Zlodějův Osud

Svíjel se  bolestí. Dostával další a další rány. Kopance a rány rukou byly ještě mírné a snesitelné, ale těch několik  okovaných holí a obušků opravdu bolelo. On sám se už nemohl bránit. Jeho krátký meč kdosi sebral a dýku měl v botě. Netušil, že se všechno tak zvrtne. Derryl zmizel. Zrádce. Měl počkat a měli zdrhnout spolu. Jenže nikdo z nich nepočítal, že vesničané budou připraveni. Vyloženě čekali, až se tam do toho opuštěného domu někdo vloupe. Teď ležel na zemi a marně se snažil nahmatat dýku. Vesničané zuřili. Bili do něho s neuvěřitelnou zuřivostí, která jako by jim ani nebyla vlastní. „Tak dost!“ vykřikl kdosi rázně. Vesničané ustrnuli. On se pomalu sebral ze země. Krvácel z mnoha ran v obličeji, měl napuchlé oko, takže viděl jen druhým, do něhož mu kapala krev z roztrženého obočí. Levou ruku měl přeraženou a celkově měl, mimo dvou zlomených žeber, velké množství pohmožděnin. Hlas, který přimrazil vesničany do strnulých pozic, jím neotřásl nijak valně. On cítil podvědomě, že ten hlas patří někomu, kdo má velkou moc. On však zastával názor, že kdokoli, kdo se k němu otočí zády, má velikou smůlu, že potkal jeho. Většinou jim všem podřízl krk a spolu s Derrylem se rozdělili o šaty a peníze, měl(a)-li nějaké. Teď byl Derryl pryč. On tu stál sám, dýchal přerývaně z prožitého šoku a bodavou bolestí v hrudi. „Tu dýku z boty vyndej, polož ji na zem a kopni ji směrem ke mně,“ řekl neznámý. On se pomalu sehnul k pravé botě. Přemohl se a navzdory bolesti, rychle jak to jen dokázal vytáhl dýku, vymrštil se a vrhl ji směrem odkud slyšel neznámého hovořit. Pak omdlel. Bolest si vyžádala svou daň.

Když se probral, zjistil, že leží na jednoduché posteli, je přikryt dekou a všechny rány má ovázané. Zamžikal očima. Znovu se ohlásila bolest v hrudníku. Pokusil se posadit. Povedlo se mu to až napotřetí. Vyhlédl z okna. Byl v domě, který chtěl spolu s Derrylem vykrást. Venku však spatřil něco, co mu vyrazilo dech. Naproti přes ulici stála nově postavená šibenice, na které se houpalo tělo. Nejhorší na tom bylo, že přesně rozeznával rysy v pokrouceném a zmodralém obličeji. Derryl. Dobře mu tak, pomyslil si. Nic jinýho si nezasloužil. A ani mu to nepřišlo divné, že Derryl se o něho staral posledních 13 let. On to bral jako běžnou samozřejmost. Teď už si byl jistý, že se nějak obejde jako zloděj bez něho sám. Ale v tom se přepočítal. Viděl totiž několik vesničanů, kteří prkennými pohyby sundávali mrtvého Derryla. Spatřil také cosi znepokojivého, co jeho slabomyslný mozek nemohl a ani nechtěl pochopit. Temná mlha obklopující nezřetelnou postavu s holí v ruce, totiž vyzařovala něco, co ho děsilo. Odtrhl svůj pohled od okna. Teď už ve svojí záchranu moc nedoufal. Ruka byla v dlaze a svou dýku nemohl najít. Mimoto byl rád, když se občas bez bolesti nadechl. Zlámaná žebra to je svinstvo, pomyslel si a zavřel oči. Chvilku tak ležel a nechal své myšlenky plynout kolem jediného tématu. Kam asi Derryl schoval kořist, než ho zabili. Ozvalo se zaklepání a stejný hlas, po němž vrhl svou dýku zasyčel: „Jsi vzhůru?“ To zrovna. Na to ti budu odpovídat. „Je mi to jedno, ale někdo by tě moc chtěl navštívit.“ Tak ať. Musí získat pocit, že jsem pryč, pomyslel si. Pak se dveře pootevřely a dovnitř se vpotácela postava. On se vzdor bolesti posadil a z úst mu vyšel poslední výkřik: „Derrylééééé ….“