže, kdo by nechtěl nugátový úsměv?

Mléčná dráha snů. V mléčnou dráhu toho výstřihu vpadl bych rád, pomyslel jsem si. Co slíbit? Ať je její vůle tady na zemi, jakož i pod nebesy hotelového lože? Kdepak, valného smyslu by tyhle řeči neměly, a tak se pouštím nejmilejším korsem Na příkopě a mizím. I tato dráha skončí přibližně tam, kde započala. Nelze vystoupit z vesmírných cest, neradno vystoupit ze snů.