Jen takové kelímkaření

I.P.Pavlova a kelímkaření. Na I.P.Pavlova poledne značí kelímky. Lidé si je nosí, kudy chodí. Někteří z nich sají jak z plastových cecíků, jiní je vybírají sousto po soustu a další je žádají naplnit drobnými. Kelímkaření, kroutí hlavami sociologové čerpající pauzu na oběd; po obědě o tom fenoménu popíší několik listů papíru. Jenže této společnosti na výrazu nesejde, každej si hledá svý kam sebe vrazit, jak zpívá alternativní diva. A lidé v okýnkách velí: Do kelímku!

Mor o svátcích. Jenže není tento pátek jako jiné. Svátky padly na město jako mor. Lidé se uchýlili na venkov, podobně jako hrdinové renesenační literatury. Těžko říct, zda i oni budou trávit chvíle vyprávěním příběhů lásky v náladě živené toskánským vínem. Nyní víme jen tolik, že tady nejsou.

Černoch. Jsou ale místa, kde je stále živo. Pod masivními nadočnicovými oblouky, o jakých prý sní pravé ženy, neboť prý pravé muže značí, zablikala bělma. V ústí milostivé ulice černoch vyhlíží kunčofty. Na obzoru se potácejí postavy, přitom koordinují krok anglickými povely. Muž s masivními oblouky zbystří, všechnu energii nastřádanou rovníkovým sluncem se chystá vydat směrem k těm mužům: pohnat je k podniku s neonovou siluetou dívky v erbu. Podaří-li se mu to, bude nad skupinou britských mladíků tohoto večera vynesen rozsudek rozkoše. Nebo rozkošný rozsudek?

Na kříži. Čas olizuje to místo s nezměrnou radostí. Podobnou té, co chová roztoužený milenec. Roh Vodičkovy a Václavského náměstí je jak klín milenčin. A potom padne tma, světla výloh vystoupí, aby se staly drobným šperkem vsazeným doprostřed noci. A vábí k zešílení. Kým je pak chodec proti času, noci, kameni, domu  a vábničce světel. Tam na rohu, kterému se právem přezdívá kříž.

Jako Italka. Vypadala jako Italka. Drobná, úzká tvář, pánské sluneční brýle, vyšisovaný chrup. Když se zvedla, zavonělo to jako gumový bonbón. Gummibear v tramvaji. Někdo by ten bonbón strčil zpátky do igelitového pytlíku; ten je zvrhlík. Jiný by ho dlouze cucal; ten je mazlík. A jiný by ho okamžitě snědl; ten je jedlík. Je libo přeložit tuhle blbost do italštiny?

Žena s drukem. Žena s drukem vraženým do ucha se chystá vstoupit do ohně smíchovského Anděla. Ten malý fetiš v těle ji má možná chránit před nástrahami cest. A tak svobodná od strachu rozráží davy chodců, koblihou od oblíbeného pekaře Pavla stane se svobodnou i od hladu. Svoboda šmakuje té ženě s drukem v uchu, a tak mizí v chrámu konzzumu, touze po tovaru jde popřát sluchu.